Na návštěvu Radebeulu si stačí vyhradit jeden den. Navštívíme Mayovu vilu Shatterhand zařízenou jako muzeum slavného spisovatele. Uvidíte přijímací pokoj, studovnu a knihovnu, ale i rozsáhlou sbírku z jeho cest po Severní Americe a Orientu včetně předmětů vztahujících se k jeho filmovým hrdinům.
Srub Bärenfett (Medvědí sádlo) v zahradě za vilou pak skrývá unikátní expozici o životě severoamerických indiánů.
Svět podle Karla Maye
Old Shatterhand, Firehand, Surehand, Nšo-či, Ribana, Kara ben Nemsí, Hadži Halef Omar..., jen naprostému neználkovi by se nevybavilo další jméno: Karel May. Saský spisovatel a snílek, který zalidnil Divoký západ i Blízký východ tolika postavami, až z toho jde hlava kolem.
Mayovy knihy platily dlouho za brakovou a zcela pokleslou literaturu, zvláště v dobách, kdy býval hrdinou kombajnér, soustružník, pionýr-mladý strážce hranic a kdy heslo "Horník a kdo je víc" určovalo, kam upírat zraky. Pláně Divokého západu to rozhodně nebyly. Pak se ale objevily filmové mayovky a bylo vymalováno. Proti zlu se dalo bojovat i s tomahavkem, a co je krásnějšího než vítězství lásky a dobra nad nenávistí a špatností. Na mayovky chodila do kina snad celá republika.
Mayova vila Shatterhand v Radebeulu
Není to jako ve filmu
Radebeul je poklidné, rozcourané městečko, kam míří především milovníci mayovek a Divokého západu. Od roku 1928, kdy se zdejší muzeum otevřelo, jich sem zavítalo na sedm milionů.
Nejlepší výhled na Radebeul je z Bismarckovy kamenné věže na kopci, odkud uvidíte Drážďany jako na dlani. Nahoru jsem vylezl s vyplazeným jazykem, nejdelší schodiště v Sasku s téměř tisícem schodů, dá zabrat. Kolem keře modrého i bílého vína, bukolická krajina. Cestou minete bývalý kurfiřtský vinný statek Hoflösnitz s muzeem lahodného moku. Já jsem se tam bohužel posilnit na další výstup nemohl, protože se tam právě konala veselka a pro veřejnost bylo zavřeno.
O to víc jsem si pak užil kousek od rozhledny restauraci Spitzhaus, odkud je nádherný výhled na vinice, jejichž úrodu lze ochutnat v lokále i na terase. Doporučuji druhou variantu.
Když si May v roce 1895 Radebeul pro svůj domov vybral, byla to jen větší vesnice. Nyní jsou jeho vila a muzeum trochu utopené uprostřed zástavby, ale i tak je najdete snadno ve čtvrti Radebaul-Ost, hned za velkým červeným luteránským kostelem. Jednak jsou tu ukazatele, jednak vás místní nasměrují. Filmovou expozici s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem v čele ale nečekejte; třebaže právě oni uvedli Vinnetoua a Shatterhanda do povědomí milionů lidí, jsou zde zmíněni jen okrajově.
Vinice nad Radebeulem
Medvědí sádlo
Ve srubu Bärenfett si můžete prohlédnout rozsáhlou etnografickou výstavu o indiánech Severní Ameriky, trochu podobnou té v pražském Náprstkově muzeu. Kostýmy, předměty denní potřeby a samozřejmě zbraně. A také koutek věnovaný největšímu boji indiánů s bělochy, pověstné bitvě u Little Bighornu v roce 1876, kde padl generál Custer.
Když budete mít štěstí, narazíte na průvodce v koženém westernovém klobouku, který vám vysvětlí o původních obyvatelích Ameriky naprosto všechno. Samozřejmě německy. Pokud se rozhodnete fotit, tak zapomeňte na blesk, průvodci jsou rychlí jako chřestýši, okamžitě po vás vyjedou.
Kdo chce utratit nějaké euro navíc, může se nechat vyfotit před srubem u totemu nebo u teepee.
Socha vlka a indiána se psem v parčíku mezi vilami pak působí, jako by ji právě dovezli z některé asijské tržnice, celkový impozantní dojem to ale rozhodně nepokazí.
Snílek, zlodějíček a hrdina sám sobě
May neměl lehký život, jeho romány byly sice plné fantazie, rovnosti, volnosti, bratrství, ale jeho vlastní život byl o něčem jiném. V nelehkém mládí si po drobné krádeži, za kterou byl vyšetřován, usmyslel, že se stane opravdu zločincem. Občas něco ukradl, občas zpronevěřil, dokonce se vydával za policistu a zabavoval různé předměty. Skončil na čtyři roky ve vězení, kde prý slýchával v hlavě hlasy, které ho nabádaly k dalším lotrovinám.
Poté se May dostal k psaní a začal se živit jako autor nejprve krušnohorských črt, potom dobrodružných povídek. První byla o Old Firehandovi. S nakladatelem, u něhož vydával, se zprvu rozešel, aby se k němu po pár letech, kdy už byl ženatý, vrátil.
Když se podíváte ve vile na portrét jeho Emmy, je jasné, že se k němu moc nehodila. May psal, co mu síly stačily, vymýšlel stále nové příběhy - od Petrolejového prince přes Divokým Kurdistánem po Satana a Jidáše. Emma zatím hýřila na různých večírcích a dávala najevo, že May pro ni není dost dobrý.
Mayova posedlost hrdiny ho dovedla téměř k šílenství, jeho nakladatel po něm chtěl stále nové příběhy a May se začal stylizovat do svých postav. Čtenáři mu vše baštili, ostatně v mládí jsme tomu podlehli téměř všichni. V letech 1899 až 1900 se skutečně se ženou vypravil do Orientu, všude o sobě hlásal, že je Kara ben Nemsí. To, co si vymyslel, ale bylo tvrdě konfrontováno s realitou. Vrátil se značně rozčarován.
Po návratu se do spisovatele začal navážet zkrachovalý žurnalista Lebius a kydal na něj tu nejhorší špínu. Drby o jeho dřívějším zpustlém životě i různé nesmysly, kterým samozřejmě spousta měšťáků ráda věřila. Manželé nakonec ještě jeli do Ameriky, podívat se na vlast Vinnetoua, ale spisovatel toho už měl pomalu dost. Přes vyhraný soudní spor s Lebiusem po pár měsících v roce 1912 zemřel.
Apačovy dlouhé vlasy a měšťácký styl
Když jsem vešel přes krámek s upomínkovými předměty nevalné umělecké hodnoty do přízemí, měl jsem dojem, že jsem v příbytku velmi vážené a slavné osobnosti. Od toho ale muzea také jsou, aby nabudila zdání iluze.
Všude jsou předměty, které si May dovezl z cest, od burnusu přes vodní dýmku k trojici zbraní, jež měli jeho největší hrdinové. Vinčestrovka, stříbrná puška Vinnetouova a dvouhlavňová medvědobijka. Její ráže uvedená není, ale zastavila by snad i ruský tank.
Bysta náčelníka Apačů představuje dlouhovlasého chlapíka, kadeře skoro bítnické, možná víc podobného skutečným indiánům. Ostatně kresby původního vydání jsou hodně odlišné od představ filmových tvůrců.
V patře je spisovatelova pracovna, knihovna a přijímací pokoj zařízený jako typický měšťácký salon. Ne každý žil jako Jaroslav Hašek, okázalost patřila k bontonu a paní domu si na to zjevně potrpěla.
Antický náhrobek
Rodinný hrob Mayů je vyobrazen již na fotografii ve vile Shatterhand. Čekal bych něco stylového, trochu šmrncnutého Západem, možná i něco orientálního. V tomto ale May zklamal.
Na hřbitově asi kilometr od vily, kam jsem zašel, stojí malý bílý antický chrám. Jako by tu spočíval nějaký Augustus nebo Nero. Pod nikou je vytesán anděl líbající na čelo přicházející ženskou postavu.
Žádní bizoni, žádný Mannitou, žádný páddišáh. Velký Kara šel do křesťanského nebe za zvuků andělských trub. Howgh!
Může se hoditMuzeum v Radebeulu je otevřeno: Na hlavní ulici se nachází Karl May Saloon, kde se můžete dobře a poměrně levně najíst. Více o muzeu ZDE. |
