Smíšený vlak zprvu projížděl širokým plochým údolím. Bohužel bylo kouřmo a tak se mi nepoštěstilo spatřit žádnou z okolních sopek. Ve stanici Tehuacán měl vlak delší zastávku a do vozů se nahrnuly trhovkyně prodávající teplé občerstvení a limonády. Ačkoliv jsem měl svoje jídlo, vůně z donesených dobrot byla tak silná, že jsem neodolal a dopřál si dvě chutná tacos bohatě plněná masem a silně pálivou omáčkou. Po dvojím zahoukání nasycovačky cestujících kvapně vystoupily a vlak se dal opět do pohybu.
Po několika kilometrech železný oř sestoupil do úzkého údolí po jehož dně se stříbřitě vinula říčka s průzračnou vodou. Dno údolí bylo porostlé bujnou zelenou vegetací, zatímco na stráních a dále v krajině se tyčily jen vysoké kaktusy, několik málo stromů uvyklých suchému klimatu a trsy sluncem sežehlé trávy. Romantický kaňon připomínající tak trochu Divoký západ vlak opustil až kousek před Oaxacou, kam dorazil navečer.
Ještě před západem slunce jsem vyhledal levnou noclehárnu patřící jednomu Dánovi a svalil se na kavalec. Dlouho jsem si nepoležel, kručení žaludku mne nemilosrdně zvedlo a donutilo poohlédnout se po něčem k snědku ve zšeřelých ulicích. Na ústředním náměstí, Zócalu, panoval čilý ruch. Nad některými stánky se vznášely pestrobarevné hrozny pouťových balónků, čističi obuvi s hlasitým pokřikováním nabízeli své služby, prodejci tacos lahodnými vůněmi lákali hladové kolemjdoucí.
Mezi tím vším se proplétali turisté, korzovala místní omladina a žebráci prosili o almužnu. Před restauracemi se u bohatě prostřených stolků zahraniční návštěvníci ládovali a mně se sbíhaly sliny. Urychleně jsem zakoupil nějaké těstoviny, kousek párku, cibuli a česnek a v ubytovně z toho připravil jakž takž stravitelný pokrm.
Oaxaca je hlavním městem stejnojmenného státu a leží v nadmořské výšce 1546 metrů. Založena byla roku 1521 na základech starého předkolumbovského sídliště Huaxayácac a celkem třikrát se přejmenovala. Španělští zakladatelé ji dali jméno Segura de la Frontera, které sedm let poté v roce 1528 změnili na Antequera. Po smrti prezidenta Benita Juareze ji mexická vláda na počest tohoto slavného rodáka v roce 1872 pojmenovala Oaxaca de Juarez. Do dnešních dnů se její koloniální centrum dochovalo v neporušené podobě.
Středem města je parkově upravené náměstí zvané tak, jako i v jiných mexických městech, Zócalo. Na jižní straně je lemováno rozlehlým palácem, v němž sídlí vláda státu. Palác je možné navštívit a obdivovat se vyvedeným nástěnným malbám – murales zobrazujícím dějiny státu Oaxaca od předkolumbovských dob, přes conquistu, boje za nezávislost Mexika, vládu jednoho slavného rodáka Benita Juareze, druhého slavného rodáka a Juarezova následovníka Porfiria Díaze, jehož diktatura vyústila v roce 1911 v mexickou revoluci, nechybí prezident znárodňovatel Lázaro Cárdenas a malba tak plní funkci jakéhosi mostu mezi minulostí a současností regionu.
Naproti paláci se rozkládá katedrála, na níž církev výzdobou nešetřila. Již při pohledu zvenku užaslého pozorovatele upoutá množství soch na neomítnutém průčelí a bohatě zdobené ostění, které jakoby vtahovalo poutníka dovnitř svatyně. Nechal jsem se touto magickou silou vcucnout a s překvapením otevřenými ústy si prohlížel rozměrná plátna objasňující Kristovo utrpení, množství nejrůznějších plastik, vysoký nádherný oltář a zdobený strop. Ani na výzdobě ostatních kostelů církevní otcové nešetřili.
Zmínil jsem se o dvou slavných oaxackých rodácích. Nuže, ten první, zapotecký Indián Benito Juarez, byl chudý sirotek, jehož se ujal kněz a poskytl mu vzdělání. Benito se poté věnoval právnické praxi a politice a v roce 1857 byl zvolen prezidentem Spojených států mexických. Tyto ale v oněch časech procházely složitým obdobím politické nestability a astronomické zadluženosti, a když v roce 1861 prezident vydal Dekret o odročení úroků zahraničních půjček, situace se vyhrotila a v roce 1862 se francouzské, britské a španělské jednotky vylodily u mexického pobřeží.
Tímto způsobem si velmoci chtěly vymoci splacení svých pohledávek. Prezident Juarez odešel do ilegality a jal se organizovat odboj. Z Mexika se načas stalo císařství, jehož korunu si na hlavu nasadil Maxmilián Habsburský. Pod tlakem Spojených států amerických a pruské hrozby však Francouzi stáhli své jednotky (Britové a Španělé tak učinili již dříve) a mexičtí nacionalisté zvítězili. Maxmilián byl popraven a prezident Juarez se ujal svého úřadu. Demokratizoval ústavu a uvedl v život velké množství reforem. Nakonec v roce 1872 zemřel na následky infarktu, který dostal poté, co se dozvěděl, že jeho krajan, další slavný oaxacký rodák Porfirio Díaz, se pokusil o státní převrat.
Benito Juarez byl první mexický vládce, který od vyhlášení nezávislosti v roce 1811 zemřel přirozenou smrtí v posteli. Porfirio Díaz pocházel ze smíšené rodiny, jeho matka byla oaxacká princezna. Skutečně se později stal prezidentem a na jeho dlouhou téměř čtyřicetiletou vládu mají Mexičané dodnes rozpolcené názory. Na jedné straně to bylo období dlouhého míru, stability a hospodářského rozvoje, ale na straně druhé se prohlubovaly rozdíly mezi majetnými a venkovskými chudáky a ti druzí upadali díky svým dluhům do otroctví a stávali se majetkem svých feudálů.
Několik boháčů vlastnilo pozemky o rozlohách menších evropských států, zatímco peóni neměli půdy ani co by se do květináče vešlo. Tyto rozdíly zažehly v roce 1911 krvavou revoluci. Porfirio Díaz projevil duchapřítomnost a znalost svých krajanů a zavčasu emigroval do Francie, proti níž v mládí bojoval a kterou celý život obdivoval. Na oba rodáky jsou oaxačtí a vůbec všichni Mexičané hrdí a není v Mexiku města, v kterém by se alespoň jedno náměstí či ulice nejmenovala Juarez.
Oaxaca má díky své silné indiánské populaci živé tradice, svérázné zvyky a jedinečnou kuchyni. S ohnivou vodou mezcalem ozdobenou plovoucím tlustým červem se jistě už setkala spousta čtenářů. Další lahůdkou jsou smažené kobylky. Zastavil jsem se na trhu a sáček jich za pět pesos koupil. Jednu jsem si vsunul do úst a začal žvýkat. Jak chutnala? Inu, jako smažená kobylka. Cestovatel nezvyklý na podobné delikatesy nesmí myslet na to, co právě drtí jeho čelisti. Nakonec jsem je všechny přidal do špaget a ušetřil tak výdaje za klobásku, kterou jsem běžně těstoviny dochucoval. Jako slušně vychovaný hoch jsem vše snědl, čímž jsem si vysloužil obdiv okolosedících batůžkářů. Přiznali, že sami tolik odvahy neměli.
Chuť jsem si spravil trochou ovoce a šel se projít na náměstí, kde se se mnou dal do řeči jeden místní mladík. Původně si chtěl konverzací se mnou procvičit angličtinu, ale nakonec jsme stejně skončili u španělštiny. Zvědavě se mě vyptával odkud jsem, kam jedu, jaké to u nás je a položil mi spoustu otázek. Na sebe prozradil, že je téměř čistokrevný Indián z jakési vesnice na pobřeží státu Oaxaca, že studuje na vysoké škole a že jeho maminka moc španělsky neumí, doma totiž mluvili výhradně domorodým jazykem. Zašli jsme do jedné hospody na pivo a strávili tam příjemný večer. Dal mi nějaké tipy na zajímavé výlety do okolí města Oaxacy, kam jsem se vydal hned nazítří.
 Nad vchodem do kostela je vytesán reliéf svatého Augustina držícího Božské město nad po stranách se modlícími mnichy. |
 Kostel je v interiéru bohatě zdoben sochami, reliéfy, malbami a zlatem. Mezi jinými zajímavostmi lze shlédnout genealogický strom svatého Dominika Guzmána (zemřel v roce 1221), který měl příbuzenské svazky se španělskou a portugalskou královskou rodinou. |
 Ke kostelu patřil i klášter, v němž je dnes umístěno oblastní antropologické a historické muzeum s exponáty z předkolumbovského Monte Albánu až po 19. století. |
 Pěší zóna v ulici Macedonio Alcalá vedoucí ke kostelu Santo Domingo. |
 Na ústředním náměstí před vládním palácem panuje čilý ruch. |
