Přijeli z Porta za symboly slavné éry předků. Když přivřete oči a podíváte se proti slunci, pevnost v oparu náhle ožívá. Její věž se mění ve zvednutou zadní palubu. Slyšíte jak ve větru pleskají plachty, vrzají ráhna, lodníci řvou na muže, kteří klejí pod tíhou břemen: »Do práce.« Zástupy Lisaboňanů mezitím zvědavě zevlují kolem a kibicují do posledních příprav. Každá výprava za novými světy byla tehdy na přelomu 15. a 16. století, ve zlatém věku portugalského mořeplavectví, úžasným dramatem. Třístěžňové karaky, galeony a karavely, které mířily do Brazílie a kolem Afriky do Indie, vyplouvaly na dlouhé měsíce a před sebou měly tisíce neprobádaných námořních mil. Výbava kapitánů a kormidelníků přitom byla neuvěřitelně skromná - kompas, Jakubova hůl k měření výšky slunce nad obzorem, přesýpací hodiny k měření rychlosti lodi a pár proklatě chybných námořních map. Jen o pár set metrů dál od belémské pevnosti, nelze přehlédnout další symbol té doby Klášter svatého Jeronýma. Skutečný pomník bohatství věku zámořských objevů. Vyrostl na jejich počest, byl zaplacen »penězmi z pepře« (z obchodu s kořením) a nakonec i ukryl ostatky nejslavnějšího z dobyvatelů. Vrchol manuelské gotiky se zdobnými námořními motivy (lany, kotvami...) nechal budovat král Manuel I. v roce 1501. Bylo to krátce poté,co se Vasco da Gama vrátil z historické cesty při níž obeplul Afriku a jako první Evropan přistál v Kalikatu na západním pobřeží Indie. »Tady je jeho hrob,tady to je, pojď,« šeptá tatínek z Porta a ukazuje synkovi bílý kamenný sarkofág národního hrdiny, který se krčí v přítmí ohromující chrámové lodi. Když 8. července 1497 tehdy ještě neznámý da Gama vyplouval z Lisabonu s lodí Sao Gabriel a dalšími třemi karavelami, vysloužili si už jiní portugalští mořeplavci ostruhy parádními výkony. V cestě do vytoužené Indie však stále bránila nekonečná hradba západní Afriky. Zatímco roku 1482 Diogo de Azambuja začal budovat na pobřeží Guinejského zálivu pevnost Elminu - div evropské fortifikační techniky, Diogo Cao dosáhl ústí Konga a o tři roky později doplul až ke břehům Namibie.V roce 1488 Bartolomeu Dias konečně obeplul mys Dobré naděje na jihu afrického kontinentu. Co však předcházelo okamžiku, kdy stovky Lisaboňanů mávaly na sklonku 15. století skromné výpravě pouhých 150 mužů na předlouhou a nakonec tak úspěšnou cestu? Dobové záznamy hovoří jasně. Mořeplavec osobně musel dohlížet na stovky věcí. Pojďme tedy s ním. Tady někde na nábřeží před klášterem sv. Jeronýma museli dělníci řádně vytěsnit trupy koudelí, aby za necelý měsíc plavby nezačaly nabírat vodu. Museli naložit dost náhradních plachtovin, aby lodě po řadě prudkých bouří nezůstali bezmocně trčet na místě. Tady někde byly můstky, které se prohýbaly pod hekajícími námořníky, kteří na paluby karavel táhli sudy se suchary, boby, hrachem, čočkou, čerstvě nasoleným vepřovým masem, rybami, moukou, cibulí, vínem a octem. Džbery se sýrem a medem. Slepice a prasata zavírali do přenosných ohrad. Střelný prach a dělové koule uzamykali v arzenálu. A také rezervní ráhna, trámy a prkna, smolu, klínce, kůže, nástroje nezbytné k opravám. Čluny pro plavení ke břehům, harpuny,sítě a háky, jež budou po nekonečné týdny jedinými prostředky, jimiž se lodní strava doplňovala čerstvým jídlem. I rošty a topeniště, na nichž se připravovalo jídlo. Uskladnění vody odkládali na posledy,aby zůstala co nejdéle čerstvá. Ještě mapy, knihy a veškeré užitečné zprávy od jiných zkušených mořeplavců. A často týdny trvající čekání na příznivý vítr. Teprve pak se ozvalo ono zpěvavé odpočítávání mužů u kotevních rumpálů, zvuk natahování plachet a skřípění břeven. Teď tu stojíte s dalšími turisty. Tenkrát zástupy lidí na molu pozorovaly,jak se maličká flotila dává do pohybu a volali »Adeus« - sbohem. Trojúhelník mezi belémskou pevností a klášterem sv. Jeronýma uzavírá o kus dál moderní gigantický 52 metrů vysoký památník Zámořských objevů. Má tvar karavely a na přídi jako první stojí vytesán Jindřich Mořeplavec, panovník, který položil základ portugalské námořní expanzi. Za ním jsou všichni další slavní, mezi nimi Vasco da Gama, Pedro Álvares Cabral objevitel Brazílie (1500) - i Fernao de Magalhaes, jenž sám přeplul Pacifik, ale zemřel na Filipínách, takže obeplutí zeměkoule dokončil už jen zbytek jeho výpravy (1522). O několik kilometrů proti proudu Tejo v samém centru Lisabonu je další němý svědek zámořských výprav - Obchodní náměstí. Tady, v největším přístavu Evropy,se končilo. Slyšíte ten ruch a křik? To se obchoduje s poklady z výprav - s kořením (pepř,hřebíček, skořice a muškátový oříšek..), perletí, slonovinou, drahými tkaninami, roztodivnými rostlinami i zvířaty. Tady se rychle zapomínalo na to, jak draze byly cesty vykoupeny, že nezřídka se kvůli nemocem a dalším nepřízním osudu vracela živa i jen třetina mužů. Námořníci s hrůzou popisovali strašné bouře, při nichž se zoufale potáceli po kluzkých palubách, z nichž padalo do vln vše, co nebylo připoutáno. Čerpali vodu z nitra, latěmi zatloukávali poklopy a někdy i odřezávali stěžně. »Toho dne nám zmizelo z očí slunce a země a během dalších šestapadesáti dní nastala tma tmoucí, bez slunce, měsíce a hvězd. Pokračovali jsme v plavbě, nedoufajíce již ani v pomoc boží, v nesmírně prudkých větrech a v nesmiřitelně zuřícím vlnobití. Občas jsme zahlédli strašlivě vysoké a obludné skály,na něž nás neustále hnaly větrné smrště a jako hory vysoké valy mořských vln...,« líčí jeden z dobových záznamů v námořním muzeu v komplexu kláštera sv. Jeronýma. A přesto se vydávali znovu a znovu na další cesty hnáni vidinou dobrodružství, poznání, pokladů a slávy. »Myslím, že to pro nás mladé není mrtvá historie. Jsme na ni pyšní. A vážíme si, že naši předkové získávali území nikoli mečem, ale diplomacií,« říká dnes osmnáctiletá Syliva.
 Torre de Belém, odkud mořeplavci odplouvali. |
 Poprvé doplul do Indie kolem Afriky tento muž: Vasco de Gama |
 Poslední pohled na Evropu, který se naskýtal mořeplavcům. |
 Symbolický kříž mořeplavců na mysu Cabo da Roca. |
 Památník zámořských objevů v Lisabonu. |
