Terénním autem jsme kličkovali mezi akáciemi, křovisky a balvany. Od čápa Viktora, kterého jsme vysílači označili u Rakovníka, nás podle posledních údajů satelitního systému Argos mělo dělit ještě zhruba dvacet kilometrů.
Kolísavý zvuk motoru, skřípavé vzdechy podvozku a monotónní šumění přijímače občas přehlušily mohutné rány. Vzadu, na barelu s benzínem, který jsme u obchodníka s pohonnými hmotami doplnili z nespočtu skleněných lahví, balancoval náš nový průvodce Mustafa, odrážel trnité větve a boucháním na pravý nebo levý okraj střechy se nás snažil udržet v optimálním směru. "Málem jsi sjel z cesty!" peskoval každou chvíli našeho řidiče Ismaila. Mustafa, v jedné ruce oštěp, v druhé konvičku s vodou, vyrazil z Goz Beidy nejspíš ve stejnou dobu jako my a došel nás ve chvíli, kdy jsme byli sotva kilometr za odbočkou na Abilelai a znovu, už poněkolikáté, se snažili vyprostit auto ze sevření nesjízdných úseků buše. Zastavil se a překvapeně se na nás díval. "Salam alejkum," pozdravil ho Khalil, člen výpravy,a neurčitě - aby mu nenapověděl, co chce slyšet- se zeptal: "Kam vede tahle cesta?" "Do Abilelaie." "Je to daleko?" "I daleko, i blízko," rozpačitě řekl Mustafa. "Pro mě daleko, pro vás blízko." "Dovedeš nás tam? Dovnitř se ale nevejdeme." Mustafa ožil. Přikývl, konvičku podal Ismailovi, ať ji někam uloží, oštěp zastrčil pod provazy, které přidržovaly náklad,a rychle, abychom si to ještě nerozmysleli, vylezl nahoru. Po půlhodině jsme vjeli do rovné,vypálené buše,která vlevo od nás přecházela do prudce klesajícího svahu. Ismail zrychlil; v některých místech se tachometr vyhoupl až k padesátce. Podle navigačních satelitů jsme před sebou měli ještě víc než patnáct kilometrů, když Luboš zvedl ruku a aniž by vzhlédl od přijímače, nevěřícně zašeptal: "Slyšeli jste?" Napjatě jsme čekali. Pět vteřin, deset... Jakmile jsme vyjeli na malou vyvýšeninu, ozvalo se písknutí. Pak druhé a třetí. "Viktor...," hlesnul Franta. "Proboha... Je to možné? Je tady!" zaradoval jsem se. Najdeme ho! "Čáp?" otočil se od volantu Ismail a šlápl na brzdu. Vyhrnuli jsme se z auta. "Určitě bude u vody," řekl Luboš a obrátil se k Mustafovi. "Tam," ukázal Mustafa směrem, odkud se šířil signál, a doširoka se rozmáchl rukama. "Tam je hodně vody." "A ta voda - je daleko nebo blízko?" zeptal se Khalil. "Blízko," rozhodně odpověděl Mustafa. Po třech hodinách strastiplného putování jsme k vodě skutečně dojeli. Bylo jí asi do dvou větších sudů. Všude jen rychle vysychající bahno - a po Viktorovi ani památky. "Tuhle vodu jsi myslel?" Mustafa pokrčil rameny: "Krávy ji vypily." To, že jsme následující den museli z auta přesednout na koně a na osly a teprve potom se nám na jiném místě podařilo Viktora najít, se mi s odstupem času nezdá tak podstatné jako setkání s Mustafou. Vlastně nám toho moc neřekl, ale přesto jsme se díky němu dozvěděli mnohé o životě v odlehlém koutu Afriky, kde se o nepatrné zbytky vody dělí dobytek vesničanů a kočovníků s posledními divokými zvířaty.
Kolísavý zvuk motoru, skřípavé vzdechy podvozku a monotónní šumění přijímače občas přehlušily mohutné rány. Vzadu, na barelu s benzínem, který jsme u obchodníka s pohonnými hmotami doplnili z nespočtu skleněných lahví, balancoval náš nový průvodce Mustafa, odrážel trnité větve a boucháním na pravý nebo levý okraj střechy se nás snažil udržet v optimálním směru. "Málem jsi sjel z cesty!" peskoval každou chvíli našeho řidiče Ismaila. Mustafa, v jedné ruce oštěp, v druhé konvičku s vodou, vyrazil z Goz Beidy nejspíš ve stejnou dobu jako my a došel nás ve chvíli, kdy jsme byli sotva kilometr za odbočkou na Abilelai a znovu, už poněkolikáté, se snažili vyprostit auto ze sevření nesjízdných úseků buše. Zastavil se a překvapeně se na nás díval. "Salam alejkum," pozdravil ho Khalil, člen výpravy,a neurčitě - aby mu nenapověděl, co chce slyšet- se zeptal: "Kam vede tahle cesta?" "Do Abilelaie." "Je to daleko?" "I daleko, i blízko," rozpačitě řekl Mustafa. "Pro mě daleko, pro vás blízko." "Dovedeš nás tam? Dovnitř se ale nevejdeme." Mustafa ožil. Přikývl, konvičku podal Ismailovi, ať ji někam uloží, oštěp zastrčil pod provazy, které přidržovaly náklad,a rychle, abychom si to ještě nerozmysleli, vylezl nahoru. Po půlhodině jsme vjeli do rovné,vypálené buše,která vlevo od nás přecházela do prudce klesajícího svahu. Ismail zrychlil; v některých místech se tachometr vyhoupl až k padesátce. Podle navigačních satelitů jsme před sebou měli ještě víc než patnáct kilometrů, když Luboš zvedl ruku a aniž by vzhlédl od přijímače, nevěřícně zašeptal: "Slyšeli jste?" Napjatě jsme čekali. Pět vteřin, deset... Jakmile jsme vyjeli na malou vyvýšeninu, ozvalo se písknutí. Pak druhé a třetí. "Viktor...," hlesnul Franta. "Proboha... Je to možné? Je tady!" zaradoval jsem se. Najdeme ho! "Čáp?" otočil se od volantu Ismail a šlápl na brzdu. Vyhrnuli jsme se z auta. "Určitě bude u vody," řekl Luboš a obrátil se k Mustafovi. "Tam," ukázal Mustafa směrem, odkud se šířil signál, a doširoka se rozmáchl rukama. "Tam je hodně vody." "A ta voda - je daleko nebo blízko?" zeptal se Khalil. "Blízko," rozhodně odpověděl Mustafa. Po třech hodinách strastiplného putování jsme k vodě skutečně dojeli. Bylo jí asi do dvou větších sudů. Všude jen rychle vysychající bahno - a po Viktorovi ani památky. "Tuhle vodu jsi myslel?" Mustafa pokrčil rameny: "Krávy ji vypily." To, že jsme následující den museli z auta přesednout na koně a na osly a teprve potom se nám na jiném místě podařilo Viktora najít, se mi s odstupem času nezdá tak podstatné jako setkání s Mustafou. Vlastně nám toho moc neřekl, ale přesto jsme se díky němu dozvěděli mnohé o životě v odlehlém koutu Afriky, kde se o nepatrné zbytky vody dělí dobytek vesničanů a kočovníků s posledními divokými zvířaty.
