Za alchymistou do Benátek a pokladem do Dražic

"Vymřel rod astronomů a pohasly alchymické ohně domků ve Zlaté uličce za Daliborkou..." Tak vyjadřuje nostalgii po dánském alchymistovi a rosekruciánovi Tychonovi Brahe, kterého si do Prahy pozval sám císař Rudolf II., Jiří Karásek ze Lvovic. Ve skutečnosti Tycho Brahe moc času v Praze s ostatními alchymisty netrávil. Tento astrolog s nosní protézou ze slitiny zlata a stříbra - následek souboje v Rostocku - si vybral pro vybudování své observatoře a alchymistické dílny původně lovecký zámeček v Benátkách nad Jizerou.

Prý kvůli jeho poloze vhodné pro hvězdárnu a nápadné podobě s jeho někdejším sídlem v Uranienburgu na ostrůvku Hveen, které mu věnoval dánský král Frederik II. Zde vynalezl roku 1599 elixír proti moru, který ihned zaslal císaři do Prahy. A. M. Ripellino píše o jeho nosní protéze: "...ochotně si ji nechával ohmatávat. Zvědavci a jeho protivníci trousili, že mu slouží jako ručička úhloměru při pozorování oblohy."

Max Brod zase jeho tajemnost obohacuje věrným trpaslíkem, jeho sluhou, zrzavým hrbáčem, který poskakuje kolem mistra a kňučí jako štěně. Hvězdář jej zachránil, posetého vředy, v cikánském ležení. Při patriarchálních hostinách tulí se skřet Jeppe, ustrojený do šaškovského šatu, k Tychonovým nohám a pán mu tu a tam hodí sousto. Prý tajemné pouto svazuje mrzáka a hvězdáře s falešným nosem... Tolik klasik.

Dnes jeho pobyt připomíná stylově zařízená "síň Tychona Braha" ve druhém patře zámku v Benátkách nad Jizerou, kam se z Prahy dopravíme autobusem. V přízemí zámku je neméně zajímavé muzeum hraček, síň Bedřicha Smetany, připomínající jeho pobyt z let 1844-47, a v dalších sálech přírodopisná a historická expozice vývoje města a okolí s nápaditými dřevěnými skládačkami, které potěší hlavně děti.

Kouzlo ranné gotiky

Ten, kdo se chce ponořit do historie ještě o něco hlouběji, zamíří po turistické značce k nedaleké (asi 3 km) zřícenině hradu Dražice. Lze si vybrat polní cestu podél řeky Jizery anebo jet silnicí od Benátek nad Jizerou vlevo přes řeku, pod bývalou sýpku tohoto raně gotického hradu. Po schůdkách vystoupáme přes původní hradní příkop až k vlastní zřícenině.

Hrad vystavěný na nepříliš vysokém ostrohu na pravém břehu Jizery byl založen Řehníkem z Dražic a výrazně přestavěn v letech 1333 až 1334 jeho synem, posledním pražským biskupem Janem IV. z Dražic. Za husitských válek byl vypálen, dál však sloužil jako panské sídlo. Od 16. století je uváděn jako pustý, obýván snad jen lapky z místních lesů.

Do dnešních dnů se dochovala jižní hradba, nároží hradu se zbytky menšího paláce a výrazné torzo věže s kaplí, které nabízí množství v Čechách neobvyklých francouzských architektonických prvků. Čtverhranná okna ve výklencích uzavřených stěnou s kružbami, fragmenty krbových ostění i osu dodnes patrné záchodové věže. Francouzská stavební huť mistra Viléma z Avignonu, kterého si Jan IV. přizval ke přestavbě hradu, se podepsala zejména na řešení paláců s jejich detaily. Na současném stavu zříceniny se zase podepsaly agresivní vlivy počasí i okolí, kterým měkká opuka rychle podléhá a množství ještě donedávna dochovaných kamenických prací je navždy ztraceno.

Dražice zachrání snad jedině poklad, který se podle pověsti na hradě nachází. Najde jej prý jen železná hůl, kterou chtěl loupežníky, co pustý hrad obývali připravit o peníze sám ďábel. Lapkové se ubránili a hůl s nápisem "Kdo tu hůl zdvihne, bude šťasten" mu vzali. Zjistili, že hůl sama od sebe třikrát tluče o zem v místech, kde je zakopán nějaký poklad. Nakonec jim však byla odebrána, oni zavřeni a hůl uschována na hradě. Lidé z okolí věřili, že čert si pro hůl chodí a v pekle s ní mučí hříšné duše. Tak to alespoň líčí J. V. Grohmann ve svých Českých pověstech.