0 km: odjezd? Pro velký úspěch ještě jednou
Druhý den ráno chystáme vše potřebné, a když to už už vypadá, že stačí jen zařadit a vyrazit směr Samarkand, zjišťujeme jednu nepříjemnou skutečnost. Trabi si poslušně sednul, a to bohužel o poznání více, než by bylo žádoucí. Břicho sice ještě po zemi nevláčel a na české poměry by takováto světlá výška jistě stačila, jak se ale auto zachová na uzbecké cestě plné děr a výmolů?
Egu tak ihned putoval zpátky do garáže Míly Fouknera, automechanika a trabantisty duší i tělem, bez něhož bychom našeho trabiho sotva kdy dali dohromady. Následovalo zvednutí plně naloženého auta, rozebrání zadní nápravy, vyjmutí pečlivě promazaného a zalepeného pera, jeho pečlivé rozebrání, přidání dalšího listu a ještě pečlivější opětovné složení a zabalení. Inu člověk míní, trabant mění. Nakonec ale přece jen vyrážíme.
Rozebrat půlku auta v den odjezdu? Žádný problém!
497 km: velké nesnáze s malými vlaječkami
Brno, Bratislava i maďarské hranice záhy mizí pod koly bleskovou trabantí rychlostí. U benzinové pumpy blízko maďarského Gyoru zjišťujeme, že plátno vlaječek se po dni svižné jízdy začalo pomalu, ale jistě trhat. Na obranu výrobce je třeba poznamenat, že vlaječky byly stavěny na pohodlné povalování se na kulatých i jiných stolech při bi- a vícelaterálních mezinárodních rozhovorech, a nikoliv na frenetické třepotání na střeše žlutého trabanta.
Po hodině systematického rabování maďarského nákupního centra s potřebami pro kutily a několika nefungujících náhradních řešeních jsme se nakonec uchýlili k silikonové trubičce přišité ke hraně vlajky a navléknuté na tyčce. Duch opět zvítězil nad hmotou! I když se u toho tedy pořádně zapotil.
Ještě sto kilometrů a naše státní vlajka je v... nenávratnu
Trans National Trabant 2007: Etapa č. 1
|
Nudná maďarská rovina, nudná srbská rovina, noc strávená u příbuzných v Bělehradě, kousek dálnice směr Niš a pak již konečně pravé balkánské okresky, které vedou až na bulharské hranice. Charakter krajiny se mění a placku nahrazují hory – po levé straně Stara Planina, po pravé Suva Planina a mezi nimi říčka Nissava, která v okolních úbočích vyřezává malebné kaňony.
Silnice vedoucí podél ní nás odpoledne přivedla až do Dimitrovgradu (č. 1), kde konečně překračujeme srbsko-bulharské hranice. Hned za nimi se na nás vrhá banda žebrajících dětí, které s profesionální rutinou předávanou z generace na generaci nekompromisně kasírují auto za autem, a Dan hrající si při couvání na "oslíčku, otřes se" si připisuje první zářez. Bohužel se rozhodl jej zaznamenat na našem zadním nárazníku, který vytvaroval podle jednoho místního, uprostřed parkoviště nevinně stojícího sloupu.
Skutečně tyhle papričky nepálí?
1322 km: bad road is worse than off-road
Bulhaři umístili mýtnici vychytrale hned za celnici, takže kdo vjíždí do země, si musí ihned koupit dálniční známku. A to, že je opravdu za co platit, poznáte již zakrátko. Mezinárodní silnice do Sofie je sice místy hrdě značená jako dálnice, ovšem kvalitou tomu rozhodně neodpovídá, a to ani zdaleka.
Na některých úsecích je vozovka zcela zfrézovaná, na jiných je kromě toho ještě hustě pokrytá až půl metru širokými dírami a výmoly – tahle cesta se na DHŠ D1 (Dálniční hodnotící škála D1) propadá hodně hluboko, dokonce i za poděbradskou panelku. Na její renovaci se sice pracuje, zdá se však, že pro oněch několik málo zoufalců v oranžových vestách a s košťaty na asfalt se mezinárodní silnice E80 zřejmě stane životním posláním. A dost možná i pro několik dalších generací jejich nástupců.
Ze Sofie se co možná nejrychleji vymotáváme a po o poznání lepších komunikacích se vydáváme na východ, směr příhraniční městečko Dimtrovgrad č. 2. Nabíráme poslední levný (rozuměj neturecký) benzin a vydáváme se za hranice EU.
Bulharští celníci se s námi vřele loučí a ti turečtí nás vřele vítají. I ti druzí. I ti třetí. A další a další. Celníci na tureckých hranicích jsou rozmístěni v počtu a frekvenci připomínající snad jen prostitutky na Cínovci – ono nejpočetnější bezpečnostní složky v Evropě se přece jen musí někde uživit. Fotí, kontrolují, prohlížejí – naštěstí nijak zvlášť usilovně, a tak se hrozivě vyhlížející osmistupy automobilů přece jen pomalu posunují kupředu.
Konečně opouštíme tuhle tureckou hladovou zeď a několik kilometrů za přechodem uléháme a po příjemně slunečném počasí, které nás provázelo Srbskem a Bulharskem, opět přichází déšť.
Dokumentarista: využití CPU 100%
1988 km: kdo netroubí, není Turek
Paprsky ranního slunce odhalily úplně jinou krajinu – okolí dálnice je porostlé suchou zažloutlou trávou a jen tu a tam roste nějaký ten strom. Na odpočívadle snídáme a setkáváme se poprvé během naší cesty se dvěma věcmi: tureckou pohostinností a tureckými záchody.
Trochu jsme se opravováním nárazníku (rozuměj mlácení kladivem a efektní zalakování oprýskaných částí expediční samolepkou) zdrželi, a tak do Istanbulu dorážíme až pozdě odpoledne. Cesta to ale byla veskrze příjemná, dálnice jsou v této části Turecka opravdu dobré, a to jak do kvality povrchu vozovky, tak i co se týče převýšení, jehož jsme se při plánování trochu obávali.
Jak se blížíme k Istanbulu, začínají se v do té doby liduprázdném okolí dálnice objevovat první lidská obydlí, na neznalého působí neobvykle především mešity, jejichž štíhlé minarety se tyčí do výše, zatímco kupole se ztrácejí v zástavbě okolních domů a paneláků.
Těsně před Istanbulem začíná Egu poprvé protestovat, motor škytá, střílí z výfuku, a tak raději zastavujeme. Jeden válec vypadává. Naštěstí vše nakonec řeší výměna svíček a může se jet dál.
Do Istanbulu se dostáváme až pozdě odpoledne. Na megalomanské patnáctiproudé mýtnici se štosují předlouhé fronty aut, mezi nimiž umě kličkují prodavači preclíků a vody. Jako vosy se okamžitě sbíhají ke žlutému trabantu polepenému reklamami. Předpokládají, že máme peníze. Nemáme.
Čekáte na zaplacení mýtného? Nechcete radši zaplatit preclík?
Platíme mýtné a projíždíme bránou do čehosi, co nelze nazvat jinak než chaos. Na několika kilometrech zfrézované tříproudé dálnice se okamžitě vytváří šest proudů aut, které se mezi sebou složitě proplétají. A to platí pro celé město.
Pruh není tam, kde je něco bíle načmáráno na silnici, ale tam, kam se vejdete. Jezdí se zrcátko na zrcátko, nárazník na nárazník, auta mezi sebou divoce kličkují, řidiči na sebe troubí a pokřikují a Dan se za volantem cítí ve svém živlu. Kličkuje a troubí a zvenčí byste ani nepoznali, že trabiho neřídí rodilý Turek.
Zvláštní organizovaný chaos kupodivu funguje vcelku dobře a první zdržení přichází paradoxně až na semaforech.
2100 km: čaj o osmé nad Bosporem
Po půlhodinovém slalomu mezi taxíky, autobusy i náklaďáky se nakonec dostáváme k istanbulské Mekce kulturychtivých turistů - Modrá mešita je stále stejně okouzlující, v Ayasofyje stále stojí lešení a Cisterna a královský Topkapi palác jsme si protentokrát vzhledem k pokročilé hodině neprohlédli.
Usazujeme se v palácovém parku a v sympatické kavárničce nad Bosporem popíjíme při západu slunce čaj. Poslední trajekt do Asie už bohužel nestíháme, a tak se beze spěchu vracíme k zaparkovanému autu. U něho postává jakýsi zvědavě se tvářící čtyřicátník v obleku a na rozdíl od většiny Turků mluví vcelku obstojnou angličtinou. Pracuje jako řidič mexického velvyslance, který je dnes v Istanbulu na večeři.
Lodní MHD, Istanbul
Radí, co navštívit, čemu se vyhnout, kudy jet a kde si dávat pozor. U toho ukazuje na východ země – za týden se konají volby a kurdští separatisté by se mohli chtít zviditelnit. Dává nám mapu, pár rad na cestu a kontakt na sebe pro případ, kdyby se něco semlelo.
Dan se mezitím zapovídal s druhým chlapíkem, který se motal kolem našeho auta. Jmenuje se Rudolf, je Rakušák, cestuje starým Volkswagenem Transporterem a jede až do Indie. Rudolf je vystudovaný sociolog a optik, pracoval jako taxikář, ale loni měl autonehodu, při níž si poranil obě kolena. Za odškodnění od pojišťovny si koupil dodávku a naplánoval svou životní cestu.
Rudolf veze do Indie několik beden starých brýlí, které hodlá rozdávat krátkozrakým Indům. Kromě toho s sebou táhne téměř 30 metrů dlouhou roli plátna, na nějž sbírá malby dětí ze zemí, kterými projíždí. I on nám doporučuje vydat se do vnitrozemí, a vzhledem k tomu, že se vzdáleností trasa podobá té naší, měníme v podstatě z minuty na minutu itinerář, vyměňujeme si kontakty a vyrážíme přes ohromný most přes Bospor směrem na Ankaru.
Třicetimetrová záznamová plachta Rudolfa, cestovatele, který mimo jiné sbírá dětské kresby charakterizující země, jimiž projel.
Text a foto: Trans Trabant Team (www.transtrabant.cz)
