Z výrazů jejich tváří šlo vyčíst spíše nepochopení než soulad... cože?...srazila se dvě letadla a dopadla přímo na výškové budovy?... mrtví? ... ne nehoda? úmysl?...ale čí?...nikdo z útržkovitých informací nebyl dost moudrý. Dychtivě čekali na polední přestávku. Konečně vzešel jakýsi obrázek: civilní letadlo i s cestujícími vletělo do jedné ze dvou věží světoznámého World Trade Centre v New Yorku. Ta se zřítila, a jakoby toho nebylo dost, následovalo další civilní letadlo a vletělo do dvojčete... a pak část Pentagonu ... New York byl ponořen do zaprášené hrůzy, proříznuté střepinami z celkem téměř 44 tisíců oken budov, kovem ze zničené ocelové konstrukce a betonem. To všechno se doslova a do písmene rozprášilo do povětří. A zaměstnanci či návštěvníci těchto objektů, jichž se tam v průměru denně sejde na 150 tisíc, kteří nechtěli v tom skleněném pekle uhořet nebo se zadusit dýmem, raději skákali z nedozírných poschodí do jisté smrti. Neuvěřitelné. Zdrcující, omráčující.
Mariella, ta od vedlejší linky, začala vystrašeně pobíhat od dveří ke dveřím. Musí domů. K telefonu, k televizi. Má v New Yorku syna, manažera dealershipu s chryslery. Vede si dobře, vždycky o něm vypráví s hrdostí. Když je prodloužený víkend, pokaždé za ním jede, dnes již svým autem. Rodina drží pohromadě. Mladší syn našel uplatnění ve stejném závodě jako ona. Mariella do konce směny nevydží a odjíždí domů.
Abdul má v New Yorku pět sestřenic. Je svobodný, takže je tam často a společně tráví téměř každé svátky. Je viditelně nervózní, ale drží se. Peněz je zapotřebí, stejně by jim na tu dálku nemohl nijak pomoci. V závodě je mnoho takových, které váže s Amerikou jejich rodina. Vycestovali tam za svým štěstím. Hlavně však za svobodou a novou budoucností. Mladší mohou studovat, ti starší se spokojí s prací. Jejich sen se jim pomalu začal naplňovat a teď by mělo být všechno zptřetrháno? Neumějí to pochopit a chtějí mít v situaci jasno. Evidentně se bojí.
Objektivního pohledu na věc se jim dostalo až při televizní obrazovce. Že se muselo stát něco vážného, bylo zřejmé z toho nevšedního ticha na ulicích. Lidé jako by vymřeli. Sem tam projelo auto, děti, které obvykle v tuto dobu opouštějí školní budovy, nikde. Později se dozvídáme, že byly i v relativně malém Bramptonu, po vzoru Toronta, poslány okamžitě domů. Mnoho zaměstnanců především v Torontě spěchalo domů krátce po desáté hodině ranní. Turistům na CN tower zamrzl jejich výlet, protože nikdo nevěděl, jestli se náhodou doposud neznámí teroristé nepokusí atakovat i objekty přátel USA. A Kanada mezi ně patří především. Sportovci ruší svoje zápasy, filmový festival v Torontě ten den končí svá představení, zábavní parky svoje brány také zavírají. Společně s budovami státních orgánů byly uzavřeny i soudy, hospodářské objekty a především byla zvýšena ostraha energetických center.
A samozřejmě letišť. Všechna a v obou státech. Toronto se stalo hostitelem mnoha předem neohlášených hostů. Kerozín se valil do vzdálenosti desítek kilometrů od Pearsonova letiště, kde nalezla azyl ta letadla, která nemohla být přijata v USA anebo jinými letišti v rámci Kanady. A s nimi i cestující. Jak uvedla Greater Toronto Hotel Association, útulek byl poskytnut jak domácím, tak i zahraničním hostům. Podle odhadu jich mělo Toronto přijmout o 25 tisíc více, než za běžného provozu.
Z desetimiliónového hlavního města USA New Yorku stíhá zpráva zprávu. Dokumentární snímky působí na nevěřící Tomáše jako trikové záběry. Něco v člověku brání uvěřit. Nesmírně promyšlená akce. A relativně to teroristy nic nestálo – vše šlo na účet postiženého: letadla, objekty, oběti...terorista ukázal, že Amerika má svoje slabiny, své kamikadze shodil na centrum obrany státu a centrum ekonomiky. Amerika tak jedním dechem ztratila nejméně 40 tisíc vzdělaných a v byznysu specificky vyškolených pracovníků. Teroristé se trefili do černého. Celý svět soucítí a nabízí pomoc, jen Palestinci se radují a oslavují.
Den po té
Závod ve Woodbridge se postupně zaplňoval první směnou. Lidi se zdravili, ale neptali se jako obvykle na zdraví. První otázka se týkala pocitů – co na „to“ říkáš? Ono TO nepotřebovalo vlastního pojmenování, neboť všichni věděli, o čem je řeč. Neměli to ještě strávené, mnozí si nechali noviny rozprostřené na lavičce.
Včera bylo v Torontě trochu zmatku, informují ti, co odtamtud dojíždějí. Lidi museli opustit metro a domů se dopravovali autobusy a porůznu, jak kdo mohl. Nemocnice zahájily pohotovost, neboť nikdo nevěděl, co by mohlo být v nejbližší chvíli zapotřebí. Centra k odběru krve byla na nohou od rána do večera. A ještě zůstanou, protože ti, co nemohou pomoci jinak, chtějí být užiteční alespoň tímto způsobem. Zdravotní sestry upozorňují, že na jeden odběr potřebují minimálně 40 minut, takže je zbytečné čekat ve frontách, ale naopak je nanejvýš potřebné, aby se dárci dostavili na objednaný čas. Policejní hlídky zmizely z dálnic, protože jich bylo zapotřebí na jiných místech.
Obrázky a aktuální zpravodajství v televizi a rozhlase byly dostupné všude, dokonce i na veřejných prostranstvích. Byly natolik fascinující, že se lidé zastavovali a bez dechu pozorovali postup likvidačních a vyšetřovacích akcí na postižených místech. Stovky požárníků a policajtů přišly o život. Někdo situaci přirovnává k Pearl Harbour v prosinci 1941, kde přišlo o život přes dva a půl tisíce Američanů. Ovšem tehdy se o nepříteli vědělo, vědělo se také, kdo jím je. V tomto případě v mírové době, bez munice, bez vyhlášení válečného stavu, bez vyhlášení výstrahy, odsoudil NĚKDO desítky tisíců lidí k smrti. Za bílého dne. A dokonce za potlesku některých...
Bylo docela zajímavé sledovat reakce lidí kolem. Jousuf, Afganistánec, patří mezi emigranty po téměř dvacítku let. Přišel velice mladý, ale přesto se angličtině nenaučil. Zůstal u „ponku“ stejně jako ti, co přišli nedávno. Nemůže se soustředit, očima těká po okolí. Vysvobození hledá v práci. Před třemi dny mi ukazoval fotografii Palestince Habashiho, který zabil osm a zranil 30 lidí v izraelském Netanya. Skočil do autobusu, když předtím se opásal výbušninami. V očích muslimského Jousufa to byl hrdina. „Udělal to dobře, měl kuráž a požehnání,“ zablýskalo mu v očích, „ to je pro mě pravý muž“, zapomněl se. Zajímalo mě, jestli mu bylo líto zabitých lidí v New Yorku. Neodpověděl přímo, ale začal okolkovat: „Je mi líto těch v letadle, kde byly celé rodiny...“ Takže jednotlivců ne? Jaký je v tom rozdíl? Je to stejná tragédie ať se jedná o jednoho člena nebo celou rodinu. Svůj názor nezměnil. Mluvil stále o „těch“ v letadlech. No, samozřejmě, protože terorista měl zničit to, co zničil a s objekty i ten „správný“ počet lidí. To byl CÍL. Letadla už byla jenom prostředkem k dosažení cíle.
Debaty na pracovištích tohoto typu se ale v Kanadě nevedou. Každý má svůj názor a podle vlastních životních zkušeností jej uplatňuje. A pak existuje klauzulka tzv. politické korektnosti. Podle mě je to jenom taková nějaká oficiálně ohlášená cenzura v zástěrce. Falešný a rádoby společenský respekt. K rase, národnosti, kultuře, přesvědčení, k náboženství. A nikdo neví, kde už může být ta hranice únosnosti, tak raději mlčí a do ničeho nemluví.
Naštěstí ale pro Kanadu se v tomto případě všichni shodli na jednom: tento den se stane mezníkem a nejen pro občany v Americe. „Takové hrůzy bychom se nechtěli dožít,“ se slzami v očích říká dívenka u budovy amerického velvyslanectví na University Av. v Torontě, která je kytičkami doslova obsypaná. Lidé se sem přicházejí pomodlit, v soustředění postát, vzdát úctu zemřelým, položit květiny, jak je to tady velice krásným lidským zvykem. S také si tiše přát, aby s „tím“ ta Amerika přece jen něco udělala...
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
 CN Tower - symbol moderního Toronta. Stejně jako budovy WTO v New Yorku vyhledávaný cíl turisty. Od úterý 11. září jeden z mnoha zranitelných bodů na mapě Ameriky. |
