Hned za česko-rakouskými hranicemi nás překvapí mnohem menší výskyt hospod a občerstvení, než na jaký jsme byli zvyklí z naší domoviny. Severovýchod Rakouska je doslova posetý malými vesničkami roztroušenými mezi lány polí. Hospody chybí, ale snad i v té nejmenší vesničce mají "rajfku".
Při putování rakouskou krajinou nedaleko našich hranic nám v cestě stojí krátké, zato ale někdy pěkně prudké kopce. S přibližováním se k Dunaji naštěstí kopce mizí a postupně je nahrazuje krajina připomínající placku, takže ujeté kilometry nám pěkně mizí za zády. Šlo by to i rychleji, ale ubíjí nás vedro.
Projíždíme oblastí doslova prošpikovanou hustou sítí okresních silnic. Jsou ve vynikajícím stavu. Nikde nás neobtěžují žádné díry či nerovnosti a hlavně nepotkáváme příliš mnoho aut. Zato snad za každou křižovatkou bloudíme. Naštěstí potkáváme hodně místních obyvatel, ochotných poradit a vysvětlit trasu. Jeden Rakušan nás dokonce zve k sobě na dvůr a nabízí nám okopírování jeho mapy. S díky odmítáme.
Problém jménem Dunaj
Čím víc se blížíme k evropskému veletoku Dunaji, tím častěji v nás hlodá otázka, jak se přes něj dostat. Studujeme mapu, do Vídně nechceme, musíme najít něco více na východě. A hle! Před městem Hainburg spojuje oba břehy nějaký most. Míříme tam.
Několik kilometrů před vytyčeným místem nás ale zabrzdí uzavírka silnice. Rozhodujeme se to objet po objížďce. Ale co to? Hned v úvodu nás čeká brutální stoupání, v poledním žáru se téměř nedá dýchat. Otáčíme svá kola a vracíme se zpátky. Riskujeme jízdu po uzavřené silnici, nikde ani živáčka. Až po několika kilometrech vidíme dělníky, jak pokládají čerstvý asfalt, nad kterým se tetelí horký vzduch. Náhle nás předjede malé auto řízené postarší dámou. Směřuje přímo na právě položený asfaltový povrch. Vjede na něj a pod jejím autem se začnou ozývat děsivé zvuky odlétávající černé hmoty. Tak tudy ne!
Zázraky se ale dějí, nakonec objevujeme hned vedle cyklostezku, která nás zavede přímo k mostu přes Dunaj. A potom hurá na druhý břeh. Překvapuje nás, že tady nepotkáváme žádné cyklisty, u Dunaje vidíme jediného.
Most přes Dunaj před městem Hainburg
Směr jezero
Na druhém břehu razantně ubylo příjemných okresek a nikde žádné cedule, které by upozornily na nějakou cyklostezku směr jih. Nic naplat. Nezbývá než se k jezeru dostat po širších komunikacích, připomínajících rychlostní úseky. Počet aut se zvýšil a především nárazy horkého vzduchu po projetí kamionů jsou hotovým peklem. Ale naštěstí už vidíme směrovku k městečku ležícímu přímo na břehu jezera.
Vítá nás cedule Neusiedl am See. Konečně jsme po dvou dnech tady! Projíždíme téměř šestitisícovým městečkem na severním břehu. Tohle místo má bohatou historii, vždyť první zmínka o Neusiedl am See se datuje už do roku 1209. Městečko kypí turisty, všude je živo, terasy před kavárnami zaplněné. Provoz je sice hustý, ale po krajích silnic vedou barevně odlišené pruhy pro cyklisty.
Odbočujeme k jezeru. Po jedné straně se táhne kemp, po druhé rákosový háj, v němž kotví lodě. Dojedeme na konec ulice. Před námi se rozprostírá nekonečná hladina Neziderského jezera. Chceme na pláž, tu ale obklopuje plot a za vchod se platí. Nu což, tento pohled nám prozatím stačí, na pláž se dostaneme jinde.
Pruh pro cyklisty na kraji rušné komunikace v Nezider (Neusiedl am See)
Město Nezider (Neusiedl am See)
Setkání s našinci
"Ahoj, kluci!" zdraví nás příchozí cyklista. Milé setkání. Náš nový cyklistický kamarád pochází z Moravského Krumlova a před jedenácti dny vyjel od pramene Dunaje, dojel až do Budapešti a zamířil i sem. Úctyhodná cesta. Spolu se svými kamarády kempuje na východním břehu jezera v městečku Podersdorf am See. Přespíme tam i my.
K našemu provizornímu nocovišti se dostaneme po příjemné cyklostezce vedoucí podél travnatého břehu. Tady konečně potkáváme spousty cyklistů. Mezi nimi i Čechy a Slováky.
Kemp na nás budí velice dobrý dojem. Sociální zařízení jsou ve vynikajícím stavu. Pláž u jezera je kouzelná, ze světlých oblázků, všude spousta dek s rekreanty. V dáli vidíme koupající se turisty. Vody zde opravdu není hodně, sotva jim sahá po prsa.
Neziderské jezero je velice mělká a rozsáhlá vodní plocha, jejíž břehy tvoří kouzelná stepní krajina. Spolu s Balatonem jsou jedinými velkými jezery tohoto druhu v Evropě. Jezero, dlouhé 36 km a široké 12 km, se z větší části, 240 km², rozprostírá na rakouském území, menší část 75 km², připadá Maďarsku. Oblast Neziderského jezera je chráněná v rámci Seznamu světového dědictví UNESCO. Na březích jezera je postaveno několik malých městeček, která celé oblasti dodávají nezaměnitelný ráz.
Neziderské jezero
Cesta na Východ
V noci nás přepadla bouřka, přesto jsme si v kempu královsky odpočinuli. Dohromady nás nocleh vyšel asi na 20 eur, to je slušné. Ještě nakoupit snídani a tradá, jedeme do Maďarska.
Zatímco na rakouské straně fičíme po nádherně rovné asfaltové cestě, hned za "čárou" nás čeká maďarský tankodrom plný děr a výmolů. Projíždíme vesnicí se snad nejdelším názvem, který jsem kdy viděl – Albertkázmérpuszta. V ní nás zaujme krásná církevní stavba.
Za vesnicí se jako mávnutím proutku rázem ocitáme v jiném světě. Všude jen rovina, kterou roztínají rozsáhlé lány obilovin. Naše kola se brouzdají prašným terénem po nekonečné cestě bez jediné zatáčky. Je tu liduprázdno, cestou potkáváme tři auta a dvě mršiny zajetých zajíců.
Církevní stavba ve vesnici Albertkázmérpuszta
Maďarsko nám připadá jako zcela jiný svět.
Přece jenom dojíždíme do nějaké vesnice, nikde však žádný ukazatel. Kam teď? "Hello!" zdraví nás domorodý obyvatel této krajiny. Jak zjišťujeme, jím vyřknutý pozdrav je jediné anglické slovíčko, které umí. Co teď, s Maďarem? Naštěstí se zjeví mladá slečna. Ptá se, jestli umíme německy. Radostně přikyvujeme. Bohužel, její výklad v němčině nám moc nepomáhá. Když vidí naše nechápavé výrazy, pobídne nás, ať jedeme za ní. Nasedne do auta a několik kilometrů nás pohodovým tempem vede ke křižovatce, odkud už trefíme.
Netrefili jsme. Zase bloudíme po maďarských pustách. Ptáme se obsluhy u čerpací stanice, kudy se dostaneme do města Mosonmagyaóvár. Prodavač jasně ukazuje směr. "Jak je to daleko?" ptáme se. Zamyslí se. "Asi 800 metrů," setře nás se smíchem a ukáže na vysoké budovy v dáli. Třicetitisícový Mosonmagyaóvár vznikl na konci 30. let minulého století spojením dvou maďarských měst. Město je pověstné svými termálními prameny s léčebnými účinky, pomáhají na nemocné klouby, trávicí trakt a dýchací cesty.
Cesta na Slovensko
My jsme naštěstí zdraví, a proto po prohlídce města pokračujeme na sever k slovenským hranicím. Z Mosonmagyaóváru jedeme do města jménem Rajka. Tato města spojuje frekventovaná komunikace, ale naštěstí hned vedle ní se vine cyklostezka. Není sice úplně dokončená, některé úseky jsou sypané pouze kamením, ale pořád lepší než drátem do oka.
Ani se nenadějeme a už jsme na druhé straně Dunaje někde v Bratislavě. Od hranic s Maďarskem nás sem zavedla cyklostezka, kopírující i břeh řeky. A dokonce nás spolu s našimi novými slovenskými kamarády zavede až k soutoku Dunaje a Moravy. Nad ním se tyčí kouzelná zřícenina Devín, o níž první zmínka pochází z roku 864.
Převozníci na Moravě
Zřícenina Devín
Pokračujeme podél břehu Moravy po solidní cyklostezce. Kvalita povrchu se za Bratislavou zhoršuje, což nám ale vzhledem k naší výbavě nevadí. Cesta vede přes malé vesničky, dozrávající pole i temné lesy. Učiněný ráj pro pohodovou cyklistiku. I přesto se ale rozhodujeme, že se přemístíme ze slovenského břehu Moravy na ten rakouský. Převozník nás za vesničkou Záhorská Ves dostane za dvě eura na druhou stranu a můžeme pokračovat.
Při svitu úplňku
Sil máme dost, a proto nasazujeme na svá kola zářivá osvětlení chránící nás před nepříjemnou nehodou. Musím uznat, že Rakušané jsou velice ohleduplnými řidiči. Za téměř tři dny, které jsme na jejich území strávili, na nás jediný nezatroubil či nebezpečně nepředjížděl. Na rakouských cestách jsme se cítili velmi bezpečně. I proto jsme neměli přehnané obavy z noční jízdy.
Projetá trasaDélka trasy: 457 km |
Světlo našich blikaček se odráží od země a ukrajujeme poslední kilometry naší cesty. Po silnici vedoucí přímo na sever projíždíme klidnými městečky, jejichž významné stavby jsou pohádkově osvětlené. Lidé sedící v kavárnách nás zdraví a přejí šťastnou cestu. Při cestě po tmou zahalené krajině nás zalévá stříbrné světlo úplňku. Zažíváme nádherné scenérie ze sedla kola, které přeruší až domluvený spánek kdesi u lesíka.
Další den nás čeká zbytek Rakouska a poté už míříme domů na Moravu. Když projíždíme cyklisty přeplněnou Pálavou, uvědomuju si, jak je Rakousko hodně jiné, jakoby cyklisty moc nepolíbené, a proto se tam zase někdy vrátím.
