Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda ovlivnila atmosféra města Hárúna ar-Rašída natolik, že knihu o cestě na Střední východ přes Sýrii, Jordánsko, Irák, Kurdistán a Kuvajt pojmenovali Tisíc a dvě noci.
"V Bagdádu jsme se přitom zastavili hlavně kvůli práci na reportážích," vzpomíná Miroslav Zikmund. "Seděli jsme v pronajatém domě a psali a psali, až se z nás kouřilo. Ani jsme neměli čas vytvořit si s místními lidmi nějaké trvalejší kontakty, navázat přátelství. To se podařilo až v Kurdistánu."
Tehdy byl všude Kásim
Do Bagdádu vjela expedice dvou tatrovek červené a modré - právě na Nový rok 1960. Irák tehdy žil ozvěnami převratu ze 14. července roku 1958, který přinesl zemi samostatnost a nového vůdce generála Abd el-Karíma Kásima.
"Chodili jsme po Bagdádu doslova zaplaveném obrazy Kásima. Díval se ze všech průčelí kin, z obchodů, z nároží, z autobusů, z hotelových hal, z výkladních skříní, z kdejakého kouta. Neminul den, aby několik jeho fotografií nevyšlo ve všech novinách. Když náhodou někoho slavnostně nepřijímal nebo někde neřečnil, musel být v pravém horním rohu první stránky aspoň oficiální portrét vůdce s příslušným titulem," popisují Kásimův kult cestovatelé.
Dostalo se jim i toho privilegia setkat se s nejvyšším iráckým představitelem. V exkluzivním dvouhodinovém rozhovoru, který jim poskytl, prorokoval, že za pět let bude Irák patřit k nejvyspělejším zemím světa.
Lehnou poklady Bagdádu popelem? |
Starověká Mezopotámie a bombardéry |
"To nám připadalo nepředstavitelné. Jako kdyby chtěl Kásim rozšířit sbírku příběhů Tisíce a jedné noci o další ... když pak nastala noc druhá po tisící," parafrázuje Zikmund pohádky. Odhad světoběžníků se ukázal jako velmi přesný. Krátce nato byl totiž ministerský předseda Kásim svržen a popraven. S ním padla i vojenská a politická elita a na jejich místo nastoupili vítězové puče. To už Hanzelka se Zikmundem pluli Jihočínským mořem z Jakarty do Tokia.
Písečná bouře
"Z Bagdádu mám zážitky krásné i děsivé. Spoustu času jsme okouzleně trávili s Jiřím Hanzelkou v bagdádském muzeu. Dnes, když čtu zprávy a dívám se na televizi, tak trnu hrůzou, že budou zničeny památky, které přežily celá tisíciletí. Všude kolem se objevují nejstarší sídla, nejstarší zbraně, nejstarší písma a nástroje, nejstarší vědy i nejstarší bohové. Mám strach, že památky z muzeí nikdo neukryl a architektonické skvosty se při dělostřelbě nebo při náletech mohou sesypat jako hromádka karet, i když nebudou cílem útoků. Je mi líto samozřejmě nevinných obětí války, ale i tyto historické ztráty budou nenahraditelné," říká Miroslav Zikmund.
Jeho děsivé zážitky z Bagdádu se také vztahují k prašné bouři.
"Začalo to jako červenohnědý soumrak hodinu po ránu. Starousedlíci zavírali a těsnili okna. A pak to nízké červenohnědé nebe padlo na Bagdád. Nebylo vidět dál než na patnáct metrů. Rty byly najednou suché, v nose to pálilo, všude se usazovala vrstva červenohnědého prachu. Po stole i po dlaždicích jsme mohli psát prstem. Expozimetr se ani nehnul, podle něj byla tma. Obyčejné žárovky svítily modře, potkávací světla automobilů taky modře a mlhovky, odjakživa žluté, byly najednou zelené. Mračno prachu nad městem působilo jako filtr, který ze slunečního spektra vykuchal celý střed a nechal jen červený a modrý konec," vzpomíná Zikmund na překvapení, které jim připravil jarní Bagdád.
Počasí podle Miroslava Zikmunda připraví nyní nejedno překvapení i americkým vojákům v Iráku. "Nedokážu si dost dobře představit, jak budou vojáci s celou výzbrojí trávit v Iráku duben a květen. My jsme se v tom vedru potili v šortkách a jejich plná polní váží padesát až sedmdesát kilogramů," uzavírá Zikmund a vrací se raději ke vzpomínkám na mírový Bagdád.
Mír zde nikdy nebyl
Václavským náměstím Bagdádu byla třída Hárúna ar-Rašída. V roce 1917 ji městem prorazili místodržitelé Vysoké porty, cařihradských sultánů. Táhne se Bagdádem od jihu k severu, rovnoběžně s nedalekým Tigridem. Oč je užší než Václavské náměstí, šířkou stačí sotva na čtyři vozy vedle sebe, o to je delší. Ale dlouhá je mnoho kilometrů. Je to páteř dvacetikilometrového Bagdádu.
Život a zábavu obyčejných lidí na Rašídově třídě popisovali Hanzelka a Zikmund v cestopise Tisíc a dvě noci takto: "Rašídka je i třídou biografů. Jsou tu moderní kina cineramická a panoramatická a cinemaskopická a všelijaká jiná, stereofonní zvuk, koberce, chlazený vzduch a vycpaná sedadla, ale sem Bagdád nechodí, sem chodí jen hosté z daleké ciziny a bohatí hostitelé těchto hostí. Lidové biografy - a těch je víc - jsou jako Ponrepo."
" V tom, kam jsme právě zapadli, si chlapi z předměstí berou jízdní kola až do sálu a stavějí je pod plátno, aby je měli pořád na očích. Asi uprostřed dělí sál dřevěná ohrada, aby si ti, kdo za dvacet filsů - našich čtyřicet haléřů chodí lízat plátno, potají při představení nepřelezli na dražší místa dozadu. Ženy v přízemí není vidět, i ve věku biografů je korán drží zkrátka. Buď sedí doma, nebo si smějí koupit dražší lístek do vyhrazeného prostoru na balkoně."
"Přehrady koránu padají jenom v drahých kinech. V pořádném bagdádském kině hraje publikum společně s filmem. Fandí se, radí, hvízdá a křičí, celé hlediště jedním hlasem spílá zrádci a varuje hrdinu před nástrahou, divák dvě hodiny miluje a nenávidí. Téměř celý svět se chodí do biografu dívat. Bagdád chodí do kina žít.“
Jako správní automobilisté si cestovatelé pochvalovali, že je benzin v Iráku doopravdy levný. Za sto filsů - tehdejší dvě československé koruny - ho koupili čtyři a půl litru. "Ale kde jinde už by měl být levnější než v zemi, z jejíchž hlubin tryskají takové řeky ropy! Proto ani taxikáři nejsou v Iráku zvyklí na benzinu šetřit. Ustavičně se prohánějí po ulicích Bagdádu a zákazníky loví za jízdy," všimli si.
"Bagdád, město mnohokrát založené a mnohokrát zničené. Jeden z jeho zakladatelů, abbásovský chalífa Mansúr, mu dal krásné jméno: Medínet es-Sálam. Město míru. Bylo to jenom jméno. Sám Mansúr obehnal město trojitou hradební zdí. Mír nebyl nikdy v Bagdádu ani před Mansúrem, ani po něm." Takto překvapivě aktuálně charakterizují Bagdád Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund v cestopise vydaném v Praze roku 1967.
Spirálovitý minaret patřící k mešitě v Samaře zatím odolal všem válečným konfliktům |
Chrám v Hatře nebyl při bombardování v předchozích válkách zasažen, ale otřesy půdy značně rozrušily statiku asyrské stavby |
Ištařina brána byla součástí dvojitého okruhu hradeb ve starověkém Babyloně |
Tržiště v Bagdádu objektivem cestovatelů. V metropoli se zdrželi delší dobu hlavně kvůli práci na reportážích. Fotografie prozrazuje, že se způsob tamního života od šedesátých let příliš nezměnil. |
Dnes již zesnulý Jiří Hanzelka za volantem legendární Tatry 805. S tímto vozem absolvovali s Miroslavem Zikmundem v letech 1959-1964 svou asijskou cestu. Kromě Bagdádu se zastavili také ve městě Basra. |
Návrat z asijské cesty. Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka za pět a půl roku najeli kolem 76 000 kilometrů a navštívili například Blízký východ, Indii, Nepál, Japonsko. Kromě památek je jako správné automobilisty nadchly v Iráku ceny benzinu. |
"Chodili jsme po Bagdádu doslova zaplaveném obrazy Kásima. Díval se ze všech průčelí kin, z obchodů, z nároží, z autobusů, z hotelových hal, z výkladních skříní, z kdejakého kouta," vzpomíná Miroslav Zikmund na kult tehdejšího iráckého vůdce. |