Vzpomínka na Grossglockner

Horolezec, o němž je tato reportáž, roky a roky o Alpách jen snil. Když byl na vrcholu sil, mohl se na hory, které by rád pokořil, jen bezmocně dívat přes hranice. Před několika dny vystoupil na jednu z nich, Glossglockner, nejvyšší horu Rakouska. "Byl to výlet jako hrom. Mám pocit, že už se tak vysoko do smrti nepodívám," říká muž, jemuž bude brzy šedesát. Nahoru s ním vystoupil dlouholetý kamarád a spolulezec, který je ještě o bezmála deset let starší. Ostatním členům výpravy i horským vůdcům bylo většinou přes dvacet. Dech se jim ale zkrátil úplně stejně.

Čtyřicet lidí se do Alp vypravilo s cestovní kanceláří, která se specializuje na dobrodružné pobyty. Z Prahy vyjeli v jedenáct hodin večer. Zhasnutá karosa s lůžkovou úpravou jela asi čtyři sta kilometrů dlouhou cestu i se zastávkami celou noc. Počasí nevypadalo valně, v údolích se choulila mlha. "Jen aby nepršelo," modlil se před spaním snad celý autobus. S vidinou velkého výletu a také velké námahy si ranní kávu už kupovali u automatu za šilinky.

"Autobus nás dovezl až do vesnice Kals am Grossglockner, odkud je to na vrchol tak deset, dvanáct kilometrů. Samozřejmě, při převýšení dvanáct set metrů se kilometry nedají počítat stejně jako po rovině," říká horolezec. Jídlo si v Rakousku nekupoval, všechno si vezl z Čech. Jeho kamarád si do batohu nenaložil ani tak chleby se salámem, jako především české pivo. "To je zvláštní, Jirka snídá pivo, obědvá pivo, večeří pivo a po horách chodí jako medvěd," podivuje se nyní po návratu z cesty jídelníčku svého kamaráda.

Po snídani si každý obul boty, o nichž měl jen to nejlepší mínění a vydali se na cestu. Mladší účastníci túry nejnovější nabídku obchodů se sportovním zbožím rozhodně nepřehlédli, na nohou měli většinou lehké goretexové slupičky. Devětapadesátiletý horolezec šel v tisíckrát vyzkoušených odřených pohorkách s tlustými červenými tkaničkami. Ačkoli několik desítek metrů před chatou cítil každý kamének, puchýře neměl.

V roce 1858 vystoupili na Grossglockner první slovenští horolezci a napsali o tom do časopisu Časník:
...tu připnul každý zubatá želézka na patu obuvi, aby pevněji kráčel. První nebezpečné místo, hluboká rozpuklina byla přeskočena a tak se šlo dále, všude po nově padlém sněhu...Veselost zrůstala, jediné, co se pocestného na tomto místě nemile dotýkalo, bylo rachotění kuusů ledu, jenž se při vysekání schodův odlupovaly a kteréžto u nohou pocestných do sousedního propadliska spádaly."Hore je hore, ale jak dolů?" toť jest otázka, která tu v opravdovém smyslu životní důležitosti nabývá...

"Z vesnice jsme šli po turistické stezce. Najednou se před námi otevřelo nádherné údolí Teichnitztal. Je tam vyznačená rakouská naučná stezka, cedule, kde se píše o kamzících, svištích a vysokohorské flóře. Kamzíka jsme viděli sice jen jako sochu, ale svišťové nás doprovázeli opravdu asi celou cestu," konstatuje horolezec. Počasí se vydařilo a hory byly plné lidí. "Předcházely nás rodinky s dětmi, které se nahoru vyvezli autem, projít se po stezce a zase sjedou do nížiny," dodává muž.

A plno bylo i na chatě Studellhütte ve výšce 3400 metrů, kde strávili první noc. Chata byla rozdělená na několik společných nocleháren, v nichž se spalo na palandách. "Jediná věc, která mi vadila, byl ten vzduch," poznamenává muž. Problémy s aklimatizací? "Ale kdepak, všichni si tam sundali boty. Radši jsem si dal spacák k oknu a spal jsem v chladu, ale zato jsem mohl dýchat."

Ráno dalšího dne bylo drsné: budíček ve čtyři hodiny. V pět už byla celá skupina na nohou. Na vrchol se vydali jen nalehko, s mačkami a cepínem. Rozdělili se na zdatnější chodce, kteří natahovali jisticí lana a na pomalejší, kteří se jich potom přidržovali. "Na přístupové cestě nejsou trhliny, takže je to výstup poměrně bezpečný. Poslední úsek vede po takzvaných via ferratách, pololezeckých cestách, kde se dá držet kovových lan," říká horolezec. "Hory jsou zrádné v tom, že člověk má pocit, že je na dosah vrcholu. Vidíte kříž nahoře, malinké lidi. A další sněhovisko a další šutry," vzpomíná na chvíle pod vrcholem muž. V sedle mezi rozeklaným vrcholem: malým a velkým glocknerem se hlava točila hlavně mladým dívkám. "Nakonec ale na vrchol došel úplně každý," doplňuje muž. Nebe jako malované, panoramatický výhled: Triglav v Jugoslávii, Zugspitze v Německu. Cvakaly fotoaparáty, každý chtěl mít fotku z vrcholu Grossglockneru. "Stačí nám vzpomínky," řekli si prý v té chvíli horolezec a jeho kamarád a obrátili se na zpáteční cestu.

Jak se tam dostat:
Autem přes přejezd Dvořiště, Linz, Salzburk a dále směrem na Kaprun až do vesnice Kals am Grossglockner. Výstup na vrchol není vhodný pro lidi, kteří nemají žádné předchozí zkušenosti s lezením po skalách ani s vysokohorskou turistikou. I zkušení turisté s dobrým vůdcem ho však zvládnou jen za dobrého počasí a s noclehem ve vysokohorské chatě.

Doporučené vybavení:
-základní výbava horolezců: cepín, stoupací železa (mačky) pro chůzi ve strmém sněhu, jisticí lano a karabiny, úvazek
-kvalitní péřová bunda
-krém na opalování s vysokým ochranným faktorem, tyčinka na rty, tmavé brýle s UV filtrem proti oslepujícímu světlu, které se odráží od sněhových polí
-čokoláda nebo tyčinky kvůli rychlému doplnění energie


Vrchol Grossglockneru.

Pohled na Grossglockner, nejvyšší hora Rakouska.

Údolí nejvyšší rakouské hory.