Do Tanzanie či Keni se dá letět přímo s nějakou domácí cestovkou. Není však problém domluvit si výstup až u jedné z tamních organizací přímo na místě. Obrovský masiv je pro zdejší obyvatele velký a často i jediný byznys. Skoro pod horou leží dvě velká města Moshi a Arusha, kde se to specializovanými cestovkami jen hemží.
Letíme s egyptskými aeroliniemi přes Káhiru do Dar es Salaamu a odtud pokračujeme vnitrostátní linkou až na Kilimanjaro international airport malým vrtulovým letadlem. První pohled na ledovcový vrchol se nám tak nabídne z několika kilometrů.
Druhou noc trávíme v kempu u Shira Cave.
Slunce zapadá přímo za siluetou Mount Meru.
Ranní mumraj nosičů u vstupní brány k cestě Machame
Cestu domlouváme až přímo v Moshi. Náš budoucí průvodce Frank zpočátku nechápe, proč si chceme batohy i jídlo nést sami. Davy turistů, které každodenně a téměř celoročně na vrchol míří, jsou zvyklé na trochu jiný komfort. Frankova společnost nabízí každé skupince kuchaře, několik průvodců a potřebný počet nosičů, kteří by kromě našich batohů nahoru vynesli i stany, vařiče, jídlo a stolečky.
Naši šestihlavou skupinu by tak nahoru doprovodilo neuvěřitelných dvacet dalších lidí. Aspoň tak nám to Frank s ledovým klidem vypočítává. Vyjednáváme dlouho. Výstup na Kilimandžáro je hlavně jedna velká byrokracie. Platí se poplatek za vstup do parku, poplatek za každý den strávený v parku, dopravu do parku... Dále se musí zaplatit každý z průvodců a nosičů, které nahoru bereme. A nezapomenout každému spropitné...
Machame routePo Marangu route (tzv. Coca-Cola route) druhá nejčastější výstupová trasa. Ač vede náročnějším terénem, nabízí o den delší možnost aklimatizace a tím i zvyšuje šanci na úspěšný výstup. Tábořiště nabízí pouze možnost spát ve vlastních stanech. 
PŘEVÝŠENÍ: 1. den: 1 490 m (Machame – Machame kemp) 2. den: 620 m (Machame kemp – Shira Cave kemp) 3. den: 1 040 m (Shira Cave kemp– Lava Tower) 4. den: 730 m (Barranco kemp – Barafu kemp) 5. den: 1 295 m (Barafu kemp – Uhuru Peak) |
Nakonec se domlouváme na šílených 850 dolarech na osobu. Skřípeme zuby a do rukou našeho budoucího průvodce putuje tři čtvrtě našich financí na třítýdenní pobyt v Tanzanii.
Dáváme však aspoň trochu vale klasickému turismu, protože se nám podařilo snížit zástup černochů na dva povinné průvodce a jednoho nosiče. Frank se zubí a říká, že to pro něj vlastně bude taková dovolená, a tak s sebou bere své dva oblíbence z týmu za odměnu. Jeden jediný nosič bude mít na starosti vodu, jinak si naši noví přátelé nesou věci jen pro sebe.
Ještě než se rozloučíme, tak si Frank nechá přinést naše batohy, aby se přesvědčil, že skutečně víme, do čeho jdeme. Smějeme se a z hotelových pokojů vynášíme naše protřelé krosny s ošlehanými bederáky.
Domluvili jsme šestidenní pochod na vrchol, takzvanou Machame route, která je hodnocena jako druhá nejlehčí. Je sice o den delší než klasická Marangu, ovšem nabízí prý hezčí cestu. Den navíc nám dává větší naději na dobrou aklimatizaci. Už kvůli té sumě je výstup na vrchol naším skutečným přáním.
Machame – Machame kemp
Další den ráno naložíme naše batohy do přistaveného auta a ve stupňujícím se horku vyjíždíme z Moshi do vesnice Machame. Kilimandžáro je tak veliké, že se z okénka musíme dívat v pořádném předklonu, abychom dohlédli na vrchol.
Projedeme špičatou bránou a stavíme na parkovišti se zámkovou dlažbou. Okamžitě se na nás sesypou tuny prodavačů. Všichni nabízejí jedno: klobouk s ikonickým obrysem masivu a nápisem "Pole, pole", což je pro změnu mantra výstupu. Kdybych tak věděl, kolikrát to v následujících dnech ještě uslyším.
Vstupní brána je přeplněná lidmi, počet turistů násobí kvanta rozesmátých nosičů. Jsme rádi, že poměrně brzo vyrážíme. Slunce tu na rovníku pálí přímo do temene a my se už těšíme do stínu pralesa. Cesta zpočátku vypadá jak nějaká polňačka u nás v lese. Jen úctyhodná výška stromů naznačuje, že jsme v Africe. Asi po hodině poklidné chůze se pěšina mění v opravdovou stezku, to jsme minuli poslední bod, kam lze dojet terénním autem.
TanzanieSjednocená tanzanská republika vznikla spojením kontinentální Tanganiky a souostroví Zanzibar v roce 1964. Obě země dosáhly nezávislosti na Velké Británii jen tři roky (respektive rok) předtím. Ač je hlavním městem už od sedmdesátých let vnitrozemská Dodoma, ekonomickým a faktickým centrem země zůstává přístavní Dar es Salaam. Tanzanii obývá na 43 milionů lidí, z nichž polovině je pod patnáct let. Více než šedesát procent jsou křesťané, třicet se hlásí k islámu (Zanzibar a pobřežní oblasti). Na území 31. největší země světa se nachází i nejvyšší africká hora, nečinný vulkán Kilimandžáro.  Vlajka Tanzanie  Národní pak Serengeti |
Jdeme opravdu pomalu, průvodce Anthony vpředu udává poklidné tempo, ze kterého cítíme zkušenost. Mohli bychom rychleji, ale leckdo z nás už ví, co dovede udělat rychlé převýšení s organismem. Neriskujeme. Ač tedy první den nastoupáme téměř 1 500 metrů, nemáme díky tempu pocit, že bychom měli něco v nohách. Machame camp leží zaklíněn v místech, kde se prvně láme vzhled okolní krajiny. Prales řídne a před námi se vynořují první holá skaliska. Stany si stavíme v prachu. Sopečná hora v podstatě ani jinou možnost nenabízí.
Po povinné registraci si vaříme večeři a užíváme klidného večera. Frank nám ukazuje další část trasy a všem kontroluje pulzním oxymetrem množství kyslíku v krvi a tep. Konečně si nás tak trochu získává a v našich očích se mění z nepříjemného vyjednavače v zubícího se horala. Teplota je poprvé v Africe příjemná.
Ne tak už noc, náhlá změna výšky je přece jen znát, takže spíme jen lehce a budíme se. Druhý den však vstáváme do nádherného rána. Počasí tady na Kilimandžáru každý den funguje podle stejného modelu: dopoledne je vymetená obloha a slunce žhne, co to jde, odpoledne se většinou zatáhne a v závislosti na výšce se taky podle toho ochladí, což doplní drobný déšť či několik neškodných vloček. Noc bývá hvězdnatá a mrazivá.
Ráno se také většinou odhalí blyštivý vrchol hory. Bílý ledovec září, až oči přechází. Ne nadarmo říkají Masajové Kilimandžáru Zářící hora.
Machame kemp – Shira Cave kemp
Druhý den nás čeká výrazně menší převýšení, podle Frankových slov bychom měli obědvat až v místě spaní, tedy v kempu Shira Cave. Definitivně opouštíme prales a stoupáme po příkrém valu. Poprvé se za našimi zády rozevře rozhled do krajiny, který korunuje jakoby pravidelný kužel Mount Meru, druhé nejvyšší hory země.
Ústup pralesa měl za následek ale i nepříjemnou skutečnost, náhle vidíme ty nekonečné hady nosičů, kteří se před námi i za námi linou stejným směrem. Jak musí vypadat výstup klasickou cestou, trasou Marangu, si raději ani nepředstavujeme.
Údolí Barranco se přezdívá Zahrada starčeků.
Náš průvodce Frank (vpravo) je zároveň majitelem společnosti.
Pro nosiče je turistický ruch okolo velehory jediným příjmem.
Cesta se vlní mezi skalisky, už vidíme první stromové starčeky (Dendrosenecio kilimanjari) a jednu lobelii (Lobelia deckeni), symboly zdejší flóry. Zvířecí říši pak zastupují obrovští krkavci bělokrcí (Corvus albicollis), kterým není stydno krást nám jídlo skoro zpoza rukou.
Je o poznání vlhčeji, s příchodem odpoledne se prodíráme povalujícími se mokrými mraky. Druhý den je sice kratší na vzdálenost, ale s náročnějším terénem. Navíc naši průvodci rozhodli, že obědvat budeme až v kempu, takže přes poledne hladovíme a zaháníme základní potřeby alespoň sušenkami.
Kemp Shira Cave žije. Na obrovské plošině Shira, která vznikla rozpadem jednoho ze tří vrcholů vulkanické hory, fungují celkem tři kempy. O poznání chladnější počasí a ranní vstávání s jinovatkou na stanech a zamrzlou vodou v zapomenutých petlahvích nám kompenzuje dechberoucí pohled na Shira Cathedral a Shira Needle – impozantní jehlany, které v dálce připomínají dávný západní vrchol Kilimandžára.
Shira Cave kemp – Barranco kemp
Třetí den nás čeká jeden z nejnáročnějších úseků. Už od rána pozvolna stoupáme mezi kameny vstříc přímo zasněženému vrcholu v dáli. Kolem oběda dosahujeme rozcestí pod Lava Tower.
Odtud se dá sejít přímo dolů do Barranco kempu, kde dnes spíme. Na radu zubícího se Franka však pokračujeme do vysokého sedla přímo pod skalním útvarem Lava Tower. Jednak kvůli aklimatizaci a také testujeme, co s námi udělá taková výška po dvou dnech. Sedlo se nachází v 4 640 metrech a i zde je v provozu tábor.
Je to doslova orlí hnízdo uprostřed kamenné suti a podivných skalních útvarů. Složení zdejších nocležníků už ukazuje, že sem nezavítá úplně každý. Odtud se už dá vyrazit přímo na vrchol. Výstupové cesty však nepatří mezi standardní a vedou přes ledovec.
Klesáme tak opět dolů a ztrácíme cenné výškové metry. Před námi se však doslova rozevírá rozeklané údolí Great Barranco poseté roztodivnými starčeky. Radost pohledět.
Kemp je opět masová záležitost. Jsme však po nastoupání zhruba 1 000 metrů a následném sestoupání poloviny natolik unaveni, že je nám to vcelku jedno. Dovolíme si však otestovat místní ledový potok a dopřát celému zpocenému tělu potřebnou hygienu. To je ostatně nejlepší kůra na zahřátí.
Barranco kemp – Barafu kemp
Rozhovor s tanzanským knězem"Po 50 letech už kolonisty z problémů vinit nemůžeme..." 
|
Den čtvrtý vstáváme už v půl šesté. Čeká nás další dlouhý úsek, tak se snažíme po ránu nahnat náskok, abychom se nemuseli tísnit. A začínáme pěkně zprudka – překonáváním vysoké stěny Barranco Breach Wall, která se nad námi schodovitě tyčí. Výstup obsahoval jediné úseky na celé trase, kde bylo třeba opravdu dávat pozor a používat všechny čtyři.
Odměnou za ranní rozcvičku je nádherný výhled zpět do údolí. Naším dalším cílem je překonání Karrango Valley. A protože valley je údolí, znamená to, že si zase naklesáme.
Přímo pod obrovskými starčeky naposledy nabíráme vodu, dále nás už čeká jen kamení, suť a led.
Den je dlouhý a zakončujeme ho několikahodinovým stoupáním. Mezi velikými kameny se blížíme k Barafu kempu. Poslední výspě před vrcholem. Ve výšce 4 600 metrů stavíme stan. Je odpoledne a stále strašné vedro. Kemp je v podstatě taková podlouhlá plošinka na hřebeni, který směřuje k vrcholovému stoupání. Ze dvou stran jsme obklopeni strmým srázem.
Lava Tower je výrazný vulkanický útvar ve výšce 4 640 metrů.
Úspěšné zdolání stěny Barranco Breach Wall, v pozadí jsou vidět vrcholové ledovce hory.
Myšlenkami jsme už jenom u finálního výstupu. A protože se na vrchol Uhuru vychází v noci, zaleháváme časně, už v 19:00. Těsně pod rovníkem se stejně stmívá velice brzo.
Zvedá se vítr a teplota klesá. Všechno je rozplánované, věci připravené vedle spacáků, snažíme se usnout. Pro jistotu si bereme polovinu prášku na spaní, abychom na těch pět hodin aspoň zabrali.
Tipy na výstup
 Legendární ledovec kousek od rovníku pomalu taje. |
Náhlý poryv větru ale vyrve kolíky tropika. Plachta nám ztřeštěně začne mlátit do stanu. Zároveň se do předsíňky, na batohy, boty i tašky s jídlem začnou valit hromady rozfoukaného prachu. Vybíháme ven jen tak v podvlíkačkách a snášíme na neovladatelné tropiko kameny z celého okolí.
Zbytek noci už stan vydrží, ovšem sopečný prach budeme mít ve věcech po zbytek expedice.
Celá "Operace písečná bouře" spolu s opakovaným nasoukáváním do spacáků nám zabrala skoro hodinu, jdeme tedy spát až ve 20:00 a...
Barafu kemp – Uhuru Peak
... v 00:00 vstáváme! Přesně podle plánu "snídáme" a začínáme se nabalovat. Ke slovu přichází téměř všechno oblečení, co jsme si s sebou do Tanzanie přivezli. Lezeme ven do ledové černočerné tmy už připraveni, s čelovkami na hlavách. Frank si nás všechny překontroluje, pochválí nám výbavu a podle nějakého svého klíče nás seřadí do zástupu. Sám s námi nejde. Cestu a pomalé tempo udává nosič Emanuel, druhý průvodce Anthony jde poslední.
Vyrážíme kurážně, tempo je na nás pomalé. Před námi se ale nekompromisně černá strmá stěna. Kdesi nahoře přechází tma ve hvězdy, tam tušíme okraj kráteru. I teď se ve výšinách vleče had těch, kdo vyrazili dříve.
Cesta docela ubíhá, jak člověk neví, kudy a kam jde, je to lepší. Problém nám začínají dělat jen poryvy větru. Vítr fičí skutečně arktický, mrznou nám prsty. V jeden moment musím chtě nechtě připnout trekové hůlky na batoh a prokřehlé ruce schovat do kapes. Dál pokračuji jako tučňák.
Časem docházíme první turisty. Abychom předešli početně těžkopádné skupiny, musíme na moment vybočit z trasy i zaběhlého tempa a zrychlit. A to je problém. S nedostatkem kyslíku a na hranici 5 500 metrů se stává i o trochu rychlejší pohyb rizikem. Žaludek se mi houpá jak na vodě a prvně cítím trochu bezmoc jít dál.
Poté, co skupinu předběhneme, však náš vůdce opět zvolní a vše se vrátí do normálu. Doufám v okraj kráteru, ovšem nejsem schopný ve tmě rozeznat, co jsou ještě čelovky turistů a co už hvězdy.
Zhruba ve stejnou dobu, co míjíme první část ledovce, začíná svítat. Je to ten nejočekávanější úsvit. Ani ne tak pro tu krásu, jako spíše proto, že se konečně oteplí! A jen chvilku poté se terén zlomí a stojíme na Stella Point neboli okraji kráteru Uhuru. Jsme ve výšce 5 685 m. Všechna únava a vyčerpání mizí. Teď už víme, že těch finálních 300 výškových metrů k nejvyššímu bodu celého afrického kontinentu zvládneme.
Nejvyšší bod Afriky, Uhuru Peak (5 895 m)
Potácíme se jako ožralové a usrkáváme nechutně sladké energetické gely. Obcházíme kráter zleva a brzy už vidíme plošinu, na jejímž okraji září notoricky známá cedule. Jsme u cíle. Skupinové foto na všechny způsoby, pohled do krajiny i na mizející ledovec a hurá dolů.
Teď nás pro změnu čeká téměř 1 300 metrů dlouhý sestup do tábora. A konečně vidíme, co jsme šli nahoru. Cesta se klikatí v prašném a sypkém terénu. Je dobře, že jsme to šli potmě. Navíc začíná pražit slunce a mrazivé chvilky se mění ve výheň.
Extrémní momenty v extrémních místech... Zpátky v Barafu jsme kolem desáté dopolední. Chvilku si odpočineme, naobědváme se a sbalíme věci, v tom vedru se stejně spát nedá. Musíme ten den klesat dalších 1 500 metrů do Mweka kempu. Nekonečný den pokračuje...
Výstup na nejvyšší vrchol Afriky via Machame route
