Dokonale souměrný masiv Kilimandžára dosahuje nadmořské výšky 5895 metrů a bezkonkurenčně tak dominuje okolní náhorní planině Tanzanie a sousední Keni.
Někteří odborníci považují dokonce Kilimandžáro (psáno také Kilimanjaro) za nejvyšší samostatně stojící horu na světě a za nejvyšší horu, na kterou lze dojít bez maček a cepínů.
Pole pole!
"Pole, pole!“ Touto základní poučkou zahájil černošský průvodce Nickson náš výstup na nejvyšší horu Afriky. Ve svahilštině slovo "pole“ znamená "pomalu“ a během následujících pěti dnů cesty na vrchol se s ubývajícím kyslíkem budeme touto radou řídit s čím dál tím větší důsledností.
Skalnatý vrchol Kilimandžára při pohledu z třetího tábora
Naši pětičlennou skupinu "obhospodařuje“ deset nosičů, jeden kuchař a jeden pomocný průvodce. Správa národního parku na Kilimandžáru totiž nepovoluje samostatné výstupy, a tak tu každá výprava musí najmout minimálně jednoho průvodce a jednoho kuchaře, byť by šlo jen o jednotlivce. Oficiálním důvodem je bezpečnost turistů, ve skutečnosti však jde o dobrý byznys, který živí lidi v okolních vesnicích. Dobrý průvodce může za svůj plat bez problémů zajistit až desetičlennou rodinu.
Naprostá většina turistů vystupuje na vrchol po trase zvané "Marangu“, kterou místní lidé přezdívají "Coca-cola route“. Zajímavý název má zřejmě svůj původ v dostupnosti tohoto osvěžujícího nápoje během stoupání k vrcholu. My volíme pětidenní výstup cestou nazývanou "Machame“, kterou znalci považují za nejhezčí z celkem šesti hlavních výstupových tras na nejvyšší horu Afriky.
V ráji stromových starčků
První den vede cesta pralesem, překračujeme desítky kořenů tropických stromů, jejichž větve nám sice zatím brání ve výhledu, ale zato poskytují osvěžující stín.
Asi po čtyřech hodinách chůze les začíná řídnout a my se tak dostáváme do dalšího vegetačního stupně, který tvoří především stromové vřesy a obří starčky a lobélie. To už se před námi objevuje náš tábor. Lovím z batohu stan a hledám vhodné místo na spaní.
Endemické slaměnky
Protože se chceme vyhnout pochodu ve žhavém rovníkovém slunci, vstáváme velmi časně, balíme stany a po vydatné snídani pokračujeme ve výstupu. Cesta pokračuje po skalnatém žebru, tentokrát již s výhledy na krajinu.
Okolí tvoří rozpraskaná sopečná hornina, ze které tu a tam vyrůstají obří starčky a lobélie. Za hranou obrovského lávového "útesu“ se rozprostírá unikátní oblast zvaná "Shira Plato,“ místo druhého tábora.
Lobélie rostou ve výšce okolo 4.000 m a patří k unikátním druhům
Třetí den výstupu už krajina připomíná poušť. V nadmořské výšce nad 4000 m je skutečně těžké přežívat, a tak zde najdeme jen několik desítek rostlinných druhů – většinou mechy, lišejníky a trávy. Nežije zde trvale žádné zvíře, ve dne můžeme spatřit havrany a občas se tu objeví divocí psi nebo serval.
Půlnoční vstávání
Poslední tábor před "útokem“ na vrchol leží na malé moréně mezi dvěma ledovci. Nad námi se tyčí zbývajících 1000 výškových metrů Kilimandžára a my marně ve změti skal a suti hledáme na dálku očima cestu na vrchol.
Průvodce Nickson nám ukazuje, kudy zítra půjdeme, a pak se domlouváme na programu: Vstávat budeme v 11 hodin večer, vyrazíme o půlnoci a pokud vše půjde dobře, tak v 6 hodin ráno za východu slunce bychom mohli stanout na vrcholu.
Druhý tábor na Shira Plato připomíná orlí hnízdo
Věřte, že vstávání hodinu před půlnocí v pěti tisících metrech není příjemnou záležitostí. Zkřehlými prsty pěchuji vše nepotřebné pro výstup do velkého batohu, bourám stan a připravuji si batůžek na výstup: termosku s čajem, energetické tyčinky, lékárničku, náhradní baterie do čelovky, fotoaparát a náhradní větrovku.
Úsvit na vrcholu
Na nebi jiskřivě září Jižní kříž a v hloubce pod námi poblikávají světýlka města Moshi. Krátce "posnídáme“ čaj, z pytlíku sezobneme pár sušenek a přesně o půlnoci se vydáváme k vrcholu.
Cesta se nejprve klikatí suťovým svahem a posléze nám postup začínají znepříjemňovat skaliska, která musíme neustále obcházet a občas i přelézat. Nikde nikdo, tmu prořezává jen světlo našich čelovek a ticho narušuje vrzání kamenů pod podrážkami pohorek.
Na hranu kráteru Kibo vystupujeme v pět hodin. Stále je úplná tma, měním baterky v čelovce a zahřívám se douškem čaje. Teploměr ukazuje –10 stupňů a mírně pofukuje vítr, takže si navlékám i záložní větrovku.
Čeká nás závěrečných sto padesát výškových metrů na Uhuru Peak. Brodíme se sutí a vždy po několika krocích se vydýcháváme.
U vrcholové cedule na Kilimandžáru
V půl šesté začíná svítat, a ocitáme se na hřebeni, odkud podle odhadu k vrcholu zbývá posledních tři sta metrů mírného stoupání. Vychází slunce a díky jasnému počasí máme fantastický rozhled: pod námi se rozprostírá dno kráteru, podhůří částečně zakrývá tenká vrstva oblačnosti a na západě růžově září masiv Mount Meru.
Pozoruji nádherné ledovce, které podle vědců díky oteplování Země do dvaceti let úplně zmizí…
Ubývající ledovce pod vrcholem nejvyšší hory Afriky
Může se hodit
Kilimandžáro Jiné názvy pro tuto horu jsou Uhuru - svoboda, dále Kilima Dscharo, Oldoinyo Oibor (masajsky bílá hora), a Kilima Njaro (svahilsky svítící hora). Doprava Ubytování Rezervace a poplatky Tento poplatek nezahrnuje spropitné průvodcům, kuchaři a nosičům, což je dalších cca 50 - 80 USD za osobu. Autor článku Jan Hocek je fotograf a nezávislý publicista. Je autorem knihy Nejhezčí túry světa. Najdete v ní reportáže a fotografie z osmnácti nejhezčích světových túr pěti kontinentů – od Aljašky po Nový Zéland včetně map a praktických rad. Více o autorovi na http://www.hocek.cz/.
|
Text a foto: JAN HOCEK
