"Co budeš dělat v srpnu," zeptal se mě kamarád Patrik. Odpověděl jsem, že pojedu na "čundr". "Odlož to, protože jedeme na Mont Blanc." O pár týdnů později se už procházíme po horském středisku Chamonix, kde jsme si koupili kšiltové čepice s nápisem Mont Blanc. V místním informačním středisku jsme si zjistili, jaké panuje v tomto období na Mont Blancu počasí. Zrovna na hoře sněžilo.
Pak vyrážíme směr zubačka a po hodině z ní vysedáme na konečné Nid-d'-Aigle ve výšce 2372 metrů. Jdeme k chtě Les Rognes ve výšce 2768 metrů. Cesta je velmi kamenitá a místy trochu strmá. Třikrát se zastavujeme, abychom si odpočinuli. Konečně jsme u chaty. Jaké na nás ale čeká překvapení! Chata je polorozpadlá a sešroubovaná, aby vůbec držela pohromadě. Šli jsme spát už v sedm hodin, ale nemohl jsem usnout. Ještě v noci totiž přicházeli další a další lidé.
Ráno vyrážíme na chatu Aigle du Gouter (3817 m). Cesta je velmi náročná, dlouhá, strmá, místy kolmá. Je zde dost volných kamenů, které padají, a proto musíme nasadit helmy. Počasí meteorologům nevyšlo - svítí sluníčko a je pěkně. Svlékáme se tedy do kratkých kalhot a třička. Místy jsou natažená lana, za která se dá dobře držet a dá se do nich cvaknout karabina na jištění.
K chatě jsme dorazili v půl třetí. Za noc platíme pouze 75 franků, protože chata je přeplněna a my musíme spát na zemi v restauraci. Vstáváme už o půlnoci. Všechny nás totiž bolí hlava. Ještě jsme se asi neaklimatizovali na výšku. Cesta nočním mrazem ubíhá pomalu, protože nám často padají mačky z nohou, a s nastoupanými metry se nám stále hůře dýchá. Jeden z kamarádů je vyčerpán - je mu špatně, točí se mu hlava a chce se mu zvracet a špatně se mu dýchá. Rozhodne se tedy, že dál pokračovat nebude a vrací se dolů na chatu Gouter.
My pokračujeme na vrchol. Zatím nepoužíváme cepín, stačí nám teleskopické hůlky. Zima je pořádná, sněží, silný nárazový vítr a je také hustá mlha. Zase to meteorologům nevyšlo. Sníh na nás namrzá tak, že kalhoty a bunda z goretextu je pokryta souvislou vrstvou sněhu. Přicházíme k chatě Refuge Bivoac Vallot ve výšce 4362 metrů. Necháváme tu hůlky a jedno lano. Všichni se navazujeme na druhé. Dalším dvěma členům naší expedice docházejí síly. Je to způsobeno hlavně psychikou. Bereme si tedy od nich batoh s termoskami a lahví vody a to nám umožňuje dorazit až na vrchol.
Ještě potkáváme skupinky lidí s horskými vůdci. Bohužel je to v nejtěžším úseku, na metr širokém hřebenu, z něhož padají kilometrové propasti na obě strany. Musím se velmi soustředit, abych nešlápl vedle cesty a neskončil na jejich dně. Vítr sílí, padál sníh a opět se dělá mlha. Viditelnost je deset metrů. Konečně vrchol! Odhazujeme batohy na zem, podáváme si ruce a smějeme se, že jsme to dokázali. Vytahujeme foťák a jednotlivě se fotíme.
Cesta dolů je rychlá a pohodlná. Všichni ale už jsme unaveni, a tak si často sedáme do sněhu a odpočíváme. Kvůli špatnému počasí přežíváme ještě jednu noc na chatě Gouter. Cena stoupla na 97 franků, místo se však nezměnilo. V 21 hodin jdeme spát a ve dvě ráno nás už budí obsluha restaurace. Horolezci, kteří vyrážejí, totiž chtějí posnídat. Po jejich odchodu si naštěstí můžeme dospat v postelích, které se tak uvolnily.
Dolů do Chamonix scházíme známou cestou. V závěru před sebe pouštíme dvě Francouzky s pánským doprovodem. Ptají se mě, zda jsem byl na vršku. Mohu radostně přisvědčit. Gratulují, že jsem to dokázal, a přejí hodně štěstí při dalších výstupech. Poznaly totiž, že na cestu nevidím a musím chodit za některým z kamarádů.
 |
 |
 |
 |
