Od dolní stanice vleku v Oukaimedenu přes sedlo Tizi nou Addi
Z Marrákeše do lyžařského střediska Oukaïmedenu je to asi 80 km. Během tří hodin cesty pronajatým mikrobusem se dostaneme z nějakých 400 nebo 450 metrů nad mořem do téměř 2 700 metrů. Vesnice Oukaïmeden vešla svou exotickou polohou do povědomí jako vyhlášené lyžařské středisko. Hotely a penziony se plní díky sněhové pokrývce jen na několik týdnů v roce, v druhé polovině září tu však po turistech není ani památky. Nebýt vojáků, kteří před kasárnami hrají fotbal, měl bych pocit mrtvé osady.
Zastavujeme u lyžařských vleků. Zdání liduprázdna však klame. Během pár minut se u nás zjevují čtyři chlapíci a okamžitě rozjíždějí svůj obchod se zkamenělinami a krystaly. Marně vysvětlujeme, že se nám nechce šest dní tahat šutry v batohu. Astronomické částky, které ještě před deseti minutami lítaly vzduchem za prodej jednoho trilobita nebo amonita se rázem zmenšují na desetinu nebo dokonce dvacetinu původní sumy. "Pojď, uděláme dobrý obchod," říká chlapík v šátku, který mi před chvílí nabízel dva 1,5 cm velké broušené amonity za 20 eur, "já mám čtyři děti a musím je uživit, tak si je vezmi oba za jedno euro!" "Hm, já mám taky dvě děti, ale za tyhle prachy si ty dvě broušené zkameněliny vezmu a budu mít pro ně pěkný dárek. "Ty trilobity ale nechci, jsou moc velký a těžký," vysvětluju. Podáváme si ruku na znamení oboustranné spokojenosti a rychle vyrážíme. Ještě nás stíhá klučina, který nabízí opravdu pěkné kousky, ale batoh je těžký.
Zastavujeme u lyžařských vleků ve výšce bezmála 2 700 m a dál už musíme po svých. Vleky necháváme rychle za sebou a po chvíli přicházíme k dolní stanici dvousedačkové lanovky, která během krátké zimní sezony vozí lyžaře do výšky 3 262 m. Terén se příliš nemění a do našeho prvního sedla Tizi nou Addi (2 960 m) přicházíme po slabé hodince a půl. Silně fouká, ale výhled na nebetyčné hory a údolí je impozantní.
Do Tacheddirtu přicházíme po další hodince a půl prudkého klesání. Přímo ve vesnici se bohužel tábořit nedá a zdejší horský hotel se nám zdá příliš drahý. Jako zázrakem ale potkáváme Brahima, studenta angličtiny na marrákešské univerzitě. Brahim spravuje skromné tábořiště na druhé straně údolí. Na upravených prašných terasách je možné postavit stany, jsou k dispozici toalety a silný pramen.
U lahve marocké coca-coly se Brahmina ptám, jak je stará silnice, která vede údolím až do vesnice, na našich mapách totiž chybí. Dozvídáme se, že silnice byla dostavěná v roce 2010, do té doby byla vesnice, která má asi 700 obyvatel, úplně odříznutá od světa. Běžná rodina tady má sedm až osm členů a k dispozici jeden dům. Brahim také s patřičnou hrdostí vypráví o škole, kterou se tu daří provozovat a jednou v ní prý bude učitelem. Obživa je tu velmi náročná a i když je většina místních obyvatel díky políčkům soběstačná, příjem plyne hlavně z turistů, kteří sem ve velmi omezeném množství přichází v průběhu léta.
Přes Tizi Likemt k usměvavým pastevcům
Vstáváme v šest hodin, tma jako v pytli. Čeká nás ale náročný a dlouhý den a musíme vyrazit co nejdřív. Máme před sebou více než 1 100 metrů stoupání do sedla Tizi Likemt. Jak si tak funím do kopce, předchází mě chlapík s malým batůžkem na zádech. Kam se takhle po ránu škrábe, říkám si, když mi zmizí z dohledu a napadá mě, že za sedlem je několik vesnic a že jde asi na návštěvu.
Po necelých třech hodinách chůze stojím v sedle, a koho nevidím? "Welcome, my friend!" zubí se na mě borec, který mě předcházel do kopce a podává mi lahev coca-coly. "Twenty dirhams please!" Chlapík toho moc nenamluví a jeho anglická slovní zásoba je omezená, ale přesto se dozvídáme, že moc lidí tudy neprojde a má proto obrovskou radost, že dneska prodal všechny limonády a že mu to trochu vylepší rodinný rozpočet.
Sestup do vesnice Azib Likemt je dlouhý a prudký. Údolím ale nevede žádná silnice a zdejší vesnice jsou tak odříznuté od okolního světa a jako mávnutím kouzelného proutku se mění i lidé. Nikdo nám nic nenabízí, všichni se usmívají a jsou tak nějak v pohodě. Dole u řeky jsou plácky na stany a malá hospůdka. Po krátké poradě se rozhodujeme, že dojdeme ještě o vesnici dál a pokusíme se najít místa na spaní u vesnice Azib Amtou.
"Azib" označuje osadu nebo vesnici, kde lidé přebývají pouze po část roku a věnují se většinou pastevectví. Tato informace v průvodcích je v rozporu s tím, co nám včera řekl Brahim. Lidé prý v těchto zapadlých vesničkách žijí po celý rok. Děti nechodí do školy a většina z nich je tak negramotných. Kde je nakonec pravda, těžko soudit, ale jisté je, že jsme se s těmito milými lidmi domlouvali jen posunky a gesty. Znalosti světových jazyků nám tady konečně byly úplně k ničemu. Místo pozdravu úsměv, s muži podání ruky, při žádání povolení k přespání na loučce pod vesnicí posunky. Domorodcům chybí základní léky a nejvíc si žádají aspirin a masti na bolavé klouby a pro děti na popáleniny a proti opruzeninám. Moc toho v lékárně nemám, ale nakonec tady nechávám aspoň panthenol.
Víc než 24 hodin deště. Je to normální?
Večer začíná pršet a nepřestává ani ráno. Nevěřícně kroutím hlavou. Jsme přece v Africe, v Maroku... tady nemůže tak dlouho pršet! Přes vesnici Azib Amtou stoupáme do sedla Tizi n'Tifourhate. Naši hostitelé se na nás dívají zpod střech svých skromných domků. Výstup do sedla a následní sestup nad vesnici Azib Tifni není dlouhý. Stále drobně prší a ve vyšších partiích hor se válí mraky. Přes cestu nad Azib Tifni se valí voda a jsme nuceni jít potokem.
Děláme osudovou chybu a při malé viditelnosti místo do sedla Tizi n'Terhalaine stoupáme do sedla Tizi n'Tarharate. Po prudkém klesání v suti se pak ocitáme v osadě Sidi Chammharouch. Kdysi tu bývala jen poutnická samota a dnes tu stojí na první pohled chaotická změť obchůdků a občerstvení. Tatam je pozitivní atmosféra zapadlých nepřístupných údolí s usměvavými lidmi. Ti zdejší jsou sice fajn a umožnili nám přespat, ale už jsou to opět obchodníci žijící z turistů, kteří sem přicházejí z Imlilu s cílem zdolat Džabal Tubkal (Jebel Toubkal), 4 167 m vysoký nejvyšší vrchol Maroka.
Od místních horalů se snažím zjistit, jestli je 24hodinový déšť v druhé polovině září normální. "No, studenější období asi přichází dřív," vysvětluje Mehmed, "většinou začíná pršet až od druhé poloviny října. Ale nebojte, zítra už má být zase hezky."
Džabal Tubkal, kopec, kam leze skoro každý
Může se hoditTrasa přechodu Ubytování na chatách Cesty a terén v horách |
A opravdu, ráno je obloha vymetená a hned se stoupá radostněji. "Děcka!" volá kamarád z terasy, "tohle musíte vidět!" U sloupku, který podpírá děravou střechu stojí chlapík, mobil přidělaný gumičkou ke sloupku, hlasitý odposlech a plamenně hovoří. Koukám na svůj chytrý telefon bez signálu a směju se jednoduchosti řešení. Signál je opravdu jen u oné tyče v místě gumičky.
Ze Sidi Chammharouch nám to k chatě Toubkal Refuges bez spěchu zabere necelé dvě hodiny. Podél cesty vyrostlo několik salaší, kde místní prodávají občerstvení a suvenýry. Potkáváme jednu mulu za druhou. Některé nesou zavazadla turistům, kteří hopsají někde poblíž, jiné muly se lopotí s turisty samotnými.
Ptám se jednoho z průvodců, jak daleko je ještě k chatě. "Dneska už nemám čas," začíná nečekanou odpověď, "ale zítra ráno přijdu na chatu a domluvíme se na ceně." Každý turista je tu potenciálním klientem a zdrojem příjmů, většina lidí, která míří do kopců, totiž nemá s horami a vysokohorskou turistikou mnoho zkušeností.
"Stany si postavte na některé z těch horních teras," vysvětluje nám provozní chaty pod Toubkalem a dodává, že na vrchol je to asi čtyři hodiny a sestup prý nezabere víc než dvě hodiny.
Počasí je nádherné a tak, i když máme za sebou 900 výškových metrů stoupání, vyrážíme ve 13 hodin s tím, že nejpozději v 16 hodin musíme být na vrcholu. Stezka se vine sutí a přes různě velké kameny vystupuje do sedla mezi hlavní a západní vrchol Džabal Tubkalu. Plochý rozlehlý vrchol s železnou trojnožkou je tak trochu schovaný a je vidět až v samotném závěru výstupu. Ovšem výhledy za tu dřinu opravdu stojí, jsou úchvatné! Můžeme být spokojeni. Výstup od chaty nám zabral necelé tři hodiny a k návratu k chatě se vydáváme podle plánu krátce po šestnácté hodině.
Vzpomínáme na všechny ty nešťastníky, kteří se vraceli z vrcholu a říkali, jak je to nesmírně náročné a jak je ten kopec těžký. Měli pravdu. Přijet z Marrákeše do Imlilu a vystoupit na chatu do výšky přes 3 200 m a další den se bez aklimatizace škrábat na čtyřtisícovku, může být opravdu fuška. Cílem místních průvodců je samozřejmě spokojený klient. Přeloženo z jazyka do jazyka peněz: klient, kterého dostanou na vrchol a který zaplatí. Takže na tenhle kopec leze opravdu "skoro každý".
Cesta do Imlilu a návrat do civilizace
Sestup z hor již v sobě neskrývá žádná úskalí a nečekaná překvapení. Hlavní turistické trasy centrálním Vysokým Atlasem jsou dobře značené a hory se tak staly opravdovým trekingovým rájem. Potíž je hlavně v tom, že se člověk často nedočte, kam která značka vede. Údolí a vesnice přístupné po silnici jsou plné neodbytných obchodníků a prodejen občerstvení a suvenýrů.
Stačí ale přejít do odlehlého údolí, kam komerce a moderní civilizace reprezentovaná satelity a coca-colou zatím nedorazily a najednou se ocitneme v jiném světě. Setkání s těmito věčně usměvavými lidmi, jež formují drsné hory, je vnitřním obohacením a i když bychom jim jistě přáli snadnější život, dostupnou lékařskou péči a vzdělání pro jejich děti, stále se od nich máme co učit. Už jen ten životní optimismus jak je nakažlivý!