Dlouho plánovaná dovolená
Rádi bychom se podělili o naši zkušenost z cesty do Španělska. Na dovolenou jsme se velmi dlouho připravovali, plánovali ji, nakupovali spoustu potřebných věcí, a dokonce se i naučili základy španělštiny.
V neděli 1. června jsme vyrazili s manželkou naším vozem přes Německo, Rakousko, Itálii, Francii do Španělska. Koupili si řádně dálniční známku v Rakousku a pak platili poplatky za užívání dálnic jak v Itálii, tak ve Francii a ovšem i ve Španělsku.
Vem to čert, říkáme si, a platíme a platíme. Konečně jsme po zhruba 1 900 km ve Španělsku a vjíždíme do cíle naší první zastávky, do olympijské Barcelony.
Prázdné kolo a ukradený batoh
Ploužíme se šestiproudou příjezdovou ulicí do centra, když nám někdo klepe na okno – snědý motocyklista v helmě ukazuje, že máme prázdné kolo. Sakra, to to pěkně začíná, říkám si a zajíždím ke kraji. Jdeme se podívat, co je s kolem. Je prázdné, v tu chvíli nás však ještě nic nenapadá. Ale mělo.
Za chvíli objevíme několik řezných ran v pneumatice a vzápětí manželka zjistí, že chybí její oblíbený batůžek se všemi penězi, občankami, řidičáky, doklady od vozu, platebními kartami, mým telefonem (ten s roamingem), klíči od bytu, dioptrickými i slunečními brýlemi a asi milionem dalších věcí, na které jen postupně přicházíme. Vůbec netušíme, jak nám to ukradli; od vozu jsme neodešli více než metr. Prostě perfektně připravená akce - od proříznutí pneumatiky k bleskové krádeži všech věcí ve voze, to vše na příjezdové silnici kousek od centra Barcelony.
Naštěstí nám zbyl telefon manželky (ten bez roamingu) a pasy, které zůstaly v přihrádce vozu. Potřebujeme volat, jdu tedy do denního baru – bohužel to nejde, telefon na policii neznají, jsou neochotní...
Zkouším dveře vedle - panebože, to samé. Konečně se objevuje policie – překážíme provozu. Někam volají, telefon ale nepůjčí. Krčí rameny, máme to jít na stanici sepsat, je tam prý telefon, a tak si jdeme stoupnout do fronty. Žena to za chvíli nevydrží a jde zpět k autu hlídat.
Dlouhá siesta na ambasádě
Na naši ambasádu se nemohu dovolat, nikdo to nezvedá – jsou tři odpoledne, že by siesta? Pokud ano, tak hodně dlouhá - na náš zastupitelský úřad se pokoušíme dovolat opakovaně v rozmezí čtyř až pěti hodin, ale bez úspěchu, na vytáčeném čísle není ani záznamník. A nedovolali se ani policisté ze stanice.
Podepisuji protokol a vracím se k autu, musím vyměnit kolo, ale nedaří se mi povolit pojišťovací šroub – drážka šroubu je asi omačkaná, jak se mi nedaří ve stresu dobře nasadit klíč.
A tak stojíme na rušné ulici v centru Barcelony bez haléře, bez platebních karet, bez dokladů, s nepojízdným autem, bez telefonu v nehostinném a neochotném prostředí. Zachrání nás esemeska z Česka, která dorazila na manželčin telefon – můžete posílat SMS ze zahraničí…
První SMS jde mému synovi, který zařídí, že - zapnou roaming na telefonu, banky zablokují všechny karty, operátor zablokuje můj telefon, posílá peníze přes Western Union tak, že jsou za zhruba 30 minut k vyzvednutí v Barceloně.
Rezervní pneumatika za 385 euro
Konečně máme peníze a také nacházím ve voze kartičku asistence České pojišťovny – funguje zázračně, pán v Česku je ochotný a výkonný, jaký rozdíl oproti tomu, co zažíváme tady... Za půl hodiny přijíždí odtahovka, pán ještě víc "ožvýká" šroub, aby nás pak odtáhl do pneu servisu, kde dostáváme další lekci ze španělské "pohostinnosti": 30 minut práce při povolení šroubu a výměny rezervy za 75 eur; nová za zničenou pneumatiku je k dispozici za bratru 385 eur. Přesně trojnásobek ceny, za kterou ji později kupuji u nás na internetu.
A pak úprk domů – dalších víceméně nonstop 1 800 km, znovu platíme a platíme a platíme peage (znovu celkem cca 65 eur), naštěstí dálniční známka v Rakousku stále ještě platí.
Doma vylamuji vložku zámku, policii na mě naštěstí nikdo nezavolal.
Tedy: výlet do Barcelony za cca 40 tisíc, rozčarování nad chováním těch lidí ve Španělsku, se kterými jsme tam my - ať už chtěně či nechtěně - jednali. Je nám jasné, že jsme měli prostě smůlu, drtivá většina Španělů jsou určitě slušní, milí a ochotní lidé, jen my jsme je jaksi nepotkali. Nepatříme k začátečníkům, leccos jsme už procestovali a chtěli jsme v této zemi strávit celý měsíc, ale měli jsme smůlu. Tak ať vám se na cestách vyhne!
(P. S. Po návratu jsme se e-mailem dotázali české ambasády v Barceloně i Ministerstva zahraničních věcí v Praze, proč jsme nebyli schopni dovolat se půl dne ani z policejní stanice na náš zastupitelský úřad, zatím náš dotaz ale zůstal bez odpovědi).
Chcete zveřejnit váš příběh z cest? Napište nám na cestovani@idnes.cz, vaše zkušenosti zveřejníme v rubrice Fórum čtenářů. Nejzajímavější příběhy odměníme.
