Skutečným fenoménem uplynulých dvou dnů se stalo Člověče nezlob se
Nejprve hráli Jaroš, Hrubý a Caban o kila materiálu na vynášky.Kdo prohraje, vezme si půl kila zátěže z batohu vítěze. Hráli vášnivě, ovšem jen do chvíle, než se ukázalo, že ten, kdo nejvíce prohrával, odmítá při nejbližší vynášce srovnat "účet". Po krátké bojové výměně názorů se hráči rozhodli dávat v sázku pivo. Jenomže na rozdíl od ČR je tady, v přísně islámské zemi, pivo stejným artiklem, jako na Sahaře půl lahve Dobré vody. Po příjezdu do Islamábádu jsme objevili během tří dnů jen jedinou restauraci, ve které měli pod pultem plechovkové pivo - 5 USD za kus...
Dalším vytržením z nudy špatného počasí byly návštěvy. V pondělí přišel nejprve jeden člen mezinárodní skupiny, která leze stejnou cestu jako my,snad nejslavnější současný himalájský lezec -Hans Kammerlander. Přišel skromně, tišše a poklábosil s Josefem Šimůnkem o možnostech natáčení digitální kamerou během výstupu.O tom, jaké záběry by se daly udělat, až pojede samotný Kammerlander na lyžích hezky z vršku K2 dolů, jak má v úmyslu. Druhou návštěvou byli Španělé. S těmi ale došlo k souboji.
Ukaž jaké máš maso ty, já ti ukážu to naše...
Čtyři Španělé dorazili s chmurnými tvářemi, neboť i oni byli z počasí rozladění. A protože se na návštěvu nechodí jen tak s prázdnýma rukama, houpala se jednomu z nich mezi prsty igelitka. Hned po pozdravu vytáhli z tašky kus španělského sušeného špeku či bůčku, těžko říci, co to vlastně bylo. Usedli, vyndali půlmetrový ostrý nůž a na prkýnku řezali průsvitné plátky. S triumfálním úsměvem - počasí je sice na draka, ale hele, nás Španěly nevykolejí fakt nic - nám dokola nabídli. Chutnalo nám, to je pravda, ale zároveň tím vlastně vyzvali k souboji potravinového náčelníka české expedice Boudu (Luďka Ondřeje). Ze slušnosti ochutnal španělskou flákotu, pokýval, pochválil. Pak se zvedl, zašel za stan, chvíli se vrtal ve dvou sudech, a když se vrátil, nasázel před Španěly vakuovanou šunku, uzené plecko, sušený maďarský salám... A byl vítěz.
První uvěřitelná pákistánská emoce
Pákistánci jsou vřelí lidé. Asi. Tedy snad. Když vás pozdraví a ptají se, jak se máte, často k tomu nasadí tvář, jako že je to fakt zajímá. Při loučení je vidět mrzutost z toho, že vás už neuvidí. Například většina nosičů z jednadevadesáti, které jsme zaměstnali, se k nám po výplatě hrnula,tiskla nám ruce a tklivě se loučila. Ale tady by člověk raději neměl věřit vůbec ničemu. A tak jsme vůči projevům pákistánských emocí drobet podezíraví.
Dnes ráno mě naprosto sestřelil náš kuchař. Před rokem vařil české výpravě na Broad Peak. Vzpomínal, jak tam na něj byli všichni hodní. A obzvlášť Rebeka. Rebeka prý vždycky dbala na to, aby jedl společně s nimi, aby nenesl moc velkou zátěž,aby si neudělal nějaké zranění , zajímalo jí , co dělá kuchařova rodina. No prostě se Rebeka o kuchaře moc dobře starala. Kuchtíka to celé vzpomínání velmi dojímá. Bral jsem to s opatrnou rezervou, ale jen do okamžiku, než vyšlo najevo, že ona Rebeka je Rybička Josef a že kuchař Peter vzpomínkami uvnitř pláče tak, že se musí po chlapsku rozpačitě vysmrkat.
 |
