Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na kole, po vodě i po svých. Italské Val di Sole je rájem outdooru

aktualizováno 
Horská kola, rafty, vysokohorská turistika i třeba paragliding. Severoitalské údolí Val di Sole se v posledních letech stalo eldorádem pro vyznavače outdooru všeho druhu. Výtečná infrastruktura se tu snoubí s italskou nonšalantností a právě přelom léta a podzimu je tím nejlepším obdobím, kdy vyrazit do pořádných hor.

Během první hodiny výstupu od parkoviště ve Val di Rabbi vede pohodlná cesta a občas ještě někoho potkáme. | foto: Trentino Marketing

Údolí Val di Sole v severozápadním cípu italského regionu Trentino si možná spíše spojíte se zimou a lyžováním. Lokality jako Passo di Tonale, Folgarida či Pejo jsou nejen českými milovníky bílých radovánek vyhledávány již mnoho let.

Jenže letní nabídka nezaostává za tou zimní ani v nejmenším. My jsme návštěvu tohoto požehnaného kraje pojali jako bleskový trojboj: úzké pláště (silniční kolo), tlusté pláště (MTB), trochu vody (rafting) a hlavně pohorky. Stačilo nám na to pět dnů a dojmů jsme si přivezli na celý rok.

Dějství první: nahoru a zase dolů

Dimaro má v údolí Val di Sole ústřední polohu. Tady se totiž od páteřní silnice odpojuje odbočka šplhající vzhůru do slavného letoviska Madonna di Campiglio.

Fotogalerie

Vede vzhůru zalesněným svahem, aby pod sebou zanechala mohutnou rokli, protkanou myriádou lesních cest. To byla ve zkratce platforma pro nápad, který jsme pracovně nazvali „nahoru asfalt – dolů šotolina“. Napřed se sice jevil jako bláznivý, ale nakonec získal reálné obrysy. S jednou zdejší outdoorovou agenturou se domlouváme, že se ke skupině „sjezdařů“ připojíme až nahoře na sedle Campo Carlo Magno, kam vyjedeme na silničních kolech. A směrem dolů si to zase vyměníme.

Dáváme si pro jistotu náskok půl druhé hodiny, přece jen nás nahoru po asfaltu čeká převýšení přes 900 metrů. Nejnáročnější je první třetina stoupání z Dimara, kterou naštěstí oživují dlouhé serpentiny. Kvitujeme perfektní asfalt i ohleduplné řidiče, a když mineme známé zimní středisko Folgarida, dostaví se i první výhledy. Plán plníme po stachanovsku, nahoře na kótě 1 682 metrů jsme i s krátkou pauzou za hodinu dvacet.

Pohoda na páteřní cyklotrase. Rodinky s dětmi i jednotlivci tu vesměs vyznávají klidné tempo.

Pohoda na páteřní cyklotrase. Rodinky s dětmi i jednotlivci tu vesměs vyznávají klidné tempo.

Přesedáme na celoodpružené biky a po úvodní instruktáži se pouštíme hustě zalesněným svahem po šotolině dolů. Pokud jsme se při stoupání mohli bát leda toho, že nám dojdou síly, tady nastupují jiné dojmy. Dva instruktoři se zjevně chtějí předvést a několikrát nás na sotva metr široké pěšině v podstatě „předskakují“. Přicházejí i balvanité úseky a jsme docela rádi, že je sucho. A když se chvíli zastavíme, cítíme dokonale čistou přírodu. Pak nás lesní cesta „vyplivne“ zpět na asfalt kousek nad Dimarem a při pohledu na hodinky se nestačíme divit. Sjezd trval v podstatě stejně dlouho jako cesta vzhůru.

Dějství druhé: odpočinek na vodě

Následující den se jde na rafting, což ve Val di Sole patří ke klasice. O tom nás přesvědčuje i velikost outdoorového centra kousek nad Dimarem, do neoprénových kombinéz by se tu najednou mohl převléknout celý regiment. „Dneska není moc vody, tak bacha na kameny,“ říká nám při úvodní instruktáži sympaťák Alessandro, šéf našeho raftu, a pak už nás zaváží na nástupní místo.

Aktivní dovolená

Máte rádi adrenalin? Vyražte na akční dovolenou, stačí si jen vybrat z mnoha pobytů na Raketa.cz.

Vody je v krásné, nespoutané řece Noce skutečně méně než obvykle, proto je i tempo pomalejší, ale úplnou selankou se to nazvat nedá. Kličkujeme řečištěm ze strany na stranu, abychom sledovali hlubší vodu, i tak se ale raft často otře o velké balvany.

Léto 2015 bylo na srážky skoupé i ve Val di Sole, na rafting to ale stále bohatě stačilo.

Léto 2015 bylo na srážky skoupé i ve Val di Sole, na rafting to ale stále bohatě stačilo.

Když je voda chvíli klidnější, tak oko sklouzne i na okolní stráně. Zprvu to jsou jen louky místy oživené rozptýleným osídlením, ale jak klesáme, začínají se objevovat jabloňové sady a nakonec i vinice. Obojím je Val di Sole známé daleko za hranicemi oblasti. Ostatně nejedno kilo jablek v českých supermarketech pochází právě odtud.

Na závěr bezpečně zakormidlujeme do klidné zátoky a přichází obvyklý rituál: všichni nahoru na vysoký balvan a hop do vody. To aby nezůstala ani nitka suchá. Večer u pizzy v krásném historickém lokále v městečku Malé rozjímáme nad tím, kdo skočil nejdál.

Dějství třetí: vzhůru do oblak

Po ránu je ve Val di Rabbi, bočním výběžku Val di Sole, docela chladno a kamenné salaše, rozházené po lučinatých stráních, vytvářejí v polostínu fantaskní obrazce. Na zádech máme napěchované batohy a v hlavách ambici „dobýt“ horskou skupinu Cevedale a přes hřeben se přehoupnout do Jižního Tyrolska (Alto Adige).

Jen občasně využívaná salaš Baito Sasso Vecchio leží v horní části údolí Val di Rabbi. Stranou hlavní výstupové trasy ve výšce přes 2 200 m n. m. davy rozhodně nehrozí.

Jen občasně využívaná salaš Baito Sasso Vecchio leží v horní části údolí Val di Rabbi. Stranou hlavní výstupové trasy ve výšce přes 2 200 m n. m. davy rozhodně nehrozí.

Vodopády Saent jsou impozantní a nabízejí se na ně vyhlídky snad ze všech možných směrů.

Vodopády Saent jsou impozantní a nabízejí se na ně vyhlídky snad ze všech možných směrů.

Osmihodinový pochod prvního dne nejprve oživují nádherné vodopády Saent (Cascate del Saent). Voda se řítí dolů přes dva několik desítek metrů vysoké stupně, hukot vody je slyšet na kilometry daleko. Nad vodopády postupně ustupuje les a za chatou Dorigoni už mnoho vegetace nepotkáváme.

První postupný cíl, sedlo Bocca di Saent Sud (3 120 m n. m), otevírá pohled na rozlehlý, ale plochý ledovec Careser. Je prostý trhlin a tak po něm bez problémů scházíme do bočního údolí. Závěr trasy na chatu Rifugio Larcher (2 610 m), kde přenocujeme, je už bez většího převýšení a skýtá nádherné výhledy na ledovci pokrytý masiv Cevedale na západním obzoru.

Ještě dvě hodiny a jsme na vrcholu. Pohled na ledovec Vedretta del Cevedale ze sedla La Forcola.

Právě ten je cílem následující den. Když brzy ráno stoupáme na sedlo La Forcola (3 030 m), leží údolí ještě v hlubokém stínu, zatímco nahoře se na vrcholcích již třpytivě odrážejí sluneční paprsky. V sedle necháváme velké batohy a dál vystupujeme nalehko po úzkém skalnatém hřebínku s řadou technických pasáží. Místy musíme nevalně značenou cestu hledat.

Trasa vzhůru vede teď už po hranici Trentina a Jižního Tyrolska, proto je vidět na úplně všechny strany. Začínáme trochu cítit výšku, rozfoukává se vítr a taky přibývá sněhu. Je tu i pár míst, kde bychom opravdu spadnout nechtěli. Přesto dosahujeme vrcholu Cima Cevedale (Zufallspitze, 3 757 m) bez větších problémů.

Nahoře, u malého kříže na ostré skále, je místo sotva pro čtyři lidi, ale stísněné poměry nevnímáme. To, co opanuje smysly, je totiž fantastický výhled, kterému vévodí obří pyramida Gran Zebrú (Königsspitze, 3 857 m n. m) na severozápadním horizontu a vystupující Ortles (Ortler, 3 905 m n. m), kdysi nejvyšší hora Rakouska-Uherska. Terén kolem nás je kompletně zaledněný včetně atraktivního spojovacího hřebínku na asi kilometr vzdálený vrchol Monte Cevedale (3 769 m).

Pohled z vrcholu Cima Cevedale na Gran Zebrú (3 857 m n. m, vlevo) a Ortler (3 905 m n. m, vpravo).

Pohled z vrcholu Cima Cevedale na Gran Zebrú (3 857 m n. m, vlevo) a Ortler (3 905 m n. m, vpravo).

Grandiózní podívanou si od vrcholového kříže vychutnáváme asi hodinu a pak se vracíme do sedla pro batohy. Volíme snazší cestu pod skalami a dál, už zase s plnou polní, dlouho sestupujeme po ledovci do jihotyrolského údolí Val Martello (Martelltal). Postupně přibývá vegetace, potkáváme i první turisty. Ale to už je zase jiný příběh.

Může se hodit

Informace:
www.valdisole.net: oficiální turistický portál oblasti Val di Sole (italsky, anglicky, německy)
www.visittrentino.it: turistické možnosti v regionu Trentino. Podrobně strukturované informace včetně interaktivní mapy jsou k dispozici i v češtině.
www.summitpost.org, www.peakery.com: informace o turistických výstupech na vrcholy Alp i jiných velehor (anglicky).

Doprava:
Cesta z Prahy do Val di Sole po silnici je dlouhá 750 kilometrů a vede po dálnici kolem Mnichova a Innsbrucku. Posledních úsek v délce 50 kilometrů, po opuštění dálnice u městečka Mezzocorona, bývá po úzké a točité silnici velmi pomalý.
Při přesunech po oblasti se může hodit železniční trať, která vede z Trenta až do Marillevy v horní části údolí ; často jezdí i autobusové linky.

Autor: pro iDNES.cz
Témata: Itálie, Paragliding




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.