Zážitků z cest je tak mnoho, jak je možné vybrat jeden jediný? Vzpomínám na fantaskní projížďku loďkou po Bruggách, na noční cvrkot milionů cikád na ostrově Speces, na přátelskou atmosféru vídeňských kaváren a hospůdek v okolí Vídně, na dojetí, které nás naplňovalo před obrazy v Louvru i v Národní galerii v Londýně. Vybavuje se mi půlnoční liduprázdné náměstí sv. Michala v Benátkách, když jsme s několika přáteli upíjeli sklenku grappy na dobrou noc a z dálky k nám doléhala melodie krásné italské písně, antické památky Athén a Říma, setkání se Svatým Otcem ve Vatikánu, procházka Velkým kaňonem mezi deseti či statisíci kaktusů. Bylo by těch vzpomínek na docela pěknou knížku. A tak jako kontrast ke zmíněným zážitkům příjemným uvádím jeden jediný nepříjemný, pro připomenutí. Před lety mě úředníci ministerstva zdravotnictví vyslali do Varšavy seznámit se s organizací onkologické péče v Polsku. Na letišti v Ruzyni odbavovali celníci v jakýchsi "kukaních". Čekal jsem na odbavení ve frontě a když přede mnou byli už jenom dva cestující, všiml jsem si, že se civilista stojící u dveří obrátil k celníkům, kývnul a zvedl dva prsty. Když jsem přišel na řadu, dveře se zavřely a okno zaclonil jeden z celníků závěsem. Následovala otázka, co převážím a po mé stručné odpovědi, že nic, co se nesmí, přišla výzva, abych nejenom vyprázdnil kufr a aktovku, ale abych vyndal všechno z kapes, kapsy obrátil naruby a svléknul se - do prádla. Všechny mé věci a šaty ti pánové pečlivě prohledali. Samozřejmě nic nenašli, ostatně co bych pašoval do Varšavy, když jsme na tom byli v Praze stejně uboze? Ale bylo to hanlivé ponížení a naprostá bezmocnost, která vyplývala z vědomí, že odpor by znamenal více nevycestovat - ani k "socialistickým bratrům".
29. ledna 2000
