Na startu ztratil jednu z dřevěných lyží se starodávným vázáním, po pár brankách mu z nohy sklouzla i druhá. Ani tak se nevzdal, popadl lyži do ruky a za zvuků typické rakouské hudby doběhl do cíle.
Závod, jenž je věnován Mathiasi Žďárskému, se tady jezdí každý rok, letos připadá na 21. března. Zakladatel alpského stylu lyžování, vynálezce prvního vázání pro tento styl, rodák z Kožichovic u Třebíče, totiž zorganizoval první doložený slalom, jenž se jel 19. března 1905.
Na trati dlouhé necelé dva kilometry se tehdy mezi 85 brankami proplétalo čtyřiadvacet odvážlivců. Na rozdíl od moderních závodů nevyhrával nejrychlejší, ale závodník, jenž nejméněkrát upadl. Sám Žďárský už v té době dokázal na dřevěných lyžích bez hran a žlábků, s jednou dřevěnou holí v ruce, jet stokilometrovou rychlostí. Pro místní je Žďárský ikonou.
V Lilienfeldu má muzeum, je mu věnován závod, jenž původně vznikl jako recese. Zatímco o místě vzniku lyžování vůbec se vedou spory, alpský styl vytvořil sportovec, jenž ještě v osmdesáti letech, i po těžkých zraněních, která utrpěl při závalu lavinou, dokázal udělat shyby na hrazdě. I tak je soutěž hlavně zábavou.
Vedle členů spolku Nostalgie Skigruppe Traisen, kteří „lilienfeldský“ způsob lyžování předváděli třeba při zimních olympijských hrách v Naganu, si přijdou lidé zazávodit i jen tak. „Mám ty lyže na nohou poprvé. Je to zábava, trochu popijeme a pak jdeme závodit,“ říká jeden z účastníků.
Vzduchem voní svařené víno a horké klobásy. I v mrazivém počasí jde hojně na odbyt pivo. Horská chata je přeplněna k prasknutí, číšníci s tácy polévek a jídel se jen těžko proplétají masou těl, často tu zní přípitek „Prost“. Obvykle se závodí, i když už o sobě dává vědět jaro. Pak je nutné trať připravit, stačí však jen pás sněhu o šířce dva metry.
Před chatou stojí desítky párů replik starodávných lyží, často i s původním vázáním, které roku 1896 vymyslel Žďárský. Učitel a cestovatel, jenž studoval umění v Mnichově a polytechniku v Curychu, si nechal poslat lyže z Norska. Věděl však, že se na lyžích s volnou patou bude moci po horách těžko pohybovat. Trvalo mu šest let a dvě stě pokusů, než ocelové vázání, které umožňovalo zatáčet, vymyslel.
Lyžařské umění pak předal tisícům dalších lidí. Zadarmo, peníze dostával jen z vydávání příruček. Vyučoval i vojáky. Postavil si je na svah protějšího údolí a sám předcvičoval na protějším úbočí. Nejen fotografie z „kurzů“ jsou k vidění v lilienfeldském muzeu, které je umístěno ve věži bývalého opevnění místního kláštera v údolí řeky Traisen. V jeho sbírkách jsou i starodávné lyže, muzeum se snažilo zachytit jejich vývoj. Největší část sbírek je však věnována právě Žďárskému.
Byl to prý asketa a na vzhledu mu nezáleželo. Muzeum však není plné jen vynálezů a příruček spojených s lyžováním, stojí tu třeba také speciální posilovací stroj, který pracuje na stejném principu jako ty dnešní, za něž miliony lidí toužící po dokonalém těle platí spoustu peněz. Žďárský si také už před více než sto lety vymyslel bazén se solárním ohřevem.
A další vynálezy? Batoh bez kovové konstrukce, mechanický kartáč na čištění bot, povoz na svážení dřeva z lesa s hranatými zadními koly, aby se nezřítil z kopce... A dokonce lyže uprostřed zúžené, tedy podobné dnešním carvingovým. Když pak člověk poslouchá zasvěcený výklad průvodce a rozhlédne se po exponátech, nutně ho musí napadnout: „Tohle byl snad Jára Cimrman!“
 Expozice Mathiase Žďárského je umístěna ve věži bývalého opevnění lilienfeldského kláštera. |
 Mathias Žďárský |
 Zapnout starodávná vázání dá někdy hodně práce. Obzvlášť, když je někteří závodníci obouvají poprvé. |
 Saně, desítky párů lyží i vynálezy Žďárského. To vše je v muzeu k vidění. |
 Saně, desítky párů lyží i vynálezy Žďárského. To vše je v muzeu k vidění. |
 V Lilienfeldu si historii hýčkají. Členové historického spolku předvádějí své umění po celém světě. |
 Pánové v zelených kabátech, dámy v dlouhých sukních s liškou okolo krku. A všichni na historických, dřevěných lyžích. Právě začíná nostalgický závod na počest Mathiase Ždárského, zakladatele alpského stylu lyžování. |
