5:30 – Průjezd tichou Prahou, všichni spí
Volné páteční ráno většina z nás využila k delšímu spánku. Ti, kdo tak neučinili a vstávali před pátou hodinou tak jako my, aby vyrazili z Prahy v 6:40 směr Špindlerův Mlýn, se všichni do jednoho setkali před přeplněným autobusem.
6:40 – Zase tolik lidí asi nespí...
Povětšinou mladí lidé s krosnami a pohorkami obsadili autobus, řidič samotný přes stojící pasažéry nebyl vidět. Ti otrlejší snídali vestoje namačkáni jeden na druhého a nám autobus odjel před nosem, protože bylo jasné, že se do něj nevejde už ani noha navíc.
Třikrát odmítnuti
Zklamaní jsme se přesunuli na zastávku žlutého autobusu směr Liberec, což by nám sice zkomplikovalo cestu, ale pořád byla naděje, že do hor dorazíme před polednem. Avšak i tento autobus byl maximálně naplněný převážně místenkáři, kteří jsou mimochodem mezi obyčejnými smrtelníky velice nepopulární.
Nezbylo než čekat na autobus do Jablonce nad Nisou společně s několika desítkami dalších odmítnutých lidí. Po hodině nás z letargie vyrušil řidič autobusu, který zastavil u chodníku, upřímně se vyděsil a raději zase odjel s tím, že si "spletl zastávku". Skóre se vyhouplo na 3:0, tři autobusy a naděje na cestu do Krkonoš nulová.
8:20 – Spí dneska vůbec někdo?!
Protože jsme byli odhodláni se do čtvrtého autobusu dostat stůj co stůj, byli jsme prvními v dlouhé řadě a nenechali se odradit ani kyselými pohledy a ostrými lokty spolučekajících. I přes ospalost se někde uvnitř nás vzedmul pocit ne(spravedlnosti), který nám říkal, že teď se už přece do autobusu vejít musíme. A v 8:40 se s námi vešli konečně i všichni čekající. S přestupem v Jablonci jsme krátce po poledni přijeli do Harrachova. Konečně v horách!
Labská bouda: čerstvě napečeno
Na těžko jsme vyrazili podél Mumlavy na Krakonošovu snídani, k prameni Labe a Labské boudě. Pokud si myslíte, že ceny piva jsou v centru Prahy nejvyšší, rozhodně jste ho nepili v 1 340 metrech nad mořem. Co však mile překvapí každého hladového turistu, je vynikající čerstvé pečivo, které prý pochází z pece Labské boudy.
Posilněni jsme vykročili do mlhy a obšťastňováni výhledem na Polsko, kde bylo na rozdíl od české strany hor krásně, jsme pokračovali na Luční boudu, která však byla dál, než jsme čekali. Když nás u Špindlerovy boudy zastihlo smrákání a bolesti kolen a z opačné strany jdoucích turistů ubývalo, bylo jasné, že nám chybí těch pár hodin času, které jsme ráno zanechali v Praze na Černém Mostě.
Kabelka vpředu, krosny vzadu
Horor v Krkonoších
Kolem sedmé hodiny večerní se setmělo natolik, že už nebylo možné lehce našlapovat po ostrých kamenech lyricky nazvaných turistická cesta, sotva bylo vidět na krok. Nikoho jsme již nepotkávali a poslední lidská bytost, která nás minula v kopci nad Špindlerovou boudou, si brblala pod vousy "Ty už na Luční za světla nedojdou..." Nebo to dokonce bylo "Ty už na Luční nedojdou?!"
Se západem slunce se ochladilo, nízko nad kopci se honily mraky a skrze ně vysvitl měsíc, který nám posloužil lépe než jedna erární čelovka, kterou si vedoucí výpravy pro jistotu vzal s sebou.
Ke Špindlerovce se zapadajícím sluncem v patách
Bylo nás šest
Každý z nás před odjezdem do hor četl zprávy o návratu vlků do Krkonoš. A přestože dvojí zavytí v údolí osvíceném měsícem nemuselo být vlčí, rozhodně jsme díky němu zrychlili natolik, že i "kolenaři" místy zapomínali na svá zranění.
Po psychicky nejnáročnějším úseku, přestože byl zároveň tím nejromantičtějším, jsme v dálce zahlédli světlo, ke kterému jsme unavení zamířili. Hladová zvířecí očka, která jsme míjeli cestou ve křoví, jsme nechali za sebou a na Luční boudu dorazili v plném počtu.
Na recepci od nás vybrali občanské průkazy s tím, že nemají čas zapsat nás do systému, ať si dojdeme vybalit a ochutnat místní pivo, pak že doklady budou připraveny k vyzvednutí. Neobvyklá praktika! Oslabeni přechodem do tepla a představou piva jsme se odebrali do podkroví, které bylo určeno 30 lidem a 30 spacákům. Přišli jsme jako jedni z posledních, proto byla místnost plná lidí, spacáků, zpocených svršků a zápachu (nejen) z bot.
Kombinace těchto faktorů způsobila, že jsme se rozhodli spát na celonočně osvícené chodbě, odkud vedly průchozí dveře, které přiváděly nejen další lidi, ale i čerstvější vzduch, a proto nám nehrozila smrt "smradušením".
Po vícestupňovém pivu Paroháč jsme se zastavili pro doklady na recepci, kde už nikdo nebyl, pouze nám číšník sdělil, že zítra brzy ráno možná někdo přijde, aby nám občanské průkazy vrátil. Kolem desáté jsme se uložili v našem provizorním ležení k spánku a s vidinou dalšího brzkého vstávání jsme se více či méně dopřevalovali do nového rána.
Sněžka po příchodu turistů, před východem slunce
Na Sněžku bez dokladů
O pár hodin později nás čekalo další překvapení. Před pátou ranní jako by se probouzelo celé podkroví a halas ne zcela taktních jedinců nám jasně naznačil, že v chodbě už toho moc nenaspíme. Co nejrychleji jsme se oblékli a vyrazili na recepci pro doklady. V půl šesté, jak bylo domluveno, tam nikdo nebyl. V tu chvíli jsme museli doklady pustit z hlavy, protože bylo jasné, že když ještě chvíli budeme spekulovat před recepcí, tak slunce vyjde dříve, než se na Sněžku vůbec vydáme. Člověk si v napjatých situacích ujasní priority. (Nyní v teple domova doufám, že si přes noc nikdo na můj občanský průkaz nestihl vzít výhodnou půjčku od Providentu...).
Hlavní proud východu-slunce-chtivých turistů byl před námi, takže jsme v poklidu a tichosti směřovali k vrcholu sami. Sice jsme šli za tmy jako včera, ale situace byla opačná: večer jsme uháněli, aby slunce nezapadlo a my viděli na cestu, dnes jsme doufali, že nevyjde dřív, než budeme nahoře.
Cesta láká...
Východ na nejvyšší hoře
Na vrchol jsme vyšplhali chvíli před východem, který toho dne měl být v 6.39 hodin. Slunce jako by na nás čekalo společně s asi 60 lidmi. Během několika minut se na obzoru objevil tmavě červený kotouč slunce, který jako by vycházel přímo ze země, jen pár stovek kilometrů od nás. Vteřinu po vteřině bylo vidět, jak se slunce pohybuje, jak rychle stoupá, ozařuje větší plochu kolem sebe a mění barvu. Během chvilky se zbarvilo do žlutobílé a jeho paprsky se rozeběhly po zamlžených údolích a zarosených loukách...
Podívaná trvala maximálně 10 až 15 minut, přesto za námahu při výstupu a ranní vstávání rozhodně stála. Z vrcholu Sněžky se někteří vraceli zpět do teplých chat a svých spacáků, jiní začínali nový den pochodem a další, třeba jako my, odcházeli dolů z hor domů s poznatkem, že přestože my třeba ještě spíme, nový den tam někde za obzorem začíná v barvách každé ráno bez ohledu na to, jestli my vstaneme, abychom jej viděli, nebo ne.
