Čedičový vrch představuje učebnicový příklad, že i v geologicky malátném Českém masivu lze sledovat vzrušivé pozůstatky sopečné činnosti.
Komorní Hůrku najdete v západním cípu republiky, v ústí Ašského výběžku. Lemují ji lázeňská města kdysi světoznámých jmen, která těží z bohatých pozůstatků vulkanické aktivity: minerálních pramenů a výdechů oxidu uhličitého.
Vulkán, který okouzlil Goetha
Komorní Hůrka není žádná velehora. Když pojedete od nedalekých Františkových Lázní, stěží uvidíte její vrcholek za nízkou chatkovou zástavbou - po červené po svahu kopce vzhůru.
To, co se jeví jako tisíckrát zmenšený kráter Ruwenzori, není žádný sopečný kráter. Uvidíte pouze vytěženou nálevkovitou prohlubeň, která ovšem skýtá šanci osahat si sopečnou drť na vlastní dlani: porézní materiál je lehounký jako štěrk. Co asi všechno pamatuje?, napadne každého mimoděk.
Rozhodně konec třetihor a s ním spojenou poslední fázi mohutné vulkanické činnosti - jejím pozůstatkem jsou i nedaleké Doupovské hory, které minete při příjezdu.
Postupně se však ukázalo, že Komorní Hůrka je ještě mladší - nenalezli se zde žádné mrazové klíny, které by zanechala doba ledová.
Ještě v historické době prý místní nazývali hůrku "Kaminberg", podle kouře a páry, které z ní vycházely.
Něco takového nemohlo uniknout badateli formátu, jakým byl Kašpar Štenberg (jinak zakladatel Národního muzea).
Na letité naléhání básníka Goetheho, který rád navštěvoval nedaleké Karlovy Vary, Štenberg nakonec shromáždil finance a vykonal objevný čin: vyhloubil systém tři sta metrů dlouhých chodeb, které prokázaly čedičové těleso, jež vyplňuje kráter. Slavný německý romantik má u zamřížovaného východu svůj reliéf s velkým nápisem: "Goethovi, zkoumateli Komorní Hůrky".
V odkrytých místech, kde probíhala těžba, můžete sledovat sopečný materiál: nejjemnější opel, písek, hrubší lapily až po pumy a balvany. Nudné názvosloví z hodin přírodopisu zde ožívá bizarními tvary. Čím dál od jícnu, tím jemnější kusy, platí pravidlo.
Zajímavé, napadne vás, ale kdyby se tak ještě něco opravdu dělo!
Popojeďte tedy kousek dál, do přírodní rezevace Soos.
Falešné sopky dštící bahno
Unikátní výtvor, pouhých pět kilometrů od Františkových Lázní opačným směrem než Komorní Hůrka (a její nedaleká sestra Železná Hůrka), vás nadchne.
"Sopky" (ve skutečnosti mofety, tedy výdechy oxidu uhličitého skrze křemelinové pukliny) dosahují nanejvýš necelý metr v průměru, o to víc se však snaží.
Zejména na jaře voda divoce vře v trychtýřovitém otvoru, až máte pocit, že jste někde uprostřed tektonicky neklidného Islandu. Křemelina nejen tvoří gigantickou krustu nad bahnitou vodou, ale také dává vzniknout, díky bohatému obsahu soli, divokým bělavým obrazcům na svém povrchu.
Jdete po pečlivě udržovaném dřevěném chodníku a na cestě vás provází všudypřítomný zápach uhličitanů - zde však spíše voní.
Podél cesty sledujete úzkokolejnou dráhu, kudy putovala zdejší rašelina - na topení, ale také do Karlových Varů, kam se vozila koupelová sůl pro lázeňské účely.
Od šedesátých let, kdy rezervace Soos vznikla, se daly věci lepší cestou a slatiniště v rozsáhlé pánvi se pomalu, ale jistě obnovuje. Dohlíží na to mladí ochránci přírody. Jejich výtvory najdete v muzeu na konci okružní cesty. O kus dál jiná známka nadšení a entuziasmu: městské muzeum zde zřídilo přírodovědnou stanici, kde se starají o poraněné ptáky a snaží se je dostat zpět do přírody.
 I v geologicky nudných Čechách můžete najít zajímavé stopy sopečné aktivity |
 Krátery v křemelinové krustě |
 Rozsáhlá slatiniště, kde kvůli vysoké koncetraci soli neroste téměř nic |
 Bělavý solný koncentrát kreslí na povrchu bělostné fantazie |
 Pečlivě udržovaná zřídla v rezervaci Soos |
