Lezci si zatím během těch dvou dní, kdy se konečně vrátilo celkem pěkné a teplé počasí, pomalu dali zase dohromady, dojedli se a dospali. Ve stěně jde vždycky jen o nějaký ten čaj, lehku instatní polívku a nějakou sladkou tyčinku, nic víc. Takže v
základním táboře teď Fída vaří jako o závod a jako projev návratu formy většiny členů expedice, přišlo včera už zase na stůl Člověče, nezlob se a na chvíli i mariáš.
Program na následující tři, možná čtyři dny je stejný jako na úplném začátku: těžký pochod. Hned zítra míříme přes Concordii do Aliacampu, nějakých 7-8 hodin po ledovci a morénách. Druhý den vstáváme kolem druhé ráno a stoupáme do sedla Gondogoro-la. Průvodce uvádí 5960m, ale odhad místních zní asi o 300 metrů méně. V každém případě je možné ho zdolat bezpečně právě jenom na přelomu noci a dne, neboť jakmile vysvitne slunce a ohřeje led, uvolní se kamení a jako neřízené střely osudu létají dolů. Třetí den už bude jen o sestupu do zeleně. Na trávu, keře a stromy se všichni, kteří dosud půldruhého měsíce neměli na očích nic jiného než modrou na nebi a pak už jen všechny varianty šedé, děsně těší.
Na tvářích lezců tady v kempu není znát prakticky žádná patrná rozmrzelost z faktu, že se nikdo z týmu nedostal až na vrchol. Šéf expedice Zdeněk Hrubý o tom řekl: "Vysoké hory jsou o vrcholech, to je pravda. Každý se na to ptá. Ale nám se podařilo úspěšně prostoupit mimořádně exponovanou a lezecky velmi ceněnou česenovou cestou - 3 kilometry vysoký skalní pilíř ústící do normální výstupové rasy
na úrovni 8000 metrů. Sportovní výsledek je to rozhodně velký. Pokud mám mluvit o vrcholu, nejméně čtyři jsme byli připraveni z posledního výškového kempu zaútočit, ale prudká změna počasí - zcela mimo jakoukoliv předpověď - nám to znemožnila, takže to nejdramatičtější nakonec byl návrat. Vzhledem k podmínkám je i úspěchem, že jsme všichni v pořádku dole."
Pod K2 dorazila prapodivná skupina. Nějakých 20-25 nosičů doprovázelo dva "bílé". Rumunku středního věku a jejího manžela. Všichni vehementně tvrdí, že jsou treková skupina, a že se chystají pod Qgirem strávit 15-20 dní. Věc mimořádně podezřelá. Qgir BC je totiž na konci bočního ledovce, před pákistánsko-čínskou hranicí a je to vlastně pro všechny trekaře konečná. Není odsud jiné cesty než
čelem vzad. A ještě když jsme na jednom z přinesených batohů viděli čtyři cepíny, podezření zesílilo: zjistili si, kdy všechny expeice od K2 odcházejí, počítají s tím, že fixní lana jsou ještě v pořádku na místě, zaplatili jenom povolení na trekk a
potichounku - styčákovi strčí nějakou tu stodolarovku - si tu K2 zkusí vylézt. Pokud půjdou normální cestou po Abruzzim, lze počítat dokonce s ještě stále stojícími kempy, protože Korejci se "uklízením" kopce po svém výstupu nijak neobtěžovali.
Včera jsme náhodou našli další pozůstatky horolezce v laviništi pod nástupem do česenovy cesty. Jsou na nich cáry ze stejného blečení jako u nálezu prve, jen tady je ještě chodidlo v botě. Malé číslo výškové boty napovídá, že mohlo jít i o ženu. Opodál je i mačka.
ZOO efekt a III. dějství ekologické story
Do BC K2 přicházejí za pěknho počasí trekkové supiny. Většinou přijdou, svalí se, funí, fotí, a za nějakou hodinu jdou zase dolů. Jenomže mezi tím dojde k takzvanému ZOO-efektu: horolezci, kteří pod stěnou druhé nejvyšší hory dočasně žijí, jsou prazvláštní tvorové a je třeba člověkem turistickým zkoumat. A to jdou zábrany stranou.
Takže se začne tím, že si trekkař vytáhne - bezeslova dovolení - židli z našeho jídeního stanu. Pak je naší povinností mu sděit, že jsme Češi, lezeme na K2, kde kdo v jakém kempu je, kdy půjdou na vrchol, kolik nás je, jestli máme kyslík, kde je Česká republika a... A čeká samozřejmě, že dostane čaj. Zpočátku jsme to také ze slušnosti a horské bratrskosti dělali. Ale když, takových přislo 15 kusů a zatímco si velkomyslně nabízeli naše židle a my neměli kde u oběda sedět, došla trpělivost.
Ale teprve tehdy přišly ty pravé ukázky ZOO-efektu: koukají nám, nebo dokonce si i fotí spací stan a nepořádek uvnitř, strkají nám foťáky a šplhají k vlajce a nakonec
jeden takový trekkový oprsklík přímo v našem stanu vytáhne píšťalku na provázku a hvízdá na nosiče.
Poslední dardu jsme obdrželi včera, když se objevila francouzská skupina. Dostali od našeho kuchaře dvoulitrovou termosku s čajem, myslím, že i nějaké sušenky, potom si dlouze fotili svinčík po Korejcích. A když odcházeli, jeden z nich si stoupl k našemu stolu v jídelním stanu, houpal se po učitelsku na patách a mentoroval: Doufám, že po vaší expedici nezůstane podobný nepořádek, jako je tam
nahoře...!!! A já myslel, že ho natřu lžící od instantní bramborové kaše rouvnou přes.... Ale jo, měl pravdu.
Došlo na naše slova
Pomocník v kuchyni, jinak také průvodce pro případ, že by někdo z nás chtěl vyrazit po okolí, jménem Hussein, není hloupý člověk. Do škol chodil celkem 14 let, hovoří pěkně anglicky, ve Skardu má prý tři obchody, vyzná se v minerálech. Leč, jak mi řekl, ačkoliv po táboře normálně hodí po západním stylu, v teplákách, triku a bundě, jakmile má někam dál vyrazit, oblékne pákistánský lidový stejnokroj - široké kalhoty na provázek v pase a dlouhatáááánskou košili s podolkem pod kolena vpředu i v zadu.
O způsobu, jakým Pákistánci vykonávají své tělesné potřeby jsem se už zmiňoval. A často nám to také před snídaní znovu a znovu předvádějí. Shodli jsme se proto, že dlouhý podolek vzadu, je pro výkon v podřepu velice riziková část oděvu. Velice riziková! A předevčírem se opravdu ucho utrhlo. Zdržím se popisu detailů, ale na zadní části Husseinovy košile... No řekněme, že nebylo pochyb, k jaké nehodě došlo.
A Hussein to nevěděl. A vida, že ho zlomyslně nevaroval ani kuchař Fída, nemíchali jsme se do tohoto ryze pákistánského vnitrostátníh problému ani my. A Hussein korzoval mezi jídelnou a kuchyní a servíroval polévku, potom hlavní chod, potom kompot a měl radost, že my máme tak výbornou náladu, protože se pořád smějeme. Takže nakonec přinesl i puding. A to všechno s posranou košilí.
Až tento report převezme v datové podobě družice, zmizí po měsíci a půl i počítač HP stejně jako celý základní tábor expedice Qgir-K2 v batohu a ozve se opět za nějaké tři, čtyři dny. Příští relace by už, moc se těším, měla do České republiky přijít odněkud z civilizace.
 Stojící řada zleva: Soňa Vomáčková, Hussain (pomocník v kuchyni), Petr Mašek. Prostřední řada zleva: Luděk Ondřej, Zdeněk Hrubý, Jan Rýdl. Dolní řada zleva: Miroslav Caban, Radek Jaroš, kuchař Phida a pomocník Mahmet. |
