"Potřebuji si jen vyfotit budovu parlamentu, jedna z mála hezčích budov," ohradím se a fotím dál, i když vím, že kamarád má pravdu.
U Náměstí Bolívara, kde pokouším štěstí s mým novým foťákem, se to hemží pouličními prodejci skoro všeho, barevnými stánky s oblečením či nelegálními cédéčky a samozřejmě auty se šílenci za volantem. Špatně se mi dýchá kvůli teplotě, počtu lidí v tlačenici a neuvěřitelně znečištěnému vzduchu.
Vítejte v zemi, kde litr benzínu v přepočtu stojí 90 haléřů a kde neexistují skoro žádné ekologické normy.
Nejnebezpečnější země Latinské Ameriky
Přestože jsou ulice v jiných městech a na venkově bezpečnější, Venezuela má pověst jedné z nejnebezpečnějších zemí Latinské Ameriky a i proto se jí vyhýbají turisté. Turismus tu také nezažil svůj "boom“, takže například v Caracasu je problém najít kvalitní hotel za rozumnou cenu.
Ve venezuelské metropoli není moc architektonických krás, v roce 1812 ji zasáhlo rozsáhlé zemětřesení a smetlo většinu koloniálních domů. Od té doby běží výstavba podle těch, kdo mají peníze. Město nemá ani v současnosti jasný plán rozvoje, prostě staví se tu jeden "panelák" za druhým.
Pohled na centrum Caracasu, v pozadí hora Avila
Život na dně v barrios
"Barrios“ je název pro venezuelský slum, kde žije více než polovina obyvatel venezuelských měst. Těmto čtvrtím je lepší se vyhnout velkým obloukem, i místní tudy raději jen projíždějí autem. Žije tu "nižší“ třída venezuelské společnosti, která čítá mezi 60 a 80 procenty obyvatelstva, a odhaduje se, že 55 procent populace žije pod hranicí chudoby. Stavby domů jsou ilegální, komunální služby v těchto čtvrtích neexistují, takže ulice jsou plné odpadu a vody.
Život v "barrios“ je drsný, násilníci tu neváhají zastřelit i řidiče autobusu, aby mu sebrali tržbu v hodnotě několika set korun. V jedné z nejbohatších zemí Latinské Ameriky, která má páté největší zásoby ropy na světě, věřím historkám o nejzkorumpovanějších politicích světa.
Moderní výstavba v Caracasu, v pozadí barrios
Utajený ráj v Karibiku
Ale Venezuela má spoustu jiných krás, hlavně přírodních, takže nechávám Caracas za zády a vydávám se do Karibiku. Národní park Morrocoy je díky svému statutu uchráněn nových staveb a pravidla používání pláží jsou dost přísná, například v celém parku se nesmí prodávat alkohol ani cigarety a nesmí se rozdělávat oheň.
Komplex 30 ostrůvků na severozápadním pobřeží Venezuely lemovaných plážemi a mangrovy, a bez vodovodu a elektřiny, je opravdovým utajovaným karibským rájem.
Polední žár na ostrůvku Paicla
Invaze komárů
"Přestalo foukat, tak to je katastrofa, ráno nás sežerou komáři“, řekne kamarád v noci na pláži ostrůvku Paicla, kde stanujeme, a má pravdu. Ráno ještě před šestou zalezeme až po krk do vody a přečkáváme nálet hmyzu až do osmi hodin, kdy je pro ně slunce už moc silné.
Během mé cesty se přihodí podobné scény nejen v Karibiku, ale i v tropickém pralese a v savanách. Komáři, puri-puri (místní malé mušky) a další hmyz si především vybírá zahraniční krev a nepomáhá repelent ani moskytiéra, s tím se prostě smiřte.
Západ slunce na ostrově Paicla
Majestátní Andy
Spálená z Karibiku se jedu ochladit do And. Nejvyšší hora Venezuely – Pico Bolívar - v jižní provincii Merida sahá až do výšky 4981 m n.m. Pro Středoevropana zvyklého na hory prošpikované turistickými stezkami jsou venezuelské Andy trochu oříšek, protože se kvůli porostu nebo strmým svahům dá jen těžko chodit mimo silnice a cesty, kudy jezdí i auta, ale většinou jich tu potkáte jen pár za den, a turistů ještě méně.
I když do této oblasti jezdí na dovolenou hodně Venezuelců, většina z nich zůstává v hotelech ve městě a na horské masívy se jedou podívat v pronajatém džípu nebo lanovkou. Cizinec kráčející s velkým batohem do strmého kopce je pro ně jako zjevení z jiného světa.
Hotely a posady (venezuelská obdoba penzionů) mimo město nejsou tak početné, ale místní obyvatelé jsou neuvěřitelně vstřícní, takže vám často nabídnou přespání u sebe doma bez placení.
Vesnice Chacanta a všechny odstíny zelené na andských kopcích
Počítala jsem, že se v horách zchladím, ale zapomněla jsem na zeměpisnou šířku téhle oblasti, která je na osmém stupni severní šířky, tudíž i ve výšce 2200 m n.m. je přes den 30 stupňů Celsia a slunce pálí snad víc než v Karibiku. Nádherné hory se všemi odstíny zelené mi to ale vynahrazují, na strmých stráních se střídají políčka kávy, banánů, brambor či juky a cesty lemují exotické křoviny s barevnými květy.
Tady pěstují kávu s láskou...
Unikátní tepui a nejvyšší vodopád světa
Andy najdete i v dalších zemích Latinské Ameriky, ale stolové hory, neboli tepui, jsou venezuelské (a brazilské) unikum. Jsou to nejstarší horské masívy na zemi, které jsou domovem vzácných endemických rostlin a živočichů. Jsou to majestátní obři, kteří se tyčí do výše až tisíc metrů nad okolním tropickým pralesem, jejichž vrcholky jsou často schované v mracích.
Není divu, že mnohé tepui mají posvátný význam pro místní indiánské kmeny a inspirovaly mnohé spisovatele, včetně Artura Conana Doyla a jeho dílo Ztracený svět. Na horu Roraima můžete i ve šestidenním treku vystoupat a obdivovat právě tento "ztracený svět“.
V mracích zahalené až tisíc metrů vysoké stolové hory, tepui
"Děkuji“ se řekne ‘uakiperama‘“, snažím se naučit od našeho průvodce něco z indiánského jazyka Pemón, kterým mluví kmeny kolem stolové hory Auyantepui.
Do této oblastí míří většina i z těch mála turistů ve Venezuele. Z této hory totiž padá Angelův vodopád (podle jeho objevitele Jimmyho Angela, ne od andělů) z výšky 979 m a dělá z něj tak nejvyšší vodopád na světě.
Ačkoli většinou nemám ráda velké turistické atrakce, tenhle vodopád si nechci nechat ujít. Mám štěstí, místní obyvatelé se snaží uchránit místní krajinu a výlety k vodopádu se snaží pořádat co nejekologičtěji, což pro cizince může znamenat i "dobrodružněji“.
Do Canaimy, nejbližšího města u vodopádu, sice letím malým letadlem, ale odtud už je to jen chůze nebo jízda lodí, spaní v hamace (houpací síti), svíčky místo lustru, k večeři kuře pečené na ohni a hukot vodopádu či řev cikád.
Nechybějí samozřejmě komáři. U úpatí vodopádu už na mě dopadá jen déšť, přesto se nemůžu odtrhnout a vychutnávám pocit lidské malosti proti přírodě.
Angell Falls
Mých pět týdnů ve Venezuele končí zpátky v Coro na severním pobřeží, nejstarším trvale osídleném městě Latinské Ameriky. Jednom z mála míst Venezuely, kde je zachována krásná koloniální architektura a dýchá tu trochu 17. století.
Turisté jsem jezdí i kvůli další atrakci, písečným dunám, tzv. "médanos de Coro“. Hned za městem tvoří mořský písek kopce do výšky až 30 metrů, které se přesýpají z jedné na druhou stranu silnice vedoucí uprostřed.
Jedna z nejstarších budov ve Venezuele ve městě Coro
Ano, Venezuela je jednou z nejnebezpečnějších zemí v Latinské Americe, ale pokud neriskujete a dbáte rad místních, nemusí se vám ani za pět týdnů na cestě stát nic nepříjemného tak jako mně (samotné Evropance s novým digitálním fotoaparátem). Její přírodní krásy vám berou dech a nepříliš rozvinutý turistický průmysl dává zemi punc autenticity. Takže na otázku: "Mám do Venezuely jet, i když je to nebezpečné?“ odpovídám ano.
Výhodou na bezpečné cestě je znalost španělštiny (anglicky se domluvíte jen v Caracasu) a třetí oko v týlu hlavy – neboli zdravý rozum a opatrnost.
Písečné duny u města Coro
Text a foto: KRISTINA PRUNEROVÁ
