Vrchol K2 nedobyli, ale přežili

Ten den vstal kuchař už v půl čtvrté ráno. Hned nato plameny vařiče rozsvítily kuchyňský stan jako horkovzdušný balon. Pákistánský kuchař Fída postavil na oheň obrovskou konev s vodou. Tu musel nabrat už včera odpoledne, teď je tady, ve výšce 5200 metrů, všechno zamrzlé. Než se voda uvaří, ohřívá kuchař na litinovém plátu nekvašené placky "čapátí". Ty se jedí v celém Pákistánu místo chleba. Kolem se začínají pohybovat stíny. Kašlou, šustí nepromokavými péřovými bundami a dusají těžkými botami. Horolezci vstali.

Fída nadzvedl poklici, hodil dovnitř hrst zeleného čaje a hned slívá. Nejprve do velkých termosek, ty přijdou na stůl k snídani. A potom do pěti nebo šesti menších lahví. Ty si vezmou horolezci s sebou. Po snídani se pokusí vystoupit na druhou nejvyšší horu světa - proslulou K2. Zatím vstali jenom čtyři ze sedmi. Zdeněk, Radek, Petr a Míra. Už když pijí čaj, začíná na vrcholek K2 v 8611 metrech svítit sluníčko. A vítr čistí oblohu, to je tady nejdůležitější.

Na pšeničné ohřáté placky někdo maže českou Májku, jiný želatinový pákistánský džem. Někdo požádal Fídu o vaječnou omeletu. Batohy stojí naskládané před stanem. Zabalili je už včera. Když už svítání pozlatilo severní hranu sousední osmitisícovky, čtveřice Čechů se zvedá. Kuchaři tečou slzy, za zdar expedice by dal vlastní život. Teď se na rozloučenou objímá se Zdeňkem. Chlapi s plnými žaludky i batohy těžkopádně odcházejí. Jestli půjdou rychle, dorazí za nějakých dvanáct hodin lezení v jednom zátahu rovnou do druhého výškového tábora.

Odpoledne plánují start i Soňa, Josef a Luděk. Ti mají dnes za cíl "jen" jedničku. Tak budou neustále dýchat první skupině na záda a sehrají roli druhé vlny, která by se měla o vrchol K2 pokusit. Horolezecká taktika by měla vynikat kolegialitou: když to nevyjde jednomu, zkusí to druhý.

V týlu

Základní tábor je najednou tichý a prázdný. Všichni čeští lezci teď škrábou led nejtěžší osmitisícovky světa. V jídelním stanu zůstávají lékař výpravy a reportér. Naše "řídící středisko", to je satelitní telefon, přenosný telefon, vysílačky, solární panel a motorová elektrocentrála na dobíjení. V drsných podmínkách Karákóramu, kdy je přes den na sluníčku pětadvacet stupňů nad nulou a v noci patnáctistupňový mráz, se baterie ničí drasticky rychle. Satelit je zapojený nonstop.

Volají i naprosto neznámí lidé z Česka. Řeknou třeba jenom: Držíme vám palce. A i tak je to přijde na 150 korun za minutu. Volají i z Austrálie, štěstí přeje také úředník z mezinárodní banky ve Washingtonu. Neustále na příjmu jsou i vysílačky. Platí sice dohoda o pravidelných relacích ráno v osm a večer v šest, ale kdyby se nahoře stalo něco zlého, základní tábor musí volání slyšet kdykoliv. Na odposlechu se střídáme.

Přečtěte si reportáže z výstupu české expedice na K2 den po dni ZDE.

Doktor dlouho řeší otázku, co by dělal, kdyby se někomu nahoře stal úraz. Jít nahoru za ním? Lukáš má zkušenosti s lezením třeba i z Pamíru, ale co by tak se zraněným někde v šesti, sedmi tisících mohl dělat? A jak dlouho by se tam sám dostával? Nakonec se rozhoduje: pacienta musejí dostat ostatní do tábora, tam se ho Lukáš bude snažit udržet při životě a skutečnou pomoc může přinést jedině vrtulník. Jenomže sem létá jenom armáda, ve dne a výhradně za ideálního počasí...

Výstup

První čtveřice leží ve dvou stanech třetího tábora. Jsou ve výšce 7200 metrů. O 400 metrů pod nimi je Soňa s Josefem. V jedničce zůstal Luděk. Když se blíží rozhodující útok, je nutné, aby byly všechny tábory obsazené. Aby všude někdo byl. Ten, kdo se bude vracet, bude se silami v koncích. Už umřeli horolezci i proto, že přišli do prázdného tábora a neměli sílu ani si uvařit čaj. A dehydrovaný organismus nedokáže vzdorovat nelidským podmínkám osmitisícové hory.

Počasí je zatím slibné. Stany stojí všechny a materiál už sem horolezci natahali při předchozích vynáškách. Na každé takové cestě měl každý člen týmu mít na zádech 16 až 18 kilo. Jídlo, spacáky, plyn pro vařiče. Jenomže tady jsou těžké i sirky. Část věcí by bylo možné si půjčit "u sousedů". V druhém výškovém táboře zůstal z loňského pokusu japonské výpravy skoro neporušený stan. Jsou tam stále spacáky, jídlo i plyn. Dovnitř se nikomu moc nechce. Jen Radek nakoukl. Všichni si totiž pamatují případ, kdy jeden Čech na severní straně Everestu přišel o podložku na spaní, a když viděl zhroucený opuštěný stan, začal potřebnou součástku odsud tahat. Rychle však přišel na to, že tahá i pozůstatky někoho, kdo chtěl tuhle horu vylézt už pár let předtím...

"Všechno je v pořádku. Podle plánu půjdeme zítra do čtyřky," ozývá se večer Zdeněk vysílačkou. Já zatím otevírám a startuji počítač. Tak jsme domluvení, že během večerní relace, kdy jsou na příjmu i ostatní tábory, se pokusím stáhnout elektronickou poštou přes satelit poslední předpověď počasí. Obrazovka naskakuje, natáčím anténu k družici někde nad Indickým oceánem, předpověď skutečně přichází. Zdá se dobrá. Možná jen ten interval dobrého počasí v tom špatném bude o jeden den kratší.

Karákóram na rozdíl od Velkého Himálaje má kontinentální počasí se čtyřmi ročními dobami, v Nepálu se střídají dvě: lezecká sezona a monzun. "Vypadá to dobře, jestli můžete, běžte!" volám do vysílačky a dvakrát se ujišťuji, že slyšeli. Volám i nižší tábory. Rozuměli. Takže zítra půjde o vrchol.

Domov na ledě

Jak to vypadá v táboře? Stovky domorodých nosičů nanosí do výšky přes 5000 metrů snad tuny věcí. Stany se staví na slabounké vrstvě kamení věčně živého ledovce. Nikde ani kousek hlíny. Návyky se proti běžnému životu musí hodně změnit. Nikde se nedá nic zakopat, přes den všude tečou potůčky, v noci pukají ledy. Člověk se musí obrnit i proti nepříjemným pocitům večer ve spacáku, když je slyšet, jak ledovec přímo pod ním puká a trhá se.

Laviny sjíždějí v okolí mnohokrát za den. Ty velké noční dokážou tlakovou vlnou na pár vteřin tvrdě srazit a přitisknout stan na bezmocného spáče. Nejlépe zařízená byla tradičně bohatýrská výprava Korejců. Mají i lidi na praní prádla. Všude nad táborem vlají praporky. Některé z nich jsou nepálské, modlitební. Korejci vystupují klasickou cestou, s kyslíkem a s šerpskými výškovými nosiči z Nepálu. V táboře mají i DVD kino s mnoha západními filmy. Na hromadě odpadků připravených ke spálení lze zahlédnout i korejské noviny. Jeden jejich člověk při pokusu o vrchol spadl. Je mrtvý. Nehledali ho.

Jsou tu také Španělé a malý mezinárodní tým komerční expedice. Oni sami i jejich personál se chová nepoměrně skromněji. Hromady odpadků po nich zůstávají stejné. Dva dny před vrcholovým pokusem si přivedl z nížiny sem nahoru manželku jeden ze španělských lezců. Ta teď chodí po táboře, kouří cigarety, rozhazuje rukama, při telefonování přes satelit divoce gestikuluje. Podle všeho se moc bojí. Podle všeho její manžel neleze na první velkou horu.

Útok

Je podvečer. Jednotka lezců historicky první české expedice na K2 leží jakoby v zákopech připravená na noční útok. V šest volá z posledního tábora Zdeněk: "Jsme tu všichni, o půlnoci jdeme." Mluví hodně přerývavě. Kde stojíme my, je jen polovina kyslíku ve vzduchu než doma v Čechách. Tam, odkud volají oni, je ho třetina. Na spaní v útočném kempu v osmi tisících na tzv. rameni jihovýchodní cesty nebylo ani pomyšlení. Trocha odpočinku se zavřenýma očima, hodně polévky, hodně čaje.

Všichni pořád oblečení. Nejlepší je péřová kombinéza. A ještě ve spacácích. Přichází půlnoc. Čtyři muži nemotorně lezou ze stanu. Čtyři čeští horolezci stojí připraveni k útoku na vrchol druhé nejvyšší hory světa, stojí v mlze a vichřici. Rozhlížejí se. Tápou. Tma, jsou v mraku. To podle předpovědi nemělo být. Vracejí se do stanů, čekají. Hodinu. Dvě, tři. Každých třicet minut vystrčí někdo hlavu ze stanu. Je to pořád moc zlé.

V pět hodin rozhoduje Zdeněk: Já s Radkem jdeme dolů. Ostatní, Míro, Petře, se rozhodněte. V sedm už visí všichni čtyři na lanech a spouštějí se dolů. Živly kolem nich běsní. Po pěti hodinách sestupu, kdy místy kolem sebe šátrali rukama ve sněhu, aby našli další lano, míjejí třetí tábor. Krčí se tu další dva lidé. Soňa a Josef váhají: nahoru nebo dolů? Nakonec se rozhodují jeden den čekat.

Podle všeho až do severního Pákistánu dosáhl okraj monzunu. Stává se to velmi výjimečně a nikdy to nepřináší nic dobrého. O dvacet hodin později začínají sestupovat i oni dva. Nakolik byli připraveni cestou za dobytím slavného vrcholu i riskovat, teď bojují o život v opačném směru!

Vracejí se živí!

V základním táboře napětí ve zlém sněžení a větru přetrvává do okamžiku, než se od lana odváže dole na ledovci poslední horolezec. Všichni jsou tady! Kuchař Fída utíká vstříc Zdeňkovi, bere mu batoh a zase se mu koulejí slzy z očí. To není přetvářka. Říká ve své heslovité angličtině: "Vrchol ne? Nevadí. Možná příští rok. Insallah! Živý? Úspěch!" A jak jdou po ledu k táboru, míjejí kosti nohy a půl pánevní kosti v roztrhané modročervené nohavici. U kloubů je ještě patrné vazivo. Takovéhle důkazy loňských, předloňských neúspěchů sem přinášejí laviny. Úspěšný horolezec je živý horolezec. A Češi se domů vracejí všichni.

Členové expedice si při čekání na pěkné počasí krátí čas i stavěním sněhuláka v základním táboře

Bouda odpočívá v jednom z mála míst na výstupové trase, kde si lze sednout bez jištění

Odpočinek při výstupu s vynáškou do druhého výškového tábora

Stojící řada zleva: Soňa Vomáčková, Hussain (pomocník v kuchyni), Petr Mašek. Prostřední řada zleva: Luděk Ondřej, Zdeněk Hrubý, Jan Rýdl. Dolní řada zleva: Miroslav Caban, Radek Jaroš, kuchař Phida a pomocník Mahmet.