Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Vrchol Everestu jsme měli jako na dlani

  9:52aktualizováno  9:52
Všechno začalo velmi nevinně. V květnu 2000 se dalo poskládat z pěti dnů dovolené a svátků dvanáct dnů volna, což nás přivedlo k myšlence odjet někam dál, než se dá stihnout během víkendu. Napadlo nás Kathmandu. Ovšem jsme-li v Nepálu, přece se musíme podívat alespoň trochu na Himálaje. Začali jsme přemýšlet o malém treku, takže nakonec z toho byly téměř tři týdny v Nepálu a trek „Mt. Everest“ čili na Kala Pattar. To je pahrbek 5545 metrů vysoký, odkud je krásně vidět Sagarmantha či Čomolangma, prostě nejvyšší kopec na světě.

Koupili jsme si tedy průvodce po Nepálu, dvě letenky a přímým letem z Vídně jsme začátkem května odsvištěli do Káthmándú. Ráno jsme vystoupili z letadla a vstoupili do jiného světa. Kdo zná Asii či dokonce Nepál, umí si dobře představit první šok. U letiště je vrakoviště aut, z něhož se vyklubou taxíky; taxík začne kličkovat mezi auty a krávami (samozřejmě posvátnými v hinduistické zemi), a to v nejprve dosti nepochopitelných směrech. Teprve za chvíli si člověk uvědomí, že se zde má jezdit vlevo, ačkoli většinou se auta nacházejí všude jinde, než mají. Taxíkář je povídavý, během cesty do hotelu stihne nabídnout ubytování v několika hotelech a jakékoli další služby. V Nepálu domorodci neříkají NE, splní všechno, co turistovi na očích vidí nebo to alespoň předstírají.

Káthmándú je město, kde se dá vydržet dva, max. tři dny. Určitě by se tam či v blízkém okolí dalo objevit dost atrakcí na delší dobu, ale jako všechna velká města v chudých zemích je příšerně znečištěné a po dvou dnech se člověk začne téměř dusit. Auta jsou zde snad postavená doma. V každém případě se jedná o povozy, jejichž výrobce je prakticky neurčitelný a rozhodně se nepodobají tomu, co jsme zvyklí nazývat auto.

Navštěvujeme proto během dvou dnů „povinné“ turistické atrakce, hinduistický komplex Pashupatinah a budhistický klášter Monkey Temple a procházíme se pár uličkami, které tvoří centrum. Říkáme-li uličkami, pak máme na mysli prašné cesty bez chodníků, na kterých je občas vylitý asfalt, a kde se v nepřehledném mumraji pohybují auta, motorky, kola, rikšové, psi, chodci, krávy a další účastníci silničního provozu. K haváriím kupodivu dochází zřídkadky, snad i díky tomu, že motorové samohyby nejsou v těchto podmínkách schopny dosahovat o mnoho větší rychlosti než chodci. Průběžně testujeme místní kuchyni, které nás navýsost uspokojuje. Bezpochyby jsme již navštívili lepší restaurace než zdejší, ale sečteme-li krásné a exotické prostředí, kvalitu jídla, ochotu obsluhy a více než přijatelné ceny … je to prostě báječné.

Většinou jíme venku, protože počasí je velmi příjemné. Přes den není příliš velké horko, večer je to trochu na tričko a trochu na svetr. Balíme a chystáme se na odlet do bájných Himálájí s bájnými nepálskými aerolinkami. Máme strach o počasí, protože stačí trochu mraků a přestane se lítat. Jak říkají místní piloti, „v Nepálu mají mraky skály“. Neboli na to, jak vysoko lze létat se zdejšími letadýlky, jsou hory příliš vysoké.

Vzhůru do hor

Nespíme nic moc, změna klimatu a časový rozdíl se přeje jen projevují. Budíček máme již v pět hodin. K vlastnímu překvapení se nám daří celkem rychle zorientovat na letišti. Sledujeme, jak odlétají letadla exotických společnosti, jako Budha, Cosmis, Yeti či Shangri-la. My odlétáme jako poslední s nijak exoticky znějícími Royal Nepal Airlines. V letadle pro 15 až 20 lidí chybí dvířka k pilotovi, takže můžeme dobře sledovat jeho snažení. Ještě před startem přichází letuška, která na podnose nabízí bonbony a vatu do uší. Bereme si bonbon, u vaty si nejsme jisti, zda již nebyla dříve použita.

Let probíhá celkem klidně, se zájmem sledujeme, jak pilot občas točí různými knoflíky. Dostáváme se do hor a přelétáváme pár průsmyků. Cílové letiště je Lukla ve výšce 2800 metrů. Ačkoli pilotovi důvěřujeme, zaráží nás obratem, který připomíná japonské kamikadze. Pouští letadlo přímo proti velkému kopci. Poněkud vyděšeně se nadzvedáváme ze sedaček a snažíme se podívat pilotovi přes rameno. Zjišťujeme, že v kopci je opravdu cosi, co připomíná dráhu pro sprint na 100 metrů. Po přístání zjišťujeme, že „runway“ má možná i 300 metrů. Je do kopce, aby přístávající letadla snáze zabrzdila a startující měla naopak z kopce větší šanci se před propastí zvednout do vzduchu. Je tam již pět dalších letadel a přilétá ještě helikoptéra. Jednoduše řečeno, jsme na třetím nejfrekventovanějším letišti v Nepálu.

Na letišti v Lukle

Jsme okamžitě obklopeni houfem domorodců, kteří nám nabízejí své služby coby nosiči. Někteří mají i boty. Nechceme se unáhlit s jejich výběrem a jdeme do blízké lodže na čaj a něco drobného k snědku. Posílíme se a vydáváme se hledat nosiče. Zjišťujeme, že mezitím již byli nosiči rozebráni a ostatní se rozprchli. Oslovíme proto jakéhosi zbloudilce (ale má boty, což je charakteristika v horách dosti podstatná) a začíná smlouvat. Nakonec ustupujeme a slibujeme platit celé tři dolary denně a ještě k tomu dvakrát denně rýži. Napřed chceme trvat pouze na jednom kopečku rýže, ale nakonec dospíváme k závěru, že bude lépe, aby nosič cestou nepadl hlady.

Nosič se staví ještě doma a pod záminkou, že si odskočí pro věci, usadí nás s rodiči v rodné chalupě a odkvačí. Tatínek na rozdíl od synka komunikuje anglicky, vypráví nám o svých državách a ukazuje stavbu nového domu. Když se ani po čtyřiceti minutách nic neděje a jeho synek se nevrací, zmizí kamsi i tatínek. Asi za pět minut se vrací se sympaticky vyhlížejícím klukem, cca 17 let, dá mu na záda jeden batoh a se slovy „je to dobrý chlapec, můžete se na něj spolehnout“, nás vyprovází ze svého domu.

Na cestě

Vyrážíme. Zjišťujeme, že dobrý chlapec vůbec nemluví anglicky, ale díky několika frázím, které se učíme z průvodce Lonely Planet, se nám daří odhalit, že se jmenuje Rambadur. Přejmenováváme ho na Rumburaka. Průvodce Lonely Planet sice doporučuje první den jen aklimatizaci, ale cítíme se natolik dobře, že tak „trochu“ popocházíme. Chvilkami blikne sluníčko, ale jinak odpoledne spíše mrholí. Míjíme krásnou lodži, ale stále se nám jde dobře. K večeru, těsně před padnutím, objevujeme akceptovatelnou lodži. Michaela se sprchuje. Či spíše tančí divoký tanec v boudičce z prken pod vroucí vodu, která na ni teče z kýble. Já s heslem „medvěd se také nemyje a jaký je silný“, si tuto kratochvíli pro dnešek odpouštím.

Budíme se v osm hodin, ze spacáku se soukáme hodinu. Po vydatné snídani vyrážíme hodinu před polednem. Cesta pokračuje podél řeky, přecházíme několik vysutých mostů, které se krásně pohupují. Odpoledne nás čeká stoupání na Namche Bazar. Dostáváme poprvé pořádně zabrat ve stoupání. Nosič se ukazuje jako opravdu bezvadný, jde těsně za Michalou a hlídá každý její krok, vždy připraven pomoci a zachytit na nebezpečných místech. Zdoláváme 600-700 výškových metrů a dorážíme do Namche. Michaela při spatření modrých, pohádkových domečků tohoto věhlasného střediska, kudy procházel před téměř 50 lety i Edmund Hillary, procitá z částečného bezvědomí. Vybíráme si hezkou lodži, nesrovnatelnou s tou včerejší, sprchujeme se, dáváme si pivo, steak z yaka, moučník a kávičku. Opět prší, což nás utvrzuje v dojmu, že procházka není nejlepší nápad a zalézáme do spacáků.

Čtyři tisíce metrů nad mořem

Na druhý den ráno je venku modré nebe, sluníčko a kolem sebe poprvé vidíme úžasné, monumentální a zářívě bílé himalájské štíty a vrcholy. Nabuzeni fantastickým počasí a snídaní vyrážíme do krutého stoupání. Během jedné hodiny zdoláváme pět set výškových metrů a dostáváme se poprvé do 4000 metrů. Nahoře jsou krásné horské loučky, neuvěřitelné výhledy. Fotky snad alespoň trochu napoví, ale jedinečnost prostředí lze stěží předat.

Jdeme se podívat na americký hotel, který je v této výšce vybudovaný. Výhledy z hotelu jsou sice úžasné, přesto máme pocit, že hotel tohoto typu sem nepatří. Nedaleká lodže, byť s nesrovnatelně menší komfortem, působí daleko sympatičtěji. Trochu klesáme a sestupujeme do největší vesnice v oblasti Khumbu, do Khumjungu. Pokračujeme v klesání, ztrácíme těžce nabyté metry, překračujeme řeku a dvě hodiny stoupáme ke klášteru Tengpoche. Zpět do čtyřech tisíc metrů. Údajně zde má být jeden z nejkrásnějších výhledů na Zemi, ale my máme vše zastřeno mraky a sbíháme proto na noc raději k jedné lodži o kus níž, do místa zvaného Devuche.

Na obzoru Everest

Pokojíky jsou řešeny jako společné toalety, jsou zde pouze jakési dřevené přepážky, takže slovo pokojík je vysloveně nadnesené. Všichni brzy usínají, aby zase brzy mohli vstávat, o nás se nedá říci ani jedno, ani druhé. Na rozdíl od ostatních lidí nocujících v této boudě, kteří vyrážejí kolem šesté ráno, my vstáváme pokojně po osmé a vyrážíme až v půl desáté. Náš nosič po několika krocích zdvihá ruku a cosi mumlá – po chvíli odezíráme: Mt. Everest.

V dálce opravdu vidíme jeho vrchol. Je to jeden ze vzácných okamžiku, kdy je na této cestě k Everestu kopec vidět. Jinak se krouží spíše kolem nádherné hory Ama Dablam. Ta se také objevuje během dneška a provází nás pak téměř celou cestu.

Během polední pauzy narážíme na jekéhosi Angličana z Manchestru, který se na odchodu ptá, zda náhodou neznáme poslední vývoj na NASDAQ. Zvláštní kontrast. Cesta je celý den klidná, ale před cílem cesty, Periche, nastává kruté stoupání. Pohled na Periche však povzbuzuje, takže sbíháme do vesnice a nacházíme příjemnou lodži. V tomto případě se dá mluvit o pokojíku, je to více než přepážka. Příjemný večer je zpestřený flambováním jačího trusu neboli přikládáním trusu do kamen horními dvířky. Ale je teplo. Sprcha je na zdejší poměry téměr luxusní, nicméně princip zůstává: horká voda z kamen nalitá do soudku na stříšce budky, odkud teče sprchujícímu se člověku na hlavu. Sprchování je tudiž vedeno snahou nalézt rovnováhu mezi umýt se a neopařit se.

Další den konečně povoluji aklimatizaci. Nutno říci, že jsme ji potřebovali. Jdeme na procházku a vlečeme se jako v posledním tažení. Stěží dorážíme do poloviny plánované vycházky, do výšky 4500 metrů, místa zvaného Bibre. Je tu malá lodge, odkud je neuvěřitelný výhled na obrovskou stěnu Ama Dablam. Sedíme zde minimálně dvě hodiny, střídavě jíme polévku a pijeme pivo. Svítí sluníčko, lenošíme a díváme se na okolní kopce. V jednom okamžiku se objevuje vzdálený Lhotse. Ve tři odpoledne vyrážíme zpět. Cesta je z kopečka, takže to vypadá, že se nám podaří dorazit celkem brzy. Michaela však objevuje nábližku, což v praxi znamená, že místo ve čtyři dorážíme zcela vyčerpáni o půl šesté.

Náročný výstup

Ráno nás čeká náročná trasa, stoupání z 4200 metrů do více jak pěti tisíc, do Lobuje. Průvodce navíc straší, že ubytování tam za moc nestojí, hygiena mizerná, navíc je to již hodně vysoko, takže se zde člověk již nemusí cítit nejpříjemněji. Cesta nám docela ubíhá, nabíráme výšku a celkem brzy dosahujeme přibližně 5000 metrů, na památné místo, kde před lety zahynulo několik šerpů. Odměnou za těžký výstup jsou zatím asi nejkrásnější výhledy na Himáláje. Fotíme a odpočíváme. Znovu vyrážíme a za chvíli se ocitáme na ledovcové moréně. Nejde se po ní nejpříjemněji, ale k vlastnímu překvapení dorážíme již po poledni do Lobuje. Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat až k italskému hotelu, o kterém jsme se doslechli večer předtím v hospodě.

Asi po hodině opravdu dorážíme k hotelu a nemůžeme věřit vlastním očím. V malém údolíčku uzavřeném ledovcem stojí skleněná pyramida, pohled je to téměř přízračný. Ukazuje se, že pyramida je italská výzkumná stanice a hotýlek je k ní přilepený. Mají pro nás i místo a s potěšením se nastěhujeme do tohoto „luxusního“ zařízení. Mají zde takové vymoženosti jako kamna, které dokonce na dvě hodiny večer pustí, a elektřinu, takže si večer můžeme svítit i jinak než baterkou. V tomto komfortu se vyndavají kontaktní čočky téměř pohodlně.

Rozhodujeme se, že zůstaneme dvě noci, čili zastavíme se tu i cestou zpátky a hned si rezervujeme pokoj. Nyní nás čeká již jen útok na vrchol, sice nikoli na Everest, ale Kala Pattaru, odkud bývá nejvyšší hora na světě hezky vidět. Dáváme si dokonce budíček, abychom byli na vrcholu co nejdříve a zvýšili pravděpodobnost, že chytneme hezké počasí. Zatím se nám v minulých dnech odpoledne vždy trochu zatahovalo. Vyrážíme na nás překvapivě brzy, v 7:45.

Závěrečný výstup

Jdeme velmi nepříjemnou cestou přes morénu, neustále překračujeme kameny, lezeme chvíli nahoru, chvíli dolu. Zdá se to nekonečné, máme pocit, že se nemůžeme rozdýchat. Za dvě hodiny nicméně dorážíme do Gorak Shep. K místu těsně pod závěrečným stoupáním na Kala Pattar. Chvíli odpočíváme a dáváme se do toho. Je to nepříjemné, ostré stoupání, převýšení zhruba čtyři sta metrů. Doplácíme na nedostatečnou aklimatizaci, Michaela zápolí s menším edémem mozku (high altitude illness). Již z poloviny kopce jsou ale nádherné výhledy, Everest je za Nuptse moc hezky vidět. Dorážíme na vrchol.

Stojí to za to. Za masivem Nuptse, který nám celou cestu zakrýval výhled, ční od sněhu vyfoukaná a bohy osídlená Sagarmantha. Dole vidíme Base Camp, na druhé straně je krásné jezírko. Přímo za vrcholem Kala Pattar se vypíná nádherně tvarovaný vrchol Pumori (7161m). Chvíli fotíme, pak sestupujeme. V Gorak Shep se posilujeme polévkou a pivem a vyrážíme na cestu zpět. Michaela bojuje s výškovou nemocí, ale každý metr dolů je dobrý. Oba se děsíme cesty zpátky do Lobuje a ukazuje se, že právem. Do hotelu docházíme jako automaty a děkujeme prozřetelnosti, že jsme si zamluvili pokoj i na tuto noc. Po polévce a sprše však přicházíme k sobě a jdeme na večeři.

Edém na mozku nás tlačí do nižších poloh, tak hned ráno vyrážíme a pelášíme z kopce dolů. Sestupujeme po fantastických horských pastvinách a navzdory silnému větru je to moc hezký zážitek. Volíme pro tento den jen krátkou trasu a již ve 13 hodin dorážíme do Dingboche. V této vesničce už máme vyhlédnutou i lodgi, kde jen jíme a lenošíme. V této výšce se Michaela již dělá dobře. Začíná sněžit.

A směr domů.

Další den pokračujeme v sestupu do Namche, kam dorážíme kolem páté odpoledne. Jsme sice ucupitaní, ale v pohodě. Nižší výška je již cítit. Z Namche hodláme dorazit již rovnou do Lukly. Začíná těžký sestup, pak už to běží téměř samo. Michaela začíná stíhácí závod a na chvíli setřásá i našeho šerpu. Obědváme na skvělém místě. Mají zde jedinečný turecký záchod s potůčkem. Čeká nás poslední, dlouhé, byť pozvolné, stoupání z Phadingu do Lukly.

V Lukle se nám ráno daří vstát v šest a přes dodatečné náklady se propracovat do jednoho z odlétajících letadel. Po úspěšném startu a překrásném letu kolem Himálájí dorážíme do Káthmándú. Náš první himalájský trek je za námi.

 

 

Pohled z výšky 4500 metrů na krásný štít hory Ama Dablam, z místa zvaného Bibre.

Pohled na Everest z kopce Kala Pathar, respektive Kala Pattar (psáno různými způsoby), výška 5545 metrů; Everest je ten tmavší kopec v pozadí, téměř bez sněhu, na pravé straně od něj je masív Nuptse (je blíž a tak vypadá větší).

Autor:




Nejčtenější

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Další z rubriky

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.