Malá jednomotorová Cessna 206 se pomalu blíží k letišti ve vesnici Canaima. Z obou stran letadla jsou vidět mohutné hory. Vrcholky hor jsou ploché a široké,porostlé tropickým pralesem. Po jejich stranách duní obrovské vodopády a dole, mezi zelení džungle,se klikatí řeky s azurovými zátokami a zlatým pískem pláží.
Celá tato oblast, přístupná pouze letadlem, se nazývá Národní park Canaima a je to snad nejkrásnější místo na naší planetě, chráněné organizací UNESCO a venezuelskou vládou. Sedmdesát kilometrů od vesničky Canaima je nejvyšší vodopád na světě - Salto Angel (Andělský vodopád) - přístupný pouze vrtulníkem nebo motorovým člunem. Canaima je též rezervací pro místní indiánské kmeny. Pouze ti, kteří do těchto kmenů patří, tu mohou žít. Ani velkohotely, ani masový turismus tu nejsou povoleny. »Pracoval jsem v Caracasu jako manažer luxusního hotelu,« vysvětluje Manuel A. Duerte, který se oženil s místní Indiánkou a zůstal v Canaimě navždy. »Měl jsem spoustu peněz, skvělý byt a auto, ale současně i pocit, že mi něco chybí. Pak jsem přiletěl do Canaimy na dovolenou a ihned jsem pochopil, že vidím poslední ráj, který na této planetě existuje. Oženil jsem se a zůstal jsem tu navždy. Teď, když se vracím párkrát do roka do Caracasu, nechápu, jak jsem tam mohl žít. Stres, výfukové plyny,konkurenční boj; to všechno je mi teď cizí. Mám tu malou firmu - vozím lidi na Andělské vodopády, ale zároveň píši a studuji místní kultury. Mám totiž obavu z toho, že vliv okolního světa zničí téměř všechno krásné, co v těchto lidech je. A krásného je v nich hodně. Pořád mluvíme o civilizaci, ale během několika let tady jsem pochopil, že místní lidé jsou daleko civilizovanější než m y«. Samotná Canaima je jen malá vesnička kolem nádherné laguny. Z jejího pobřeží jsou vidět vodopády. »Civilizace« sem již pronikla, i když zatím ne ve své nejhorší formě. Letiště přijímá jen vrtulová letadla včetně historických DC-3 Dakota z třicátých let. Vesnice má jen dvě restaurace a malý bar na letišti. Kromě července a srpna je tu poměrný klid. Nevede sem ani silnice, ani železnice a doprava je příliš drahá na to, aby se z Canaimy stalo středisko masového turismu. Stejně tak jako brazilský Manaos a peruánský Iquitos, Canaima je branou do nejméně prozkoumané části světa, kde dosud existují tisíce kultur a tisíce jazyků nám neznámých - branou do velké džungle mezi Amazonkou a Orinokem... Dlouhý dřevěný člun s mocným motorem Y amaha je jediným dopravním prostředkem mezi Canaimou a Andělskými vodopády. Sedmdesátikilometrová cesta po řece Carrao trvá asi čtyři hodiny proti proudu a dvě hodiny po proudu. Cesta je nebezpečná - člun se řítí závratnou rychlostí, »přeskakuje« peřeje. Kapitán manévruje mezi kameny a mezi kořeny stromů, které se tyčí přímo z vody. Voda v řece je rudohnědá a výborně chutná a osvěžuje v tropickém horku. »Voda je absolutně čistá,« vysvětluje kapitán. »Tam, kde řeka protéká, neexistuje průmysl, jen panenská džungle. Voda má barvu čaje, protože se mísí s rostlinami a kořeny stromů, které rostou přímo z řeky.« Řeka Carrao protéká kaňony. Počasí se mění každých deset minut: nemilosrdně pálící slunce každou chvíli zaclánějí mraky. Po krátkých tropických lijácích je dno člunu plné vody. Nakonec se na obzoru objeví mohutná hora a z ní padá obrovský proud vody. Nejvyšší vodopád na světě (voda padá z výšky 979 metrů) je téměř vždy z části ukryt v mracích. Je těžké uvěřit svým očím. Andělský vodopád, džungle a podivné obrysy tropických hor jsou jakoby z jiné planety. Zůstaneme přes noc na Myším ostrově (Isla del Raton), na základně vybavené pouze síťovými loži (hammock), bez toalet a bez stěn. Jediná pitná voda je z řeky. V noci se ostrovem procházejí pumy a jaguáři. Podle slov kapitána, který je socialista a který po namáhavé cestě pije sedmdesátiprocentní rum, žerou jen zlatokopy a podnikatele. V sedm hodin ráno vystupujeme po tropické stezce na vrchol hory, ze které jsou vidět vodopády v celé své kráse. Andělské vodopády byly »objeveny« americkým letcem a zlatokopem Jimmie Angelem v roce 1933. Angel se snažil přistát na vrcholku hory, když se před jeho očima objevil obrovský proud vody padající z kilometrové výšky do hlubin džungle. Jeho přáním bylo, aby po smrti bylo jeho tělo spáleno a popel hozen do vodopádu. V noci sedíme s Manuelem u ohně a pojídáme tropické mravence v ostré omáčce - jídlo, které mu na cestu připravila jeho manželka. Kapitán chrápe na houpací posteli. »Návštěvník může cestovat po řece dalších šedesát kilometrů,« vysvětluje Manuel. »Může navštívit indiánské vesnice jako Kavac. Dál na jih pak začíná opravdová džungle, kam se obyčejný smrtelník nedostane. Žijí v ní tisíce indiánských kmenů a mluví se tam mnoha jazyky. V těch místech končí V enezuela a začíná jiný svět. Některé kmeny na území V enezuely, Ekvádoru, Brazílie či Peru se dodnes urputně brání proti násilnému zásahu do jejich kultury zvenku. Mají svůj vlastní životní styl, který nechtějí měnit. Jinak léčí své nemocné,jinak vzdělávají své děti, jinak se stravují. Žijí déle než m y a jejich existence je spojena s přírodou. Když jdou na lov, mají mezi zvířaty spojence. Místní Indiáni mluví s jaguáry, proto je divoké kočky nikdy nenapadnou. Hlavní rozdíl je však ve vzdělání dětí. V zemích, které byly kolonizovány Evropou, rodiče své děti téměř vlastní. Říkají jim, co mají jíst, jak se mají chovat, čemu věřit. Tady je to naopak. Dítě má stejná práva jako dospělý. Učí se na chybách a nikdo mu nic nevnucuje, pokud se samo nezeptá. V indiánských kulturách se matka vždy ptá malého dítěte, co si přeje k večeři - věří totiž, že tělo dítěte ví nejlépe, co je pro ně dobré. Pokud mladá dívka otěhotní, její rodiče automaticky přebírají zodpovědnost za dítě. Místní společnost není zatížena ani falešnou morálkou, ani náboženstvím. Mám však strach z toho, že těmto starým kulturám hrozí nebezpečí. Celý svět se mění - je mu vnucován evropský a americký styl života. Přírodní krása Andělských vodopádů a Canaimy sem láká tisíce turistů. Já osobně odmítám pracovat s turisty - pracuji jen s těmi, kteří mají o místní kultury hlubší zájem, ať už jsou to novináři nebo lidé z OSN. Myslím si totiž, že pokud se začne kolonizovat džungle, na světě již nezůstanou žádné alternativy.«
Celá tato oblast, přístupná pouze letadlem, se nazývá Národní park Canaima a je to snad nejkrásnější místo na naší planetě, chráněné organizací UNESCO a venezuelskou vládou. Sedmdesát kilometrů od vesničky Canaima je nejvyšší vodopád na světě - Salto Angel (Andělský vodopád) - přístupný pouze vrtulníkem nebo motorovým člunem. Canaima je též rezervací pro místní indiánské kmeny. Pouze ti, kteří do těchto kmenů patří, tu mohou žít. Ani velkohotely, ani masový turismus tu nejsou povoleny. »Pracoval jsem v Caracasu jako manažer luxusního hotelu,« vysvětluje Manuel A. Duerte, který se oženil s místní Indiánkou a zůstal v Canaimě navždy. »Měl jsem spoustu peněz, skvělý byt a auto, ale současně i pocit, že mi něco chybí. Pak jsem přiletěl do Canaimy na dovolenou a ihned jsem pochopil, že vidím poslední ráj, který na této planetě existuje. Oženil jsem se a zůstal jsem tu navždy. Teď, když se vracím párkrát do roka do Caracasu, nechápu, jak jsem tam mohl žít. Stres, výfukové plyny,konkurenční boj; to všechno je mi teď cizí. Mám tu malou firmu - vozím lidi na Andělské vodopády, ale zároveň píši a studuji místní kultury. Mám totiž obavu z toho, že vliv okolního světa zničí téměř všechno krásné, co v těchto lidech je. A krásného je v nich hodně. Pořád mluvíme o civilizaci, ale během několika let tady jsem pochopil, že místní lidé jsou daleko civilizovanější než m y«. Samotná Canaima je jen malá vesnička kolem nádherné laguny. Z jejího pobřeží jsou vidět vodopády. »Civilizace« sem již pronikla, i když zatím ne ve své nejhorší formě. Letiště přijímá jen vrtulová letadla včetně historických DC-3 Dakota z třicátých let. Vesnice má jen dvě restaurace a malý bar na letišti. Kromě července a srpna je tu poměrný klid. Nevede sem ani silnice, ani železnice a doprava je příliš drahá na to, aby se z Canaimy stalo středisko masového turismu. Stejně tak jako brazilský Manaos a peruánský Iquitos, Canaima je branou do nejméně prozkoumané části světa, kde dosud existují tisíce kultur a tisíce jazyků nám neznámých - branou do velké džungle mezi Amazonkou a Orinokem... Dlouhý dřevěný člun s mocným motorem Y amaha je jediným dopravním prostředkem mezi Canaimou a Andělskými vodopády. Sedmdesátikilometrová cesta po řece Carrao trvá asi čtyři hodiny proti proudu a dvě hodiny po proudu. Cesta je nebezpečná - člun se řítí závratnou rychlostí, »přeskakuje« peřeje. Kapitán manévruje mezi kameny a mezi kořeny stromů, které se tyčí přímo z vody. Voda v řece je rudohnědá a výborně chutná a osvěžuje v tropickém horku. »Voda je absolutně čistá,« vysvětluje kapitán. »Tam, kde řeka protéká, neexistuje průmysl, jen panenská džungle. Voda má barvu čaje, protože se mísí s rostlinami a kořeny stromů, které rostou přímo z řeky.« Řeka Carrao protéká kaňony. Počasí se mění každých deset minut: nemilosrdně pálící slunce každou chvíli zaclánějí mraky. Po krátkých tropických lijácích je dno člunu plné vody. Nakonec se na obzoru objeví mohutná hora a z ní padá obrovský proud vody. Nejvyšší vodopád na světě (voda padá z výšky 979 metrů) je téměř vždy z části ukryt v mracích. Je těžké uvěřit svým očím. Andělský vodopád, džungle a podivné obrysy tropických hor jsou jakoby z jiné planety. Zůstaneme přes noc na Myším ostrově (Isla del Raton), na základně vybavené pouze síťovými loži (hammock), bez toalet a bez stěn. Jediná pitná voda je z řeky. V noci se ostrovem procházejí pumy a jaguáři. Podle slov kapitána, který je socialista a který po namáhavé cestě pije sedmdesátiprocentní rum, žerou jen zlatokopy a podnikatele. V sedm hodin ráno vystupujeme po tropické stezce na vrchol hory, ze které jsou vidět vodopády v celé své kráse. Andělské vodopády byly »objeveny« americkým letcem a zlatokopem Jimmie Angelem v roce 1933. Angel se snažil přistát na vrcholku hory, když se před jeho očima objevil obrovský proud vody padající z kilometrové výšky do hlubin džungle. Jeho přáním bylo, aby po smrti bylo jeho tělo spáleno a popel hozen do vodopádu. V noci sedíme s Manuelem u ohně a pojídáme tropické mravence v ostré omáčce - jídlo, které mu na cestu připravila jeho manželka. Kapitán chrápe na houpací posteli. »Návštěvník může cestovat po řece dalších šedesát kilometrů,« vysvětluje Manuel. »Může navštívit indiánské vesnice jako Kavac. Dál na jih pak začíná opravdová džungle, kam se obyčejný smrtelník nedostane. Žijí v ní tisíce indiánských kmenů a mluví se tam mnoha jazyky. V těch místech končí V enezuela a začíná jiný svět. Některé kmeny na území V enezuely, Ekvádoru, Brazílie či Peru se dodnes urputně brání proti násilnému zásahu do jejich kultury zvenku. Mají svůj vlastní životní styl, který nechtějí měnit. Jinak léčí své nemocné,jinak vzdělávají své děti, jinak se stravují. Žijí déle než m y a jejich existence je spojena s přírodou. Když jdou na lov, mají mezi zvířaty spojence. Místní Indiáni mluví s jaguáry, proto je divoké kočky nikdy nenapadnou. Hlavní rozdíl je však ve vzdělání dětí. V zemích, které byly kolonizovány Evropou, rodiče své děti téměř vlastní. Říkají jim, co mají jíst, jak se mají chovat, čemu věřit. Tady je to naopak. Dítě má stejná práva jako dospělý. Učí se na chybách a nikdo mu nic nevnucuje, pokud se samo nezeptá. V indiánských kulturách se matka vždy ptá malého dítěte, co si přeje k večeři - věří totiž, že tělo dítěte ví nejlépe, co je pro ně dobré. Pokud mladá dívka otěhotní, její rodiče automaticky přebírají zodpovědnost za dítě. Místní společnost není zatížena ani falešnou morálkou, ani náboženstvím. Mám však strach z toho, že těmto starým kulturám hrozí nebezpečí. Celý svět se mění - je mu vnucován evropský a americký styl života. Přírodní krása Andělských vodopádů a Canaimy sem láká tisíce turistů. Já osobně odmítám pracovat s turisty - pracuji jen s těmi, kteří mají o místní kultury hlubší zájem, ať už jsou to novináři nebo lidé z OSN. Myslím si totiž, že pokud se začne kolonizovat džungle, na světě již nezůstanou žádné alternativy.«
