Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Vlkolínec: unikátní vesnička na Velké Fatře

  12:29aktualizováno  12:29
Ve Vlkolínci na Velké Fatře na Slovensku, vesnici plné původních dřevěnic, plyne čas jinak. Místní lidé všude nejraději chodí pěšky a občas cestou potkají i medvěda. Jedno ze základních pravidel, které tady platí, je: vlk jde po lýtku, rys skáče po krku...

"Běžte honem, běžte," volá Bernadeta Milanová, které zde nikdo neřekne jinak než teta Běta, na své kozy. Otevírá jim vrátka a vyhání je ven.

Kozy jsou pro tuto 65letou paní vším, nebýt jich, už dávno by to tady opustila a přestěhovala se někam do paneláku. Alespoň to o sobě říká. Ale dokázala by opravdu odejít z rodného Vlkolínce, z unikátní vesnice plné dřevěnic na Velké Fatře na Slovensku? Vyměnila by hluboké lesy a okolní kopečky za betonové sídliště?

Asi už ne. Stýskalo by se jí po výrobě kozího sýra, po jeho vůni, když ho udí, bylo by jí smutno, že nevidí své hory, kde strávila mládí.

Kde život není peříčko

Vlkolínec leží v nadmořské výšce 718 metrů pod vrcholem Sidorovo a život zde byl vždycky velmi těžký, říká Běta, když ukazuje, jak si uvázat ranec. Už celá desetiletí si ho přehazuje přes záda, když běží dolů do Ružomberku. Je to rychlý grif, následuje svázání všech cípů dohromady. Dovnitř se naskládá seno, dřevo, ale i velký nákup.

"Ten její ranec se ale nedá unést," směje se Erika Bradiaková, další z místních. Erika patří k nové generaci obyvatel této vesničky ztracené v horách. S manželem a třemi dětmi žili dlouho ve městě, zpět do hor se vrátili až před sedmi lety.

Eričin manžel se tady narodil, prožil zde dětství. V panelákovém bytě si nemohl zvyknout, přál si, aby jeho tři děti prožily stejné dětství jako on. A tak rodinu přemluvil. Nyní žijí v novém, moderním domě, je však postaven přesně v duchu původních rolnických dřevěnic.


Bernadeta Milanová žije ve Vlkolínci celá desetiletí. Dnes už by si stěží zvykala jinde.

Vlkolínec, vesnička zapsaná v roce 1993 do seznamu UNESCO, má 35 stálých obyvatel, z toho je třináct dětí. Ty ještě do roku 1997 musely každý den dolů do školy po svých.

Když pak napadl sníh, někdo z rodičů je "naházel" do auta a svezl dolů. Dnes sem pro ně jezdí malý minibus, ale staré "tety" i dnes dávají přednost té úzké pěšině vinoucí se do údolí. Jejich "zkratka" prý měří čtyři kilometry a často ji vybíhají i s nákupem na zádech.

Vlk jde po lýtku, rys skáče na krk

Tyto dámy jsou zvyklé na všechno, i na nepříjemná setkání. Tak se jednou stalo, že Anna Marcinková, důchodkyně, která zde přebývá jen od jara do podzimu, potkala cestou nahoru medvídě. "Jdu, modlím se, najednou stojí proti mně a sleduje, jak se mi mezi prsty houpe růženec," popisuje svoji nejhorší zkušenost. "Koukali jsme si do očí, měl je jak studničky," dodává dnes už se smíchem.

Zahlédnout rysa či vlka patří pomalu ke každodenní rutině. "Vlk jde vždycky po lýtku, rys vám skočí na krk," prozrazují místní jedno ze základních pravidel.

Přesto by se teta Anna své chaloupky v centru vesničky nevzdala ani zanic. Vadí jí jen ty zástupy turistů, které se tudy v létě valí. "Ještě že jsem hluchá," dodává s humorem sobě vlastním.

Místní nesnášejí, když jim zvědaví turisté nakukují do oken nebo se procházejí po jejich zahrádce, v takové chvíli nechodí pro ostrá slova daleko. Když si však získáte jejich důvěru, naservírují vám své srdce na dlani. "Jsme tvrdé povahy, ale dobří srdcem. Neumíme city ukazovat, láska se tady vždy dokazovala skutky," vypráví Anna Marcinková v teple u rozehřátých kamen ve své překrásné dřevěnici.

Kde se zastavil čas...

Zastavuji se na chvíli na návsi u dřevěné zvoničky a přivírám oči. Je tak jednoduché popustit uzdu fantazie a cestovat proti proudu dní a roků. Vlkolínec je totiž místem, kde se zastavil čas.

Stejně jako před desetiletími nosí zdejší babičky jednoduché sukně se zástěrkou, stejně jako dříve zvedají sekery, aby si připravily dřevo na otop a mohly vyudit sýr. "Byl to velmi chudý region, ale bylo tady veselo," říká další z místních, důchodkyně Jolana Kupčová. "Chodili jsme se navzájem navštěvovat, to už dnes v těch panelácích není," dodává.

MŮŽE SE HODIT

Jak se tam dostat

Nejlépe přes hraniční přechod Makov, dále pak přes Žilinu, Martin, až do Ružomberku. Odtud vás navedou směrovky. Ve Vlkolínci je možné se ubytovat i v soukromí, pronajmout si chaloupku.

Jak se tu bydlí

Všech 45 původních domů, které se zachovaly, pochází převážně z 19. století. Jejich stěny jsou vymazané hlínou, část střech stále ještě kryje šindel (občas ho již bohužel nahradil plech). V předsíni a komoře je podlaha z udusané hlíny, obytný pokoj ji má dřevěnou. Pec někdy stojí v předsíni, jindy v kuchyni a její zvláštností je, že dým odchází otvorem ve střeše.

Všechny domy, i ty nově postavené, jsou dřevěné, jen kostel, kam každou neděli dojíždí farář, je z cihel.

Život tady byl vždycky velmi těžký. Do města bylo daleko a na poli nekonečná dřina. Ale bylo veselo, dodávají místní. Úsměv z tváře Anny Marcinkové zmizí, jen když vzpomíná, jak vesnici v roce 1944 zapálili Němci, protože místní podezřívali, že pomáhají partyzánům.

"Pamatuji si pláč, hrůzu, zimu. Vzpomínám si i na to, jak se jeden z chlapců ztratil," vypráví Anna Marcinková. Tehdy jí byly čtyři roky, ještě dnes nedokáže z hlavy vyhnat obrázek zkázy, když se po několika dnech do vesnice vrátili. "Polovina stavení shořela, byl tady strašný vzduch a do toho se rozléhal pláč." Ani teta Běta se nikdy těch vzpomínek nezbavila, dodnes před sebou vidí hnědé boty, které měla na nohou, a cítí vůni seníku v údolí, kde s rodiči trávili noc.

Vesnička přežila

Po válce pak Vlkolínec prožíval černé chvíle. Někdo svůj dům obnovil, jiný se odstěhoval, pryč chtěli hlavně mladí, jejich lákadlem se staly panelové domy dole v Ružomberku. Vlkolínec se vylidňoval, chaloupky chátraly, v šedesátých letech nebyl problém koupit zde domeček za tisícovku, normální cena se pohybovala kolem pěti tisíc. Byl to zázrak, že ráz vesničky zůstal zachován.

"Je to především díky místním lidem, kteří se přestěhovali do Bratislavy," vypráví Gustáv Kapina, předseda místního turistického sdružení. Chtěli se sem vracet, a tak skupovali chaloupky, a když rekonstruovali, snažili se uchovat původní atmosféru vesnice. "Dvě třetiny chalup nyní vlastní Bratislaváci, kteří sem jezdí na víkendy," dodává Kapina.

On sám žije v Ružomberku a své stavení pronajímá turistům, velmi vážně však přemýšlí o tom, že se sem jednoho dne nastálo vrátí. I když si bude muset jezdit pro chleba dolů do údolí, i když bude muset v zimě čekat, až mu protáhnou cestu. Stojí to za to, říká, protože čas zde plyne jinak a lidé, kteří zde zůstali, chtějí jinak žít. 


 

Bernadeta Milanová žije ve Vlkolínci celá desetiletí. Dnes už by si stěží zvykala jinde

Vlkolínec - to jsou půvabné dřevěnice pocházející často z 19. století, za nimi se pak pnou kopce Velké Fatry

Autoři: ,




Nejčtenější

(Ilustrační snímek)
Karambol v Chorvatsku? Nehodu nechte zapsat a pokutám se nebraňte

Zkazila vám dovolenou v Chorvatsku bouračka? Zkuste nepanikařit a nezapomeňte na záznam o dopravní nehodě. A hlavně zavolejte tamní policii - stačí vyťukat...  celý článek

Některé turistické stezky a cyklotrasy v Národním parku Šumava jsou po...
Šumavský park chce zakázat vstup do lesů. Na stezky padají stromy

Nevyrážejte do lesů kolem Nové Pece a Stožce, mnoho turistických tras je stejně neprůchodných. Takové varování vydal ráno Národní park Šumava. Silný vítr o...  celý článek

Typický obrázek z německé Rujany: plážové „domečky“ jako ochrana před stálým...
Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři

Praotec Čech nás zavedl do středoevropské kotliny, rok 1918 nás v ní hranicemi uzavřel. Výsledek: nemáme moře. A přece jsme po jeho vlnách vždycky toužili....  celý článek

Specialized Turbo Vado 4.0
Jak se přilepit hobíkovi na záda. Test elektrokola do města i na výlet

I největší skeptici už vidí, že expanzi elektrokol nic nezastaví. Po velkém průlomu v Německu, Rakousku a Švýcarsku v uplynulých letech definitivně zasahují i...  celý článek

Zboží s tematikou zatmění 2017
Reportáž: Zatmění slunce vyhnalo Američany na venkov. Přípravu nepodcenili

Jackson, USA (od zvláštního reportéra Technet.cz) Zatmění slunce je astronomická událost, která je (na rozdíl třeba od průletu komety) srozumitelná úplně každému. Američané se už nemohou dočkat, především pak...  celý článek

Další z rubriky

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.