Pohostinný Vlkolínec
Když po dlouhé cestě z Prahy opouštím Ružomberok, začíná se už stmívat. Z hlavní silnice odbočuji na strmou, úzkou, ale dokonale vyasfaltovanou silničku, která mě po mnoha serpentinách přivádí na louku pod skalnatým vápencovým vrcholem Sidorovo.
Hřebeny Velké Fatry zahalují těžké mraky a skrze tmu problikává z nejbližších stavení několik světýlek. Klepu na dveře prvního domu, v nichž se záhy objevuje mladá žena. Ptám se na možnost noclehu a paní mě ochotně vede za sousedem, který mi vzápětí otevírá podkroví místní hasičské zbrojnice. Nad otázkou peněz jen mávne rukou, že to ráno srovnáme a přeje mi dobrou noc.
Tip na dovolenouVyberte si z bohaté nabídky zájezdů na Slovensko na dovolená.iDNES.cz. |
Sychravý podzimní večer ale ještě nepřešel v noc, a tak se jdu projít po ztemnělé vesničce. Jen několik chalup z celkového počtu asi padesáti stavení jeví známky obydlenosti - v oknech se svítí a z komína stoupá kouř. U jednoho domku si dokonce hrají dvě děti a ochotně se dávají do řeči.
Dozvídám se, že ve vsi žije už jenom 13 dětí. Přestože život v horské vesnici dokáže být někdy docela drsný a přesto, že musí dojíždět do školy do Ružomberku, se jim ve Vlkolínci líbí. Ve vyhřáté chalupě mi na počítači ukazují fotografie ze stavění májky a zimních radovánek a jen tak mezi řečí poznamenají, že zahlédnout vlka, rysa nebo medvěda tu není až zas taková vzácnost...
Setkávání u studny
Ráno vstávám časně, abych si vesnici stačil prohlédnout dřív, než sem dorazí první turisté. Celý Vlkolínec vlastně tvoří štěrková ulice prudce stoupající směrem k vrcholu Sidorovo, kterou v její horní půlce roztíná ve dví zurčící potůček. Ulici lemují z obou stran dřevěné chalupy a zhruba uprostřed vsi stojí obrovská lípa, pod níž je studna s pumpu. Pod lípou nacházím jedinou "křižovatku", kde z hlavní ulice odbočuje úzká cesta, též lemovaná štíty dřevěnic.
Proč je Vlkolínec v UNESCOVe Vlkolínci se zachoval unikátní soubor 45 původních, téměř nezměněných sedláckých domků s kamennými sokly, hlínou vymazanými stěnami a se střechami pokrytými šindelem. Domy pocházejí převážně z 19. století a mají typický půdorys se třemi místnostmi. Podlaha v předsíni a v komoře je z udupané hlíny a obývací pokoj má dřevěnou podlahu. Pec je umístěná v předsíni a dým je odváděn otvorem v šindelové sedlové střeše. I když jsou základy zděné, z lomového kamene, domy zpravidla nemají sklep. Všechna stavení jsou dřevěná, jenom obecní kostel je zděný. Zdroj: www.velkafatra.sk |
U pumpy je časně ráno živo - ženy sem chodí s vědry pro vodu a pospíchají s doplněním zásob užitkové vody, zřejmě aby to stihly před příchodem prvních návštěvníků. Když jednu stařenku žádám o fotografii, rychle skloní hlavu a s odmítavými gesty zmizí na vrátky nedalekého stavení. Ani trochu se jí nedivím, při dennodenním okukování bych si asi také začal připadat jako zvíře v zoologické zahradě.
To o pár chalup výš mě naopak máváním zve dál podsaditý chlapík v montérkách a s pilou v ruce. Procházíme úzkou štěrbinou mezi domy a vyjdeme na rozlehlé zahradě, v jejímž konci vyrůstá nová chalupa mého dočasného hostitele. Otevírá se mi odtud nový pohled na Vlkolínec a jeho okolí s roztroušenými seníky, sady a pastvinami. Právě v této chvíli se rozhoduji, že na odjezd je ještě brzo.
První auta s návštěvníky se objevují na parkovišti pod vesnicí a já raději opouštím centrum Vlkolínce a vydávám na obchůzku okolí. Ze spodní strany vesnici obklopují rozlehlé louky s pasoucími se ovcemi. Šlapu mokrou trávou, jejíž zeleň zpestřují fialové trsy rozkvetlých ocúnů. Ovce se klidně pasou a za cinkání jejich zvonečků si vychutnávám nádherný výhled na šindelové střechy vlkolíneckých dřevěnic, za nimiž se zvedá hradba Velké Fatry.
Studna stojí uprostřed jediného křížení cest ve vsi
Obec s prastarou historií
První písemná zmínka o Vlkolínci, který je typickou vrchařskou vesnicí, pochází z roku 1376, píše se na webu www.velkafatra.sk. V roce 1625 ji tvořilo 9 domů a v roce 1828 pak 51 domů. V roce 1944 část obce německá vojska vypálila v rámci represálií proti partyzánům. V roce 1977 byla Vlkolínec vyhlášený památkovou rezervací a od roku 1993 je zapsaný do seznamu Světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.
Může se hoditDoprava Pokud využijete veřejnou dopravu, tak jeďte vlakem do stanice Rožumberok (staví zde rychlíky vypravené z Prahy) a pak městským autobusem, linkou č. 4, do zastávky Biely Potok. Odtud musíte asi 20 minut pěšky buď po silnici nebo po žluté turistické značce. Nazpět do Ružomberka lze pěšky dojít po zelené značce (asi 40 minut). Ubytování
Muzea a vstupy
Zajímavé odkazy |
