Viktoriiny vodopády, brána do pekel

Slunce zapadlo nezvykle rychle. To je správná chvíle usednout do slaměné chýše a objednat si pivo Zambezi. U vedlejšího stolu sedí legračně oblečený stařík šaman. Vypráví pozorným dětem mýtus o dunících vodopádech. Bylo to ještě vdobách, kdy se po zemi proháněla jen zvířata. Při jedné obřadné noci se narodil nejsilnější ze všech suchozemců - lev Singuwara. Stanul na nejvyšším stupínku zvířecí hierarchie. Bylo mu to však málo. Chtěl absolutní moc.
Poddaní požádali boha nebes Gbonga o pomoc. Ten jim vyhověl. Vložil gigantické pracky do nedaleké skály. Roztáhl je tak, že okolní krajina praskala. Pak otočil řeku Zambezi do obrovského kaňonu a nechal ji padat volným pádem. Singuwaru chytil za kůži a hodil ho dolů. Musí oa tunva, Bránu do pekel, pak lidé nazvali místo, kde je za úplňku slyšet řev potrestaného lva.
 
Viktoriiny vodopády o sobě dávají vědět už z velké dálky. Několik stovek metrů se na obzoru rýsuje mlžný opar vycházející jakoby z obrovské lokomotivy. Díky vlhkosti a permanentnímu mžení se rychle mění okolní příroda. Pryč je vysušená krajina s pahýly stromů okousanými od slonů i sežehnutá tráva. Nyní se návštěvník nachází v krajině jako vystřižené z tropického pralesa.
 
Cesty vedou pod rozložitými listy tuhých palem lemovanými pestrými různobarevnými květy a tráva je konečně tmavě zelená, dokonce i orosená. V nepropustném houští se pasou zakrslé antilopy, hluční papoušci sedí na keřích a pokřikují na sebe v jazyce kmene Ndebelů. Když ustoupí temně zelené stromy, vylekáte se, kam zmizela část skály. Na jedné straně obrovského monolitu stojíte a druhá je opticky tak blízko, že se máte chuť jen rozeběhnout a přeskočit na protější stranu, zatímco mnohahektolitrové kubíky dravé řeky Zambezi se pod vámi valí do kamenné prolákliny.
 
Viktoriiny vodopády leží na středním toku řeky Zambezi atvoří jakousi přírodní hranici mezi dvěma africkými státy Zimbabwe a Zambií. Několik posledních let se vodopády vezou na obrovské vlně obliby. Spolu s přílivem cestovatelů proudí i do této bohem zapomenuté země zahraniční investice jako proudy Zambezi do "Brány pekelné".
 
Jihoafrická krajina se na Viktoriiny vodopády připravovala už od druhohor. Tehdy pokryla silná vulkanická erupce okolní krajinu žhavou lávou. Slunce, zima, déšť a časté zemětřesení zhruba 300 metrů silný monolit zdeformovaly, čímž na povrchu popraskal v síť hlubokých puklin. Pak už jen stačilo, aby se ke kamenné desce přivalila všechna okolní voda a pokračovala v erozi. Postupným rozšiřováním pukliny se stále více vody propadalo do hlubin a vymlelo tak klikatící se soutěsku.
 
V současně době dosahuje nejvyšší stěna až 128 metrů a proces vymílání zdaleka nekončí. Koryto řeky je pro lidi bez horolezeckého náčiní absolutně nedostupné a šířka se pohybuje od 44 metrů do 100 metrů. Afričané žijící podél toku Zambezi si Viktoriiny vodopády spojovali s přírodními božstvy auctívali je při různých rituálech. Na dně propasti se dokonce nalezlo několik lidských koster dávaných do souvislosti s kmenovými obřady. Běžnou potravou pro duchy a démony vodopádů se však podle mnohaletých tradic stávali statní černí býci.
 
Takto přetrvávaly domorodé zvyky až do 16. června 1855, kdy se na řece zjevilo zvláštní plavidlo sještě zvláštnějšími pasažéry. Totiž s lidmi s bílou kůží. První spatřil dravé vodopády skotský lékař, misionář a cestovatel David Livingstone. Do svého deníku si o svém objevu zaznamenal: "... Vypadalo to, že řeka mizí v zemi a přitom hrana, na které se ztrácela, byla vzdálena pouhých pětadvacet metrů. Vůbec jsem nechápal, dokud jsem se plný bázně nedoplížil na nejzazší břeh ostrova. Nevěřícně jsem se odtud díval do hluboké propasti, jejíž protější břeh se zvedal nedaleko.
 
Vodní proud téměř tisíc metrů široký padal do nejméně stometrové hloubky, kde se veškerá voda musela vejít do koryta širokého pouhých patnáct či dvacet metrů..." Podle tehdejších zvyklostí dal vodopádům jméno své panovnice, anglické královny Viktorie. Pak se Livingstone vrátil na ostrov, z něhož vodopády poprvé spatřil, a na památku zde údajně zasadil několik pecek broskvoní, meruněk a kávových bobů. Říká se také, že na strom, zřejmě baobab, vyryl dokonce i své iniciály. Nic z toho se však nedochovalo. V současné době se Afričané pochopitelně nediví zvláštním bílým turistům, ba naopak je vyhledávají.
 
Necelý kilometr od osmého divu světa vyrostlo prosperující městečko Victoria Falls, ukrývající mnoho lákadel pro náročné cestovatele. Potomci "hrdých přírodních kmenů" se nyní potloukají po zaprášených ulicích anabízejí své služby. Je již takovou místní tradicí, že se každý nově příchozí turista nechá provést městem v doprovodu domácího teenagera. Úkolem těchto mladíků je neustále být k dispozici lidem s bílou kůží a pomoci jim utratit co nejvíce peněz.
 
Přijde-li turista do cestovní kanceláře a zaplatí-li si nějaký výlet či atrakci, automaticky si "dohazovač" odnáší tučnou provizi. V praxi to pak vypadá tak, že stačí vystrčit paty z hotelu či stanového kempu a v tu ránu se vám na rámě zavěsí bělozubý mladík adonekonečna hovoří o výhodách té a té společnosti či turistické kanceláře. Jedinou účinnou zbraní je pak trpělivá odmítavost a ignorace. Zřejmě nejvyhledávanější zábavou všech turistů jsou "adrenalinové sporty".
 
Společnost Victoria Falls disponuje několika letadly, z nichž je možné zaskákat si padákem nebo se jen tak prolétnout nad vodopády. Několik kilometrů po proudu Zambezi se nabízí zdolání nebezpečných peřejí na raftu i kanoi za přítomnosti profesionálních instruktorů. Rozhodně se nedoporučuje sjíždět dravou řeku individuálně, jelikož by se člověk mohl zapsat mezi odvážlivce, kteří jízdu zaplatili životem.
 
MŮŽE SE HODIT
Jak se do Victoria Falls dopravit?
Nejpohodlnější cesta je vzduchem. Třicet kilometrů od vodopádů je nově vybudováno letiště a monopol na něj vlastní South African Airways a domácí Air Zimbabwe. Nejméně komplikovaný je let do Johannesburgu a odsud pak malým letadýlkem k Victoria Falls. Dále se pro dobrodruhy nabízí cestování po železnici. Z hlavního města Harare dojedete k vodopádům v kvalitním lůžkovém voze za pouhých dvanáct hodin. Zimbabwe se pyšní velice zachovalými čistými vlaky, jež zdědili zkoloniálních dob po Angličanech. Cestovné se pohybuje kolem šesti až deseti dolarů, což je ve srovnání s vnitroleteckou dopravou zanedbatelné.
 
Co za kolik?
Zimbabwe je na naše poměry velice levná země. Ubytování se nabízí ve dvou kategoriích, a to buď luxusní hotely nebo studentské hostely a kempy. Za noc ve dvoulůžkovém pokoji zaplatíte průměrně 35 USD, zatímco v levných ubytovnách se vyspíte do 3 USD. Strava je rovněž přijatelná. Standardní večeři si objednáte do 5 USD. Výborné domácí pivo Zambezi stojí necelý dolar. Nejdražší na celém pobytu jsou tzv. "atrakce". Sem patří samotný vstup na vodopády, který je ze Zimbabwské strany za 30 USD a ze Zambie za 5 USD. Vyhledávaný bungee jumping vás přijde na 100 USD, zrovna tak jako projížďka na slonovi či adrenalinový rafting na rozbouřené Zambezi.