»Tak a jistíme!« S kovovým cvaknutím se karabina zakousne do ocelového lana a teď na něm visí, cinká a rozesílá sluneční prasátka. Je ještě mrazivé ráno, ale slunce už dávno vylezlo nahoru a rozčesává hřeben skal na světlo a stín. Dole na sněhové pláni kreslí skupinka lidí napojených na lano pohyblivé křivky.
Tady končí suťové pole a začíná skalní římsa. Karabina visí na laně a rozmarně se pohupuje sem a tam. Moc ale tancovat nemůže vzdálenost mezi skobami, které přidržují lano u skály, je tak metr a půl, dva metry. Ocelová lana jako obruč obepínají skalní masív Brenta v italských Dolomitech. Šplhají po železných žebříčcích, chodníčcích vydlabaných po obvodu skal, spojovacích můstcích. Lísají se ke studené tváři hory a mizí ve spleti kamenných stěn. Říká se jim »via ferraty«, železné cesty. Cvak - karabina, upevněná na krátkém lanku k jistícímu úvazu turisty, naráží o svoji družku. Cvak - zahakuje se do lana u skály. Cvak - následuje ji druhá. Cvak - karabina při chůzi narazí na úchyt ve skále. Odcvaknout, zacvaknout - přenáší se dál. Cvak - a za ní druhá. A tak pořád dokola. Jedna karabina jistí druhou a obě jistí člověka, jemuž rytmické cvakání ukrajuje jako časomíra dílky z dlouhého dne na pochodu. Cvak. Někde hluboko dole jsou zelená údolí a tyrkysová oka horských ples. Nahoře jen pár desítek metrů zbývá k rozeklaným vrcholům skal. Via ferrata je ďábelský výmysl. Je to železná cesta mezi nebem a zemí. Je to recept na závratě a továrna na plakátové fotografie. I pro amatéry. Na horizontu kam oko dohlédne se táhnou nekonečné vlny horských hřebenů. Dvoutisícovky, třítisícovky. Z výšky vypadají tak trochu jako hromádky moduritu. Karabiny přestaly chřestit. Všichni už vyšplhali po několika železných žebříčcích, překlenuli jinak těžko schůdné sedlo a po úzké stezce ve skalní stěně vešli do společnosti tohoto mlčenlivého gigantického panoptika. Kolem dokola tu k nebi ční příkré skalní věže, ostré jehly,hladké vysoké stěny a štíty bizarních tvarů. V tomto místě se každý lepí na skálu. Trochu se rosí čelo, když pohled sklouzne přes hranu chodníčku do prázdnoty, která vyplňuje prostor mezi tím, co je dole, a skalní římsou. Je to třistametrové prázdno. O nic tu ale vlastně nejde. Není to žádný prvovýstup, via ferrata nevyžaduje zvláštní horolezeckou průpravu ani léta praxe. Stačí dvě karabiny a úvaz, který spíše než by musel zachraňovat, je zdrojem jistoty, že noha nesklouzne a závrať se nedostaví. A taky to chce trochu kuráže. Zpočátku se skupinka šine krok sun krok. Přecvaknout, zacvaknout, nezapomenout. Přecvaknout, zacvaknout, nedívat se moc dolů. Přecvaknout, zacvaknout, krok sun krok od úchytu k úchytu. Za chvíli už to jde svižněji. Římsa ve skalní stěně se místy rozšiřuje a tu a tam svádí k vynechávání rituálu přecvakování. Občas stačí se jen tak lehce přidržovat lana rukou. A závratě taky brzy zmizí. Tady nahoře je nedozírné ticho a klid. Ani ptáka tu člověk nezahlédne - co by taky dělal v té skalní galerii. A pak najednou - místo ptačích křídel se ve větru třepotají sněhobílé utěrky. Na skalní plošině pod vrcholem hory se z ničeho nic vyloupne nízká kamenná budova. Trochu připomíná románskou pevnost, její zdi jsou silné a mohutné. Modré dřevěné okenice rámují maličká okénka. Natažená mezi dvěma povážlivě vyviklanými sloupky tu visí šňůra obtěžkaná čerstvou náloží prádla. Pak vrznou dřevěné dveře a z nich vyběhne pes. Než třikrát oběhne své teritorium, rozkošatělá signora několika ráznými pohyby prádlo sklidí a jde dál vyvářet grogy a čaje vyčerpaným poutníkům, odpočívajícím horolezcům a všem ostatním, kteří v potu tváři dosáhli této rifugio, horské boudy, jež je mnoho hodin chůze vzdálená od první údolní vesnice. Je to ostrůvek civilizace v jinak zcela opuštěném skalním světě. Začíná sílit vítr, na kameny dosedá večerní chlad. Na skalní stěně nad boudou maluje pozdní odpoledne barevné kreace. Vždy ráno a k večeru, když je slunce nízko, se vápencové skály rozsvěcují jako barevné lampiony - do daleka září v nazlátlých odstínech žluté, oranžové a růžové. Je čas vrátit se ke stanu do základního tábora, odkud se ráno vyrazí na nový okruh skalním světem. Bude další mrazivá noc.
Může se hodit
INFORMACE O OBLASTI
Skalní věže Brenta se nacházejí v italských Dolomitech v oblasti Trento.Popis jištěných cest a horských chat je uveden v turistické mapě Dolomity Brenta (1:50 000) vydavatelství Kompass Alpy, č. 73. V chatách je možné se občerstvit, případně přespat. Některé nabízejí možnosti venkovního bivakování ve stanech s přístupem k jednoduché umývárně.
NUTNÁ VÝSTROJ
Jištěné cesty nejsou obtížně zdolatelné a nevyžadují horolezeckou průpravu. Nutné jsou však zkušenosti s pohybem ve vysokohorském prostředí a dobrá kondice.Nezbytná je i základní výstroj, do níž patří prsní nebo sedací úvaz a jisticí lano s karabinami. Žebříčky a skalní chodníčky bývají velmi úzké a příkré a mohou vyvolávat závratě.
Až mezi vrcholky hor vedou v Dolomitech jištěné cesty. |
Skalní římsy občas zejí do prostoru, který nábývá hloubky až několika set metrů. |
Železné žebříčky pomáhají zdolat obtížné úseky. |
Takhle se po skalách šplhají jištěné cesty. |