Pod rozeklanými věžemi vápencových skal se ozývá halasení. Ve tři sta metrů vysoké stěně kousek pod vrcholem se na skalní římse krčí pár postaviček. Nejsou to ani horolezci, ani šílenci, ani sebevrazi. Ne, nejsou tam uvízlí po nebezpečném pádu, jsou tam dobrovolně. Vykračují si to po via ferratě,úzkém chodníčku po obvodu skály, připevnění na ocelové lano. Italské Dolomity jsou oblastí, která je na podobné legrácky jako stvořená. Zejména horský masív Brenta o rozloze 40 krát 12 kilometrů je protkán kilometry žebříčků, můstků a chodníčků, které zpřístupňují skály jinak vyhrazené pouze zdatným horolezcům. Vedou přes vysoko posazená horská sedla, napříč strmým skalním stěnám a šplhají se dokonce až na samé vrcholy. Chůze po nich není vůbec tak nebezpečná, jak se může zdát. Chce to smysl pro dobrodružství, dobré boty a základní jištění. K němu stačí úvaz, karabiny a krátké lano.
»Tak a jistíme!« S kovovým cvaknutím se karabina zakousne do ocelového lana a teď na něm visí, cinká a rozesílá sluneční prasátka. Je ještě mrazivé ráno, ale slunce už dávno vylezlo nahoru a rozčesává hřeben skal na světlo a stín. Dole na sněhové pláni kreslí skupinka lidí napojených na lano pohyblivé křivky.
Tady končí suťové pole a začíná skalní římsa. Karabina visí na laně a rozmarně se pohupuje sem a tam. Moc ale tancovat nemůže vzdálenost mezi skobami, které přidržují lano u skály, je tak metr a půl, dva metry. Ocelová lana jako obruč obepínají skalní masív Brenta v italských Dolomitech. Šplhají po železných žebříčcích, chodníčcích vydlabaných po obvodu skal, spojovacích můstcích. Lísají se ke studené tváři hory a mizí ve spleti kamenných stěn. Říká se jim »via ferraty«, železné cesty. Cvak - karabina, upevněná na krátkém lanku k jistícímu úvazu turisty, naráží o svoji družku. Cvak - zahakuje se do lana u skály. Cvak - následuje ji druhá. Cvak - karabina při chůzi narazí na úchyt ve skále. Odcvaknout, zacvaknout - přenáší se dál. Cvak - a za ní druhá. A tak pořád dokola. Jedna karabina jistí druhou a obě jistí člověka, jemuž rytmické cvakání ukrajuje jako časomíra dílky z dlouhého dne na pochodu. Cvak. Někde hluboko dole jsou zelená údolí a tyrkysová oka horských ples. Nahoře jen pár desítek metrů zbývá k rozeklaným vrcholům skal. Via ferrata je ďábelský výmysl. Je to železná cesta mezi nebem a zemí. Je to recept na závratě a továrna na plakátové fotografie. I pro amatéry. Na horizontu kam oko dohlédne se táhnou nekonečné vlny horských hřebenů. Dvoutisícovky, třítisícovky. Z výšky vypadají tak trochu jako hromádky moduritu. Karabiny přestaly chřestit. Všichni už vyšplhali po několika železných žebříčcích, překlenuli jinak těžko schůdné sedlo a po úzké stezce ve skalní stěně vešli do společnosti tohoto mlčenlivého gigantického panoptika. Kolem dokola tu k nebi ční příkré skalní věže, ostré jehly,hladké vysoké stěny a štíty bizarních tvarů. V tomto místě se každý lepí na skálu. Trochu se rosí čelo, když pohled sklouzne přes hranu chodníčku do prázdnoty, která vyplňuje prostor mezi tím, co je dole, a skalní římsou. Je to třistametrové prázdno. O nic tu ale vlastně nejde. Není to žádný prvovýstup, via ferrata nevyžaduje zvláštní horolezeckou průpravu ani léta praxe. Stačí dvě karabiny a úvaz, který spíše než by musel zachraňovat, je zdrojem jistoty, že noha nesklouzne a závrať se nedostaví. A taky to chce trochu kuráže. Zpočátku se skupinka šine krok sun krok. Přecvaknout, zacvaknout, nezapomenout. Přecvaknout, zacvaknout, nedívat se moc dolů. Přecvaknout, zacvaknout, krok sun krok od úchytu k úchytu. Za chvíli už to jde svižněji. Římsa ve skalní stěně se místy rozšiřuje a tu a tam svádí k vynechávání rituálu přecvakování. Občas stačí se jen tak lehce přidržovat lana rukou. A závratě taky brzy zmizí. Tady nahoře je nedozírné ticho a klid. Ani ptáka tu člověk nezahlédne - co by taky dělal v té skalní galerii. A pak najednou - místo ptačích křídel se ve větru třepotají sněhobílé utěrky. Na skalní plošině pod vrcholem hory se z ničeho nic vyloupne nízká kamenná budova. Trochu připomíná románskou pevnost, její zdi jsou silné a mohutné. Modré dřevěné okenice rámují maličká okénka. Natažená mezi dvěma povážlivě vyviklanými sloupky tu visí šňůra obtěžkaná čerstvou náloží prádla. Pak vrznou dřevěné dveře a z nich vyběhne pes. Než třikrát oběhne své teritorium, rozkošatělá signora několika ráznými pohyby prádlo sklidí a jde dál vyvářet grogy a čaje vyčerpaným poutníkům, odpočívajícím horolezcům a všem ostatním, kteří v potu tváři dosáhli této rifugio, horské boudy, jež je mnoho hodin chůze vzdálená od první údolní vesnice. Je to ostrůvek civilizace v jinak zcela opuštěném skalním světě. Začíná sílit vítr, na kameny dosedá večerní chlad. Na skalní stěně nad boudou maluje pozdní odpoledne barevné kreace. Vždy ráno a k večeru, když je slunce nízko, se vápencové skály rozsvěcují jako barevné lampiony - do daleka září v nazlátlých odstínech žluté, oranžové a růžové. Je čas vrátit se ke stanu do základního tábora, odkud se ráno vyrazí na nový okruh skalním světem. Bude další mrazivá noc.
Může se hodit
INFORMACE O OBLASTI
Skalní věže Brenta se nacházejí v italských Dolomitech v oblasti Trento.Popis jištěných cest a horských chat je uveden v turistické mapě Dolomity Brenta (1:50 000) vydavatelství Kompass Alpy, č. 73. V chatách je možné se občerstvit, případně přespat. Některé nabízejí možnosti venkovního bivakování ve stanech s přístupem k jednoduché umývárně.
NUTNÁ VÝSTROJ
Jištěné cesty nejsou obtížně zdolatelné a nevyžadují horolezeckou průpravu. Nutné jsou však zkušenosti s pohybem ve vysokohorském prostředí a dobrá kondice.Nezbytná je i základní výstroj, do níž patří prsní nebo sedací úvaz a jisticí lano s karabinami. Žebříčky a skalní chodníčky bývají velmi úzké a příkré a mohou vyvolávat závratě.
»Tak a jistíme!« S kovovým cvaknutím se karabina zakousne do ocelového lana a teď na něm visí, cinká a rozesílá sluneční prasátka. Je ještě mrazivé ráno, ale slunce už dávno vylezlo nahoru a rozčesává hřeben skal na světlo a stín. Dole na sněhové pláni kreslí skupinka lidí napojených na lano pohyblivé křivky.
Tady končí suťové pole a začíná skalní římsa. Karabina visí na laně a rozmarně se pohupuje sem a tam. Moc ale tancovat nemůže vzdálenost mezi skobami, které přidržují lano u skály, je tak metr a půl, dva metry. Ocelová lana jako obruč obepínají skalní masív Brenta v italských Dolomitech. Šplhají po železných žebříčcích, chodníčcích vydlabaných po obvodu skal, spojovacích můstcích. Lísají se ke studené tváři hory a mizí ve spleti kamenných stěn. Říká se jim »via ferraty«, železné cesty. Cvak - karabina, upevněná na krátkém lanku k jistícímu úvazu turisty, naráží o svoji družku. Cvak - zahakuje se do lana u skály. Cvak - následuje ji druhá. Cvak - karabina při chůzi narazí na úchyt ve skále. Odcvaknout, zacvaknout - přenáší se dál. Cvak - a za ní druhá. A tak pořád dokola. Jedna karabina jistí druhou a obě jistí člověka, jemuž rytmické cvakání ukrajuje jako časomíra dílky z dlouhého dne na pochodu. Cvak. Někde hluboko dole jsou zelená údolí a tyrkysová oka horských ples. Nahoře jen pár desítek metrů zbývá k rozeklaným vrcholům skal. Via ferrata je ďábelský výmysl. Je to železná cesta mezi nebem a zemí. Je to recept na závratě a továrna na plakátové fotografie. I pro amatéry. Na horizontu kam oko dohlédne se táhnou nekonečné vlny horských hřebenů. Dvoutisícovky, třítisícovky. Z výšky vypadají tak trochu jako hromádky moduritu. Karabiny přestaly chřestit. Všichni už vyšplhali po několika železných žebříčcích, překlenuli jinak těžko schůdné sedlo a po úzké stezce ve skalní stěně vešli do společnosti tohoto mlčenlivého gigantického panoptika. Kolem dokola tu k nebi ční příkré skalní věže, ostré jehly,hladké vysoké stěny a štíty bizarních tvarů. V tomto místě se každý lepí na skálu. Trochu se rosí čelo, když pohled sklouzne přes hranu chodníčku do prázdnoty, která vyplňuje prostor mezi tím, co je dole, a skalní římsou. Je to třistametrové prázdno. O nic tu ale vlastně nejde. Není to žádný prvovýstup, via ferrata nevyžaduje zvláštní horolezeckou průpravu ani léta praxe. Stačí dvě karabiny a úvaz, který spíše než by musel zachraňovat, je zdrojem jistoty, že noha nesklouzne a závrať se nedostaví. A taky to chce trochu kuráže. Zpočátku se skupinka šine krok sun krok. Přecvaknout, zacvaknout, nezapomenout. Přecvaknout, zacvaknout, nedívat se moc dolů. Přecvaknout, zacvaknout, krok sun krok od úchytu k úchytu. Za chvíli už to jde svižněji. Římsa ve skalní stěně se místy rozšiřuje a tu a tam svádí k vynechávání rituálu přecvakování. Občas stačí se jen tak lehce přidržovat lana rukou. A závratě taky brzy zmizí. Tady nahoře je nedozírné ticho a klid. Ani ptáka tu člověk nezahlédne - co by taky dělal v té skalní galerii. A pak najednou - místo ptačích křídel se ve větru třepotají sněhobílé utěrky. Na skalní plošině pod vrcholem hory se z ničeho nic vyloupne nízká kamenná budova. Trochu připomíná románskou pevnost, její zdi jsou silné a mohutné. Modré dřevěné okenice rámují maličká okénka. Natažená mezi dvěma povážlivě vyviklanými sloupky tu visí šňůra obtěžkaná čerstvou náloží prádla. Pak vrznou dřevěné dveře a z nich vyběhne pes. Než třikrát oběhne své teritorium, rozkošatělá signora několika ráznými pohyby prádlo sklidí a jde dál vyvářet grogy a čaje vyčerpaným poutníkům, odpočívajícím horolezcům a všem ostatním, kteří v potu tváři dosáhli této rifugio, horské boudy, jež je mnoho hodin chůze vzdálená od první údolní vesnice. Je to ostrůvek civilizace v jinak zcela opuštěném skalním světě. Začíná sílit vítr, na kameny dosedá večerní chlad. Na skalní stěně nad boudou maluje pozdní odpoledne barevné kreace. Vždy ráno a k večeru, když je slunce nízko, se vápencové skály rozsvěcují jako barevné lampiony - do daleka září v nazlátlých odstínech žluté, oranžové a růžové. Je čas vrátit se ke stanu do základního tábora, odkud se ráno vyrazí na nový okruh skalním světem. Bude další mrazivá noc.
Může se hodit
INFORMACE O OBLASTI
Skalní věže Brenta se nacházejí v italských Dolomitech v oblasti Trento.Popis jištěných cest a horských chat je uveden v turistické mapě Dolomity Brenta (1:50 000) vydavatelství Kompass Alpy, č. 73. V chatách je možné se občerstvit, případně přespat. Některé nabízejí možnosti venkovního bivakování ve stanech s přístupem k jednoduché umývárně.
NUTNÁ VÝSTROJ
Jištěné cesty nejsou obtížně zdolatelné a nevyžadují horolezeckou průpravu. Nutné jsou však zkušenosti s pohybem ve vysokohorském prostředí a dobrá kondice.Nezbytná je i základní výstroj, do níž patří prsní nebo sedací úvaz a jisticí lano s karabinami. Žebříčky a skalní chodníčky bývají velmi úzké a příkré a mohou vyvolávat závratě.
 Až mezi vrcholky hor vedou v Dolomitech jištěné cesty. |
 Skalní římsy občas zejí do prostoru, který nábývá hloubky až několika set metrů. |
 Železné žebříčky pomáhají zdolat obtížné úseky. |
 Takhle se po skalách šplhají jištěné cesty. |
