Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Vězněm KGB v Litvě

  11:02aktualizováno  11:02
Vedou mě do vězení. Nejdřív po strmých schodech do sklepa. Na jejich konci mě čeká temno kobky pro nováčky. Usednu na železnou lavici, která studí do zadku. Nic víc v kobce není. Jen ten kus kovu. Robustní dveře se s hluchým bouchnutím zavřou. Jsem vězněm KGB v Litvě.

Svět stínů
Kdo z mých předchůdců trpěl klaustrofobií, pro toho byla přijímací kobka předpeklím. Předobrazem toho, co jej čeká.

Sedím v té nízké díře bez oken sám, a přesto se mačkám. Je to takový kotec na lidi, široký něco přes půl metru a hluboký asi osmdesát centimetrů. Vše ve sterilně temně modré barvě. I světlo je namodralé.

Panuje tu šero a tíseň. Polotma je bránou do světa stínů. Hodně z lidí, kteří tady seděli, se odtud do světa stínů také odebralo.

Vedlo tam přímé spojení. Nemám strach, protože mě tady zavřel můj průvodce, Juozas Aleksiejunas. Kdysi tady seděl také - a bylo to opravdové. Chtěl, abych si zkusil, jaké to je. Ale udělal to s citem: nevzal mi opasek ani tkaničky, ani mi neuřezal knoflíky. Tak to tehdy příchozím dělali.

V muzeu KGB
Zvenčí ten dům ve středu litevského Vilniusu nevypadá ani hezky, ani ošklivě. Ale určitě je majestátní. Trochu připomíná pevnost. Možná proto přitahoval stejný druh lidí: za války tady mělo úřadovny německé gestapo, po ní sovětská NKVD, z níž vzniklo KGB. Teď je zde muzeum KGB - zřejmě jediné svého druhu na světě.

Je to tady skoro stejné jako v roce 1991, kdy KGB budovu opustilo. Zdá se mi dokonce, že v suterénu, kde byly cely, mučírny a popraviště, ještě i dnes cítím pach potu a strachu. Minulost zřejmě hluboko nasákla do zdí okolo. Teď je tady už klid.

Dveře cel jsou pootevřeny. Kdo chce, může nakouknout. V cele číslo dvanáct bývalo až patnáct lidí. Původně v ní mělo být šest vězňů. Koncem 40. letech se tady mačkal i Juozas Aleksiejunas. Neměli tady ani záchod. Jen kbelík s poklopem. Jeho prostřednictvím si vězni vyrovnávali účty se Sovětským svazem.

Z Moskvy už to zase páchne
"Kbelíku jsme říkali Rudá Moskva, protože tak se jmenovala jedna sovětská voňavka, která páchla skoro stejně pronikavě," říká Aleksiejunas. "A tak když šel někdo na záchod, říkali jsme, že jde kadit na Moskvu. A také jsme říkali: Z té Moskvy už to zase páchne…"

Ale jsou tady ještě strašnější cely. Třeba vodní kobka. To už byla pravá mučírna. Představte si místnost, která je jednou velkou vanou. Má šikmé stěny, které navazují přímo na zdi. Uprostřed vany je kovový hříbek. Vězeň, který tady byl a nechtěl mrznout v ledové vodě, měl jen dvě možnosti: buď zkusit balancovat na vrcholu hříbku, nebo se snažit udržet na šikmých bocích. Kdo tady usnul, hned spadl do vody. Co všechno nevymysleli, ti hoši z KGB!

V síni slávy, která tady po nich zbyla, je i nástěnka "nejlepších pracovníků". Dočtete se z ní, že někteří z těchto stachanovců teroru plnili plán na dvě stě procent. V místnosti dozorců ještě visí dva kabáty, jako by si jejich majitelé mezi mučením jen odskočili koupit kytku k MDŽ.

Fotogalerii si prohlédněte ZDE.

Jsou tady i jejich předpotopní telefony a psací stroj. A obraz Dzeržinského, jak jinak. Místnosti, kde soudruzi z KGB překračovali plán, jsou o pár metrů dál.

Vypolstrovaná kobka tady není proto, aby si vězeň neublížil při záchvatu zoufalství. Polstrování je tu přece proto, aby při mlácení a mučení nebyl slyšet vězňův řev.

Údernické popraviště
A ještě o kus dál je popraviště. Tady muži z KGB stříleli nepohodlné Litevce a pak se vrátili, aby se bavili o Závodu míru. Ve sklepní místnosti s klenbou jsou vidět díry po kulkách. V písku pod skleněnou podlahou jsou jako exponáty rozmístěny boty bez tkaniček, brýle, umělé zuby, lžíce, hřebínky. To vše zde bylo nalezeno. Podle oficiálních plánů to byla kuchyň, ve skutečnosti se tady údernicky plnil plán poprav.

Samotka tady byla vlastně milosrdným trestem. Přestože vězni tam dostávali třicet dekagramů jídla a půl litru vody na den.

Po roce 1991 padl nápad, že by se to všechno mělo srovnat se zemí. Ale chytřejší hlavy prosadily, aby se to nechalo tak, jak to bylo. Ani Juozas Aleksiejunas nechce odhadovat, kolik lidí tudy prošlo.

Statisíce Litevců byly ve Stalinových dobách deportovány na východ, mnoho jich proti SSSR bojovalo v partyzánských jednotkách Lesních bratrů ještě v Brežněvových časech. Kolik z nich sedělo v celách, z nichž na člověka padá tíseň i teď? Když tudy procházíte, jako by se čas vrátil zase zpět.

A když vyjdete ven, skoro se začnete ohlížet, jestli vás KGB nesleduje. Abych se z toho všeho otřepal, zvolil jsem šokovou terapii. Rychle jsem vyrazil k pomníku rockera Franka Zappy a obešel jsem pro jistotu náměstí Washingtonu, D.C. Když jsem zahlédl zlatočervený znak McDonald's, ulevilo se mi úplně. Nemiluju ho, ale všude, kde se objeví, už aspoň není místo pro srp a kladivo.

JAK SE TAM DOSTAT

Muzeum KGB se oficiálně jmenuje Muzeum obětí genocidy. Patří k místům, která při návštěvě Vilniusu vynechá jen málokdo. Najdete je v centru města na adrese Auku 2a, hned vedle Gedimino prospektas. Muzeum otevírá v deset hodin ráno a zavírá ve čtyři odpoledne (od května do půlky září mají otevřeno do šesti). Vstupné je symbolické.

Do Vilniusu létají na pravidelných linkách z Prahy České aerolinie. Na zájezdy do Pobaltí se u nás specializuje jediná cestovní kancelář Pobaltí.cz. Další informace získáte na www.pobalti.cz.

Každý je rád, když z vězení vyjde do moderních ulic Vilniusu

Návštěvník podzemního popraviště má pod nohama písek s pozůstatky obětí

Hlavní chodbu podzemního vězení viděli úplně stejně i někdejší vězni.

Dřív sem vozily vězně antony, nyní ukazují turistům cestu šipky. Zajde sem skoro každý.

Autoři: ,




Nejčtenější

Šílený přístav v Bangladéši
VIDEO: Nás nedostanou. Kurz přežití v šíleném přístavu v Bangladéši

Bangladéšský přístav v Dháce je stejný jako celá země. Přelidněný, přeplněný, plný odpadků a boje o přežití. Míchají se zde staré bárky s moderními loděmi,...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

Tanečník ze Sepiku je připravený na kulturní show v Madangu.
My máme hodinky, oni mají čas. Co udělají mobily s Papuánci?

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

V Sieře Leone přišlo po masivním sesuvu půdy o život až tisíc lidí. (14. srpna...
Jak bahno utopí tisíc lidí. V přelidněném Freetownu katastrofě sami pomohli

Při masivních sesuvech půdy v metropoli západoafrické Sierry Leone Freetownu zemřelo více než 400 lidí, z toho zhruba sto dětí. Dalších 600 se stále pohřešuje,...  celý článek

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Podvečerní „poušť“ ve slovenském Záhorie
Jen tak si prožít poušť ve střední Evropě. Záhorie miluje i armáda

Nejrozsáhlejší písečné duny ve střední Evropě jsou tak dokonalou replikou pouště, že si je oblíbili i vojáci a ti, kteří jejich techniku vyrábějí. Vždyť...  celý článek

Zbytky čumu (stanu) Evenků
Sibiří na koloběžce. Tělo fňuká, ale přizpůsobí se, říká dobrodruh

Přešel pěšky Bajkal, jako první na světě přejel Pamír na tříkolce a teď podniká na koloběžce cestu přes Sibiř dlouhou přes 2500 kilometrů. Třiašedesátiletý...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.