Zbývá půlhodina do půlnoci a chatka, která se přede mnou na několika kůlech zvedá nad hladinu venezuelského jezera Maracaibo, se během minuty dvacetkrát jasně osvětlí. Pak znova a znova. Catatumbské blesky proslulé neslyšností potvrzují, že se během této noci nepředvádí ve svém klasickém cikcak tvaru, ale na mžik rozzáří celou oblohu. Jako by andělé na nebi nahazovali pojistky, které jim hned po naskočení zase vypadnou.
Chatka před námi připomíná scénu z válečného filmu, kterému někdo vypnul zvuk. Představuji si, že takto neslyšně se mým prarodičům ve středních Čechách jevilo bombardování Drážďan. Bouřka probíhá bez hluku. Jediné, co majestátní ticho narušuje, je nehorázné chrápání mého tlustého venezuelského průvodce Juana, jenž svůj metrák a půl uložil do houpací sítě ze všech stran důmyslně kryté moskytiérou.
Nebeský maják
Catatumbské blesky jsou ikonou západovenezuelského státu Zulia. Dostaly se na jeho znak i vlajku, zpívá se o nich v hymně. Místní umělci jimi plní obrazy i básně. Rybáři jim říkají „maják Maracaiba“, protože díky nim mohou na tmavých vodách bez rizika plout i po západu slunce. Elektrické výboje tu oblohu nad jižní části druhého největšího jezera Jižní Ameriky, které na dně skrývá bohaté zásoby ropy, s jistotou prosvěcují každou noc od soumraku až do rozbřesku.
„Blesková“ číslaV Catatumbo připadá v průměru 250 blesků na km², což nezní nijak monumentálně, byť to z oblasti dělá největší atmosferickou elektrárnu planety. Je ale třeba si uvědomit, že Maracaibo je obří jezero o 13 210 km². Bouřky, při nichž podle místní ekologické organizace AZUL (i podle BBC a řady dalších zdrojů) ročně uhodí na 1 176 000 blesků, se odehrávají jen na jižní částí vodí plochy nad necelými 5000 km². Ne všechny noci je bleskobití stejně intenzivní, ale někdy může pozorovatel zaznamenat až 60 výbojů do minuty. Průměr na den činí 3 222, maximum je až i 40 tisíc. |
Catatumbo je považováno za globální centrálu blesků, kde jich ročně na kilometr čtvereční připadne 250. Může za to skutečnost, že Maracaibo připomíná díky obehnání Andami salátovou mísu. Do ní od vyhřátého Karibiku přicházejí teplé proudy větru, které narazí do studených vrstev vzduchu, a po jejich promíchání tak dochází ke každodenní bouřce. A právě bouřky a pozorování blesků představují jednu z hlavních turistických atrakcí Venezuely. Samozřejmě vedle stolových hor, safari v tamních savanách llanos a Angelova vodopádu (Salto del Ángel), jenž s 979 metry výšky nemá na planetě konkurenci.
Jenže Catatumbo je odlehlý kousek země. Nejjednodušeji se sem lze dostat na organizovaném výletu z města Mérida, odkud většina návštěvníků spíše vyráží na horské treky. Průvodce, řidič a kuchař v jedné osobě Juan mě společně s britským baťůžkářem po prudkém výjezdu a ještě prudším klesání vyveze přes hřeben do zapadlé vesnice jménem Puerto Concha. Zde se s věcmi nalodíme na bárku, která nás 40 minut veze mezi místními lekníny k nocležišti.
Říčka, která se líně vleče, je úplně černá. V tropickém slunci se leskne jako dlaždičky v pohřebním ústavu. Nad ní přelétají letky ptáků, vidět jsou i tukani a nezaměnitelně o sobě dávají vědět vřešťani, kteří si při přeskakování ze stromu na strom pomáhají ocasem. Když se sem v noci vrátíme a Juan reflektorem přejíždí hladinu, vidíme podle červených odlesků očí, že je plná kajmanů.
Ubytujeme se kousek od ústí říčky do jezera v prostých dřevěných chatkách na kůlech, které si tu před příjezdem Evropanů stavěli už indiáni. Ostatně právě kvůli nim dal florentinský objevitel Amerigo Vespucci zemi jméno „Malé Benátky“. Tedy ono zvukomalebně znějící Venezuela. Náš domov na jednu noc nemá z jedné strany stěnu. To abychom mohli z houpacích sítí, které rozvěsíme mezi trámy podpírající plechovou střechu, dobře pozorovat blesky.
A přece duní!
Juan zapojí benzinový generátor a uklohní špagety s mletým masem. To už se smráká a na potemnělém nebi se nesměle klubou první blesky. Za chvíli už nestíhám počítat, kolik jich do minuty chvilkově zruší tmu. Přestože máme smůlu a nevidíme je v divoce křivolakých liniích, jako je lze najít na snímcích na internetu, je to úžasné atmosférické divadlo, na jehož pořádné zachycení mi bohužel chybí pořádný foťák a ještě více stativ.
Po půlnoci zalehnu a nařizuji si budíka na třetí hodinu s nadějí, že by blesky mohly takhle nad ránem dostat svůj typický tvar. Jenže probudím se už kolem druhé, protože nohy ve spacáku mám úplně mokré. Venku řádí bouřka s jasnými blesky i pořádně dunivými hromy a poryvy větru nezavřenou stěnou vrhají dovnitř déšť. Slejvák švihá do plechové střechy se zápalem rockového bubeníka a brzy se ukazuje, že ani ona není pořádně utěsněná, takže se musím stáhnout ještě více do hloubi chaty, odkud se mi směje suchý Juan.
Blesky u venezuelského jezera Maracaibo
Tvrdí, že takový živel, při němž zcela obyčejně hřmí, tu za svého průvodcování nepamatuje. Nechce se mi tomu věřit a po návratu do Méridy po krátkém surfování na internetu zjistím, že podobný zážitek měli i jiní návštěvníci Catatumba. Prostě tamní blesky nejsou nějak tajuplné a speciální, byť tak o nich Juan pábil. Jsou to atmosférické výboje jako v jakémkoliv jiném koutě světa a jako takové jsou i „ozvučené“.
Že po většinu pozorování nic neslyšíme, je dáno prostým faktem, že k nám jako vzdáleným pozorovatelům hrom na rozdíl od světla přes hladinu nedolehne, pokud se nám ovšem mračna neroztrhnou přímo nad hlavou. Pro Venezuelany je však z marketingového hlediska pochopitelně lepší opakovat mýtus o unikátních neslyšitelných blescích, na který lze k návštěvě přilákat další zvědavce.
Bohužel pro ně, i v bouřkové metropoli platí, že není blesku bez hromu. Nicméně i tak se to představení na obloze vyplatí vidět. A v některých případech i slyšet.
MAPA: Catatumbo
