Červená: stůj, oranžová: připrav se, zelená: jeď, tak zní klasický výklad barev na semaforu. Ne tak v Athénách. Místní řidiči jakoby si v rámci osobní tvořivosti zavedly dvě další možnosti, a to brzká červená a pozdní červená. V obou případech zní přikázání: jeď! V klidovém období dostává chodec prostor k ustrašenému sprintu přes přechod, přičemž se mu ovšem vyplatí průběžně rozhlížet. Ti rychlejší se teprve blíží k druhému břehu a mezi stojícími automobily roste neklid. Místní Schumacher vycítí čas pozdní červené, varovně zatlačí na klakson a monopost s burácením letí do křižovatky. Proplete se mezi pěšími opozdilci, zkontroluje ve zpětném zrcátku, kde nechal drzé skůtraře, a pak jen drží nohu na plynu, protože v dálce zahlédl oranžovou.
Zdá se to snad trochu nadnesené, ale pár dní v Athénách naučí chodícího turistu ostražitosti. Silnice jsou dopravou zcela přesyceny, i relativně bezvýznamné ulice duní do noci horečným provozem. Autobusy, trolejbusy, auta, skůtry i staré choppery, každá mezera v proudu musí být vyplněna, počet jízdních pruhů a množství dopravních prostředků vedle sebe nejsou souměřitelnými čísly. Snad jen bicykly tu chybí, ale těžko se tomu divit. I kdyby se snad nějaký hazardér našel, v mračnech smogu a drsné mlýnici by svůj boj brzy prohrál.
Doprava je všudypřítomná a všeobjímající, ovládne dokonce i vaše smysly. Hluk zaměstná uši, oblaka dýmu ochromí čich, z míhajících se vozidel bolí oči a v horším případě nejsou vyloučeny ani hmatové počitky. Silná motorka se musí pořádně rozpumpovat, ať všichni vidí, ta stará, aby vůbec vyjela. Vůně benzínu se stává hmatatelným pojmem, spotřeba řidičům nic neříká. Zvláštní kapitolou je troubení. Sebemenší zaváhání při rozjezdu vyvolá kakofonii sirén na adresu toho břídila vepředu. Slabší povahy hroutící se za volantem při jediném zatroubení v podobných situacích neobstojí.
Tíživou situaci si zřejmě uvědomují i místní radní a před blížící se olympiádou se snaží o zlepšení. Jdou na to přes hromadnou dopravu. Ke starým rozhrkaným ikarusům a stejně archaickým trolejím tak přibývají moderní autobusy, pohříchu ovšem dosti prázdné. Také metro se rozšiřuje o nové velkoryse projektované zastávky. Athéňané však zatím stále dávají přednost bezprostřednímu kontaktu s každodenním závodem o krále křižovatek. Když už nemají vlastní dopravu, najmou si alespoň poměrně levné taxi.
Dělají chybu. Že i v hromadné dopravě lze nalézt kouzlo odvážné jízdy, o tom se může přesvědčit každý, kdo se bude přepravovat mezi letištěm a centrem. Barvy na semaforu spíše pro informaci o blížící se zatáčce, plyn stále na podlaze a nekompromisní vybírání několika ostrých šikan v areálu letiště přesvědčí i ty největší škarohlídy. Taková malá Velká Cena Athén v hromadném provedení. Název linky Expres 91 ostatně mluví za vše.
Pokud vás již tedy omrzely jednotvárné zácpy a strkanice v pražském rozměru, vydejte se na jih Evropy. Obstojíte-li v athénském provozu, můžete si gratulovat. A obyčejný pěší turista? Ten ať se vyšplhá na některý z mnoha vršků a kochá se pohledem na město. Příjemný vánek od moře a sluneční paprsky dají alespoň na chvíli vzpomenout na doby, kdy po ulicích Athén jezdili maximálně dvojkoláky a Sófoklés psal svého Oidipa.
 Nejznámější aténská památka. |
