Autobus nás vyklopil na břehu Nilu před luxorským a karnackým chrámem. Oba byly postaveny za Nové říše, za vlády 18-20 dynastie. Okouzleni prohlížíme si velikánské stavby, sochy staroegyptských bohů s lidským tělem a zvířecími nebo ptačími hlavami, vysoký obelisk popsaný hieroglyfy (druhý odvezli Francouzi a postavili ho na Náměstí Svornosti v Paříži). Procházíme dvoranou obstavenou dvěma řadami vysokých sloupů. Stěny i sloupy zdobí reliéfy, zobrazující vítězství faraonů, přízeň bohů, zástupy zajatců. Reliéfy jsou bohužel často poničené. Vedoucí našeho zájezdu sem často jezdí, a tak nám vysvětluje, že tohle vandalství podle muslimů prováděli první křesťané, kteří reliéfy pokládali za modlářství, a křesťané zase obviňovali muslimy, kteří nesmějí zobrazovat lidské postavy. Vytahuji foťák a cvakám a cvakám. Při focení mi překáží velká žlutá taška, ve které mám jídlo a pití a řadu dalších věcí. Položím tašku na zem, fotím a vzdaluji se. Tašku mám stále na očích. Náhle vidím, jak starší domorodec v dlouhém bílém kaftanu moji tašku zvedá! Zloděj! Spěchám k němu, ale on neutíká, jen se rozhlíží. Vysvětluji mu, že je to moje taška. On s tím souhlasí a předává mi ji. Po chvíli ji znovu položím, ale on mi tašku opět vrací. Ukazuje, že prostranství není uzavřeno a že se kolem motají malí čiperní kluci. Pantomimicky mi vysvětluje, že takový kluk chňapne po tašce a já ho rozhodně nedohoním. Má pravdu. Vytáhnu z tašky jednu z krabiček našich cigaret a dám mu ji. Vzájemně jsme si poděkovali a rozloučili se. Nezbylo nic jiného, než tahat tašku s sebou.
3. února 2001
