Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ve fotbale se vždy uplácelo, říká funkcionář

aktualizováno 
Jak to tenkrát bylo?

"Všechny ligové kluby v mé éře cpaly rozhodčím peníze do kapes, a nešlo zrovna o malé sumy.
Jak to tenkrát bylo?

"Všechny ligové kluby v mé éře cpaly rozhodčím peníze do kapes, a nešlo zrovna o malé sumy. Mimochodem, nevím, proč dneska by se to dít nemělo. Tudíž ani Bohemka nemohla být výjimkou. Přesto jsem většinou považoval peníze investované do rozhodčích za svým způsobem vyhozené. Raději bych je dal vlastním hráčům jako prémie."

To jsou slova bývalého sekretáře fotbalového oddílu TJ Bohemians ČKD Praha Zdeňka Svobody. V této funkci působil v klubu od prosince 1976 až do března 1987. Pak na něho byla uvalena vazba. Promluvila čísla ze stvrzenek odevzdaných pokladníkem klubu Bezpečnosti. Bylo jich sedmdesát a kriminalistům ukázaly, že klub vyplatil hráčům z černých fondů víc než milion a jedno sto tisíc korun. Sekretář, za jehož působení v klubu byli "klokani" v lize i jednou první a druzí a pětkrát třetí, pobyl ve vyšetřovací vazbě přes osm měsíců a v březnu 1989 se dočkal rozsudku, odnětí svobody v trvání dvou let s podmínkou. O devět let později vyšlo jeho vyprávění v knížce Fotbalová chobotnice. Jeho slova z úvodu, ono "nevím, proč dneska by se to dít nemělo", se stala motivem pro uveřejnění úryvků z jeho knížky. Každý, kdo se ve fotbalu pohybuje na jakékoliv úrovni, soukromě potvrdí, že se opravdu nic nezměnilo. Sudí dál berou peníze od funkcionářů, aby pískali aspoň "na rovinu", hráči dál prodávají zápasy poté, co je osloví funkcionáři, ale domlouvají se na ovlivnění výsledku i sami mezi sebou, sázejí na prohru vlastního týmu, atd., atd. "V mé éře nebyli svatí hráči a rozhodčí, ale ani funkcionáři klubů. O tom je ostatně tahle knížka," říká v ní Zdeněk Svoboda, bývalý sekretář Bohemians.

Šest padesátikorun...

Když jsem ve dvaasedmdesátém roce přebíral v Bohemce funkci pokladníka, bylo v "černém fondu" šest červených padesátikorun. Později jsem v něm nashromáždil hodně korun, až jsem se sám divil částce, o níž mluvili o patnáct let později vyšetřovatelé kauzy Bohemians. Černé fondy byly ve všech klubech první i druhé ligy a určitě i v nižších soutěžích. Bez nich totiž nebylo možné existovat. Což se vědělo dokonce i na nejvyšších místech ve fotbalovém svazu, na ÚV ČSTV i na ÚV KSČ. "Černé fondy" nesloužily jen k nákupu nových hráčů, k placení zvláštních prémií našim hráčům, k jištění výsledků přes rozhodčí či k ojedinělým nákupům výsledků od fotbalistů soupeře. Z těchto fondů jsme si třeba při evropských pohárech brali nemálo prostředků na zcela legitimní věci. Museli jsme, jinak to nešlo. Přijela například čtyřicetičlenná výprava anglického klubu. Bylo naší povinností je pohostit už jen proto, že oni před dvěma týdny hostili nás. Pozvali jsme je na večeři, ale platné směrnice povolovaly na pohoštění deset korun na osobu... Kdybychom směrnice dodržovali, mohli jsme čtyřicet Angličanů vzít leda do automatu Koruna na párek a malé pivo. Čtyři sta korun by nám stejně nestačilo.

Mototechna i řezník

Mít kvalitní hráče a z nich postavit co nejlepší tým - to je, oč ve fotbale běží. Jenomže ne vždy a ne všude se podaří tenhle ideál uskutečnit. A potom přicházejí ke slovu skutky jiné. Nemají například mnoho společného s myšlenkou fair play, ba právě naopak. Svět už je ale takový, skoro všechno si lze přece koupit. Výhru ve fotbale jakbysmet. Nejjednodušší a nejlacinější je koupit ji od toho, kdo střeží pravidla hry, tedy od rozhodčího. Tak například rozhodčí Horbas, a samozřejmě další jeho kolegové, sháněl různé součástky do aut, které za socialismu, jako mnoho jiných věcí, nebyly běžně k mání. Pouze takzvaně pod pultem. Ani tohle nebyl problém, měl jsem kontakty v Mototechně. A nejen tam. Musel jsem mít kontakty všude. Třeba i u řezníka. Tyhle služby rozhodčí často brali raději než peníze.

Ať tedy berou...

Miroslav Hloušek vedl komisi rozhodčích na konci sedmdesátých let. Tehdy měli sudí zlaté časy. Po jednom ligovém utkání ve Vršovicích jsem pozval trio rozhodčích Burian, Princ, Bohuš na večeři do nuselské vinárny Na Zámecké, to totiž patřilo k bontonu. A nemohl jsem nepozvat jejich předsedu Hlouška, který na to zjevně čekal. Kdo by se rád zadarmo nenajedl, nenapil a neprojevil při tom svou důležitost. Zpočátku jsem nebyl jeho účastí v této sestavě nadšen. Brzy jsem však byl odměněn několika pozoruhodnými výroky mých společníků. Vyvrcholením toho, jak svému šéfovi, podplukovníkovi armády a komunistovi, lezli tři rozhodčí do zadku, byla náhle slova jednoho z nich: "Soudruhu předsedo, co kdybychom založili při komisi rozhodčích stranickou organizaci, pak bychom některé problémy mohli lépe řešit!" Soudruh Hloušek se tvářil, jako že je to výborný nápad. Moji hosté byli spokojeni, po výtečné večeři měli chuť vést řeči o tom, že musíme už konečně něco pořádného s tím naším fotbalem udělat. A tehdy soudruh Hloušek pronesl památnou větu. Výrok vskutku pikantní, na který jsem si později vzpomněl tisíckrát: "Ať rozhodčí berou od obou mužstev, ale ať potom pískají pro oba stejně, rovinu!"

Sudí to nemají lehké...

Mockrát jsem za vítězství našeho mužstva slíbil rozhodčímu odměnu, třeba pět nebo deset tisíc korun. Ale co se pak nestalo: rozhodčí nás celé utkání, jak se říká, řezal, až to nebylo hezké. Jestliže jsme nakonec vyhráli díky kvalitě našeho mužstva, byl to skoro zázrak. Ale zaplatit jsem mu musel. Nedalo se nic dělat. Rozhodčí po takovém utkání vysvětloval, co všechno pro nás udělal, já ho poslouchal a myslel si, že jsem viděl jiné utkání. Zkušení rozhodčí samozřejmě vědí, že na mužstvo, kterému mají pomoci, musí být opticky přísnější. Hlavně uprostřed hřiště je nutné pozdější vítěze viditelně ořezávat. Následkem čehož diváci a novináři nemají ani stín podezření, že ve skutečnosti je všechno jinak. A naopak, pozor na verdikty si musí rozhodčí dávat před šestnáctkou. Soupeře předem odsouzeného k prohře do ní nesmí vůbec pustit. A pokud to jde, neměl by v jeho prospěch odpískat žádný trestný kop.

Nehnul ani brvou...

Mezi rozhodčími jsem poznal nejrůznější typy, dokonce i naoko čestné chlapíky, co nechtěli o uplácení nic slyšet. Alespoň ne ode mne. Jedním z nich byl třeba bratislavský Dušan Krchňák. Začátkem třiaosmdesátého roku jsme se rozhodli, že definitivně zaútočíme na titul mistra ligy a že v tomhle tažení neponecháme nic náhodě. Byla to skvěle rozehraná partie. K prvnímu zápasu jara jsme nastupovali v Košicích proti Lokomotivě. Tady vyhrát bylo nanejvýš důležité. Proto jsme museli výhru maximálně pojistit. Domluvil jsem se s kapitánem Košic, jemuž se dalo věřit, jeho ženě jsem dal den před utkáním obálku s penězi. Kromě toho však bylo nutné oslovit ještě rozhodčího. Tím byl právě Dušan Krchňák. Před utkáním jsem mu při krátkém setkání na chodbě stadionu stačil tiše říct: "Nabízím vám deset." Nehnul ani brvou, jako když mě neslyší. Po zápase, který jsme vyhráli, se s námi vracel domů. Letadlo bylo poloprázdné, přisedl jsem si k němu a ve chvíli, kdy to nikdo nemohl vidět, jsem mu na stolek s kávou mlčky položil obálku s deseti tisíci. Ani se na mne nepodíval a odsunul ji od sebe. Nedělejme si však iluze o rozhodčím Krchňákovi, nedělejme si vůbec iluze o rozhodčích. Nevzal si peníze z jednoho prostého důvodu: chtěl pískat mezinárodně a to mu skýtalo mnohem větší výhody a materiální zisky. Neměl proto zapotřebí paběrkovat a riskovat průšvih.

Čo táráš, Béla...

Když jsem v šestasedmdesátém začal úřadovat jako sekretář "klokanů", napadlo mě, že fotbalová veřejnost se konečně musí přestat dívat na Bohemku jako na malý a chudý klub. A tak jsem si řekl, že oslovím nejlepší hráče čerstvých mistrů Evropy, opory Slovanu Bratislava, Antona Ondruše a Mariána "Bélu" Masného, a navrhnu jim, aby přestoupili do Vršovic. Když mě vyslechl trenér Slovanu a reprezentace Jozef Vengloš, bez jehož vyjádření se ve Slovanu nic důležitého neřešilo, usmíval se a prohlásil, že kdyby Bohemians tyhle dva hráče získali, tak se vsadí, že vypukne druhé Slovenské národní povstání. Což byl docela dobrý vtip a zároveň jasně zamítavá odpověď. To ještě nevěděl, že taky myslím na trnavského Karola Dobiaše. Bylo jasné, že Slovan své opory do Prahy nepustí ani za milion. Nicméně musel jsem hrát tuhle partii dál. Přičemž v koutku duše žila pořád nepatrná naděje - co kdyby. Proto se uskutečnila schůzka v bratislavském hotelu Kyjev, během níž mi u jednoho stolu trojice Ondruš, Masný a Dobiaš hromadně podepsala přestupní lístky do Bohemians. Masný sice trochu váhal, namítal, že Slovan by měl o podpisu vědět, ale Ondruš, jehož kontaktů a služeb na Slovensku jsem zpravidla využíval, ho okřikl: "Čo táráš, Béla, rýchlo podpíš!" Nakonec vyšel jen přestup Karola Dobiaše, pro kterého jsme sehnali sto tisíc a dali mu je ve dvou splátkách. Kromě toho jsme mu opatřili v Malešicích byt dva plus jedna, který si později sám vyměnil za větší byt v Braníku. Přestupní lístky podepsané Masným a Ondrušem jsem raději nepodával. Ne snad proto, že bych chtěl uchránit Slovensko před povstáním, ale z obav o vlastní kůži. Byl bych moc podezřelý.

"Prémie" za mými zády

Dobiašův přestup vyhlížel zpočátku docela jednoduše, ale záhy se zkomplikoval a zdramatizoval. V Trnavě si totiž mysleli, že jsem je oklamal. Částečně měli, žel, pravdu. Trnava bojovala o udržení v lize a já jí slíbil, že za to, když k nám pustí Dobiaše, my na jejím hřišti prohrajeme. Šlo o poslední ligové kolo a situace v tabulce se vyvinula tak, že skutečně pouze výhra nad námi mohla Trnavu spasit. Samozřejmě, že bych nepředstoupil před mužstvo a neřekl: Pánové, dneska je povinností prohrát. Tohle jsem v životě nikdy neudělal. Pouze jednou na Letné jsem hráče nabádal k remíze, když jsme se na ní se Spartou předem dohodli. Jenomže za mými zády slíbil našemu mužstvu zvláštní prémie Frýdek-Místek. Protože ten pro svou záchranu v lize potřeboval jedno: aby Trnava s námi doma prohrála. Dozvěděl jsem se o tom pozdě. Naši borci na hřišti bojovali ze všech sil. A Trnava, oproti původní dohodě se mnou, si musela záchranu v lize těžce vydřít, vyhrála jedna nula. Ovšem rozezlení trnavští funkcionáři mi tenhle "podraz" chtěli stůj co stůj vrátit. A tak využili toho, že paní Dobiašové se do Prahy nechtělo, a přemluvili Karola, aby přestup odvolal. To se stalo, ale přestup už byl schválen a Dobiaš musel do Bohemky.

Obraz jsem maloval já

Záležitost s odvolaným přestupem se dostala na stůl disciplinární komise a ještě zvláštní komise, kterou ustavil fotbalový svaz. "My víme, co jste dal Dobiašovi za přestup," tvářil se na jednání tajemně předseda komise Hloušek. A po dramatické pauze vynesl trumf: "Obraz v ceně dvě stě tisíc korun!" Všichni s napětím čekali, co odpovím. Nepospíchal jsem a najednou jsem dostal docela dobrý nápad. "Ano," odpověděl jsem a po krátké odmlce, v níž jsem se pásl pohledem na překvapenou komisi, která si vteřinu mohla myslet, že mě dostala, jsem dodal: "Ale maloval jsem ho já sám." Smál jsem se jim, nebylo co ztratit. Karol hrál v Bohemce skvěle a pak jsme ho ještě dobře prodali do belgického Lokerenu. Dobiaš, první z velkých přestupů, které se mi povedly, nebyl vůbec marná investice.

Bez titulu a sta tisíc

V pětaosmdesátém roce jsme v zápase závěrečného kola hostili Trnavu a Sparta hrála v Banské Bystrici. Kdyby sparťané prohráli, nám stačilo remizovat a titul byl po dvou letech opět náš. Úspěch byl na dosah. Sparta prohrála, ale my nedokázali remizovat, prohráli jsme taky - nula jedna. Spartě spadl titul do klína. Byl to zase jeden z fotbalových paradoxů! Pobláznění fanoušci Sparty při zpáteční cestě do Prahy, jak známo, zdemolovali vlak, o čemž byl zakrátko natočen zajímavý celovečerní film Proč?. Když utkání skončilo, nikoho jsem nechtěl vidět, s nikým se nechtěl bavit. Zavřel jsem se ve své kanceláři, stál u okna a po tváři mi tekly slzy skoro tak prudce jako voda v Botiči, na který jsem snad pět minut tupě zíral... Ztratili jsme totiž nejen titul, ale i sto tisíc korun z "černého fondu". Nikdo si neumí představit, jakou dalo námahu je vyrobit. Tyhle peníze jsme totiž věnovali jako prémie hráčům Dukly Banská Bystrica. Za to, že porazí Spartu. Takhle jsme "jistili" zisk titulu. Hráči splnili "zakázku Bohemians" stoprocentně, odměnu si zasloužili.

Gólmani, obránci a...?

Fotbalisté mají samozřejmě rádi peníze. Jako ostatně každý. A proto taky rádi přestupují. Dále si troufám tvrdit, že takových devadesát procent fotbalistů v mé éře bylo takzvaně chytlavých a nezaváhali ani okamžik, když se jim naskytla možnost zápas "prodat". Kteří to byli nade vši pochybnost, se mezi funkcionáři dobře vědělo. Našli se ve všech klubech. Návod "jak jít do hráčů soupeře" je přece docela jednoduchý: buď se podplatí dva zadáci a brankář, nebo dva zadáci a dva záložníci bez brankáře, přičemž ten se může přetrhnout, ale je stejně v bráně za kašpárka... Zpravidla tedy šlo o hráče zadních řad, ale nebylo to pravidlem. Mezi "prodavače" patřili i hráči, kteří se u fotbalového národa těšili dobré pověsti. Pokud se někdy s hráči domlouvala manipulace výsledku, tedy "prodej" zápasu, bylo nepsaným pravidlem, že peníze chtěli předem a na dřevo. Podplacení hráči, kterým se nepodařilo zařídit výsledek podle "objednávky", což se často z objektivních příčin stávalo, peníze vraceli. Tady se dodržovaly jisté etické přístupy.

Sejdeme se u krematoria

V pražské Dukle byla nejspolehlivěji oslovitelná trojice vynikajících československých reprezentantů. Jestliže jeden z nich nedávno v televizi mluvil o tom, že fotbal je plný korupce a že by se s tím mělo něco dělat, s úsměvem jsem zavzpomínal. Další se sám dvakrát objevil s nabídkou na "spolupráci" v mé kanceláři. Přišel, aniž bych ho zval. Otázka zněla: Za kolik? Běžná taxa byla deset až patnáct tisíc na hlavu. Nikdy ovšem nezapomenu na tajnou schůzku se dvěma z oné trojice, obráncem a útočníkem Dukly, dvěma slavnými reprezentanty. Odehrála se na parkovišti před krematoriem v Motole. Pánové měli strach, aby nás někdo neviděl pohromadě. Tohle místo sami navrhli, protože se domnívali, že navečer, kdy se už nekonají smuteční obřady, tu budeme zcela sami. O utkání Dukla - Bohemians na Julisce měli hoši jasné představy: Jedeme v tom čtyři, chceme čtyřicet tisíc, říkali. A když se nám nepodaří prohrát, zápas skončí plichtou, bude to za polovičku. Kývl jsem. Kdo byli ti další kumpáni, nevím. Určitě však mezi nimi nebyli brankář Stromšík, podle jejich slov neměl obchodnického ducha, a Nehoda, který obvykle před utkáním s námi tvrdil, že je zraněný. Bál se totiž Zdeňka Prokeše. O našem reprezentačním stoperovi se totiž jednou ve slabé chvilce vyjádřil jako o "vrahu s dětskou tváří". To bylo dost přehnané tvrzení, Prokeš byl sice ostrý, ale hlavně pozičně vynikající stoper, a Nehoda se proti němu nedokázalprosadit. Zápas skončil plichtou. Dostali tedy poloviční "honorář".

Konečně vytoužený titul

První a zatím poslední titul ligového mistra vyhrála Bohemka ve třiaosmdesátém roce. Za titulem jsme vykročili hned v úvodním jarním kole na hřišti Lokomotivy Košice. Přirozeně - s pomocí peněz. Jestli je nutné mužstvu pomoci, musí se tak stát na začátku sezony. Vcelku běžná byla zásada, že v prvních dvou kolech - na podzim i na jaře - se obvykle výsledek nechával jen na mužstvu. Co uhrálo na hřišti, uhrálo. Nikdo nic v zákulisí neovlivňoval. Pokud se ale prohrály oba zápasy, za žádnou cenu nebylo možné připustit porážku ve třetím kole. My jsme po podzimu osmdesát dva vedli ligu s dvoubodovým náskokem před Ostravou, takže jsme mohli v úvodních dvou zápasech nechat věcem volný průběh. Ale neudělali jsme to. Jednali jsme zcela opačně. Proto jsem zápas v Košicích koupil. První a poslední v tom ligovém ročníku. Tehdy jsme měli tak výborné mužstvo, že nebylo nutné kupovat další utkání. Rozhodčí jsem samozřejmě jistil pokaždé. To ani jinak nešlo. Košický zápas jsem koupil přes známého reprezentanta. Jak jsme se telefonicky domluvili, pro peníze si přišla jeho manželka. Setkali jsme se navečer nedaleko hotelu Slovan. Nikdy jsme se předtím neviděli, takže jsme kolem sebe asi dvakrát prošli, až jsem se osmělil. "Promiňte, jste manželka...?" "A vy ten, se kterým se tu mám setkat?" Letmo jsme se usmáli a moje obálka se čtyřiceti tisíci korunami putovala rychle do její kabelky. Oba košické týmy, Lokomotiva a její rival VSS, byly proslulé tím, že na podzim hrály jako o život, aby body, které si nahrály, mohly na jaře prodávat. Košický hráč splnil, co slíbil. Bohemka odlétala z Košic s výhrou dva jedna. Naši hráči nic netušili, mysleli si, že zvítězili vlastním přičiněním, stouplo jim sebevědomí. Náš "obchodní partner" po utkání vzteky kvůli ztrátě bodů mlátil kopačkami o zem a zahrál výstup, za který by se nemusel stydět ani školený herec. A vybavuju si, jak na něho zíral náš nic netušící asistent Zadina. Mně to nedalo, a tak jsem mu pošeptal: "Představ si, Pepo, že právě ten byl bouchnutej!"

BYLO TO DÁVNO, ZAMLADA...

Útočník Ladislav Vízek z pražské Dukly (vlevo) a Ján Kozák, dva vynikající hráči, kteří si rozuměli v reprezentaci i pražské Dukle, kde záložník košické Lokomotivy působil na vojně. O čem si asi povídali, když zrovna nehráli fotbal?

ŽE BY NĚCO PRASKLO?

Reprezentanti před odletem k mezistátnímu zápasu pečlivě studují denní tisk, zleva výborný obránce pražské Dukly Jan Fiala, nejlepší libero československé historie ze Slovanu Anton Ondruš a levý křídelní útočník Dukly Miroslav Gajdůšek.

ZBYTEČNÉ STAROSTI.

Publikum v "dolíčku" řádí, rozhodčí zase zařízl jejich milované "klokany". Málokdo tuší, že divadlo jménem fotbalový zápas je už předem zrežírované.

TAK TĚ VÍTÁM NA BOHEMCE.

Dvě velké postavy československého fotbalu, Karol Dobiaš (vlevo) a Antonín Panenka. Tomu, že hvězda Dobiaš někdy odejde z Trnavy, a zvláště do Prahy, nikdo nevěřil. Jen sekretář Bohemians Zdeněk Svoboda, kterému se tak povedl první z velkých přestupů.


Autor:




Nejčtenější

Provensalské Grasse je hlavní město francouzských parfémů
Kde nos potřebujete víc než oči. Výlet do města, kde voní každá ulice

Letní návštěva jihofrancouzské Provence se nemusí omezit jen na notoricky známá místa a přímořská letoviska. Vyrazte pár kilometrů do vnitrozemí, kde se mezi...  celý článek

Bunkr Atlantického valu, který Němci postavili za druhé světové války, aby...
Nizozemsko odkrývá nacistické bunkry. A s nimi i bolestnou historii

U pláží nedaleko Haagu pokryl písek bunkry, které tu byly postaveny na Hitlerův rozkaz. Jakoby tento písek schoval i bolestivé vzpomínky, které bunkry...  celý článek

V červnu 2016 byly otevřeny nové turistické stezky v Adršpachu.
Jak vyzrát na Adršpach. Fronty a přeplněná místa přenechte nezkušeným

Adršpašské skalní město praská ve švech pod náporem turistů a fronty se stojí na vstup do skal i na parkoviště. Jak z toho ven a současně si bizarní pískovcové...  celý článek

Další z rubriky

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Cestou necestou
Puchýře jako dvacka a klopýtání v dešti, to je slavný dánský pochod

Tři dny intenzivní chůze napříč dánským ostrovem Fyn spolu s dalšími 850 nadšenci pěší turistiky, tak vypadá akce nazvaná Fjällräven Classic Denmark. Treku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.