Krajinu, v níž se i dnes po osmdesáti letech můžete vydat po stopách válečných událostí - jen válečných hřbitovů tu je na 150, zákopy a muzea, převážně soukromá, nepočítaje.
Nejtěžší boje se odehrávaly v oblasti zvané Westhoek mezi městem Ieper a vesničkou Paschendale. Právě pod ní naleznete vůbec největší britský vojenský hřbitov na světě. Pohřbeno je v něm na 12 000 vojáků britského společenství, jména 35 000 těch, jejichž těla nebyla nikdy identifikována, jsou vepsána do kamenných zdí na větrném návrší, které shlíží na pole a stavení v krajině pod ním.
Pamětníci vypovídají, že právě Paschendale bylo místem nejhorší hrůzy a utrpení. Belgičané, bezmocní proti silnému agresorovi, se bránili jedinou metodou, která byla v jejich silách - protrhli hráze. Hladina řeky Ijzer se rozlila do kraje a na čtyři léta udělala z dříve úrodných polí a luk smrtonosné bažiny, v nichž mizeli jezdci na koních i těžké stroje. Nenávratně, beze stop. Mokvající a zaplavená flanderská pole natolik ztížila německou ofenzívu, že i přes ukrutné boje, které se tu odehrávaly, Ieper a jeho okolí do rukou agresora nepadli.
Této válce se říkalo zákopová. V zákopech znepřátelených stran čekali vojáci na boj a většinou na smrt. Ve dne hlídkovali, v noci prohlubovali svá postavení, až se na několika místech dostali do vzdálenosti pouhých několika metrů od sebe. Přemísťovat se zpočátku bylo možné pouze plazením - zákopy byly pouze 60 centimetrů široké a 70 vysoké. Stačila malá nepozornost a kulka z druhé strany neopatrníka poslala na smrt. Při sebemenším záchvěvu či zvuku lítaly granáty.
Vojáci na obou stranách v zákopech žili i umírali. V těchto kobkách ze země, pytlů s pískem, dřeva, odpadků, výkalů, zpola pohřbených těl a vody se zdvíhal omračující zápach. Belgičané jim říkali Dodengangen, Koridory smrti.
A v těchto zákopech vznikala poezie. Rodila se z per fyzicky i duševně zbídačelých vojáků, kteří mnohdy byli v Evropě úplně poprvé - za Británii tu bojovali Kanaďané i Australani. Ti, kteří přežili, vzpomínali, jak o jedněch vánocích uprostřed tuhé zimy ze zoufalství vyvěsili bílé vlajky, vylezli ze zákopů a šli svým nepřátelům popřát.
Ve flanderských polích vznikla i jedna z nejslavnějších válečných básní všech dob. Napsal ji kanadský lékař John McCrae, který sám se z této války nevrátil. Rudé vlčí máky, jež zmiňuje, a které jako jediné zdobily krajinu rozvrácenou válkou, se staly symbolem této války ve flanderských polích. Můžete je obdivovat, až se se zatajeným dechem budete procházet po zakonzervovaných úsecích tehdejších zákopů.
ZÁKOPY:
Koridorem smrti můžete projít nedaleko městečka Diksmuide - tutou soustavu dochovalých zákopů naleznete asi 2 km severně od města podél západního břehu řeky Ijzer. Otevřeno je denně od dubna do září 9-12,30 a 13,30-17.
HŘBITOVY:
největší britský vojenský hřbitov Tyne Cot leží ve stráni pod vesnicí Passchendaele severovýchodně od Ieperu. V informačním středisku v Ieperu nebo v muzeích si můžete zakoupit různé příručky, které vás provedou po bývalých bojištích a pozůstatkách světové války.
Přímo v Ieperu se nachází Meninská brána, kde se dodnes troubí poslední znělka za 56 000 padlých vojáků Britského společenství, jejichž jména jsou tu vyryta do kamenných zdí.
MUZEA:
nejdramatičtějšía nejmohutnější muzeum 1. světové války ve Flandrech je Soukenická hala Lakenhalle v Ieperu. Otevřeno je každý den, tel: 0032-57-200724.
Po celé oblasti je však roztroušeno velké množství malých soukromých muzeí, které vystavují dobové předměty a fotografie. Za shlédnutí stojí Sanctuary Wood Museum na silnici Canadalaan odbočující z hlavního tahu Ieper-Menen. Toto malé muzeum vystavuje starobylé prohlížecí aparáty s stovkami fotografií válečných scén. Na kousku lesa za muzeem je uchován cíp krajiny přesně tak, jak jej tam zanechala válka - zvrásněný zákopy a krátery po výbuších.
Ve flanderských polích kvetou vlčí máky
mezi kříži v řadách za sebou...A na obloze
stále ještě poletují slavíci a statečně zpívají,
téměř zahlušeni tou kanonádou pod nimi.
My jsme ti mrtví. Ještě před několika dny
jsme žili, cítili jsme rozbřesk, viděli žhnout zapadající slunce,
milovali a byli milováni a nyní ležíme
ve flanderských polích...
John McCrae
voják, autor nejznámějších veršů z první světové války, které napsal v zákopech ve Flandrech
Ieper - válka na dotek
Uprostřed flanderských polí leží ospalé středověké městečko Ieper. Kdysi bývalo perlou architektury a mekkou soukenictví. První světová válka z něj udělala jeden velký kráter a pole v jeho okolí posela více než pětseti tisíci mrtvými.
S blížícím se soumrakem se provoz v městečku zastavuje. Každý den. Strážník blokuje rušnou silnici a navádí vozidla na objížďku. Každý den před osmou hodinou večerní zastavují nedaleko Meninské brány v Ieperu autobusy a z nich vystupují zamlklí pasažéři. Vystupují pomalu, protože většinou už mají mnoho křížků v zádech. Každý den se tyto zmlklé davy ubírají pod vysoký oblouk Meninské brány a v rukou drží rudé vlčí máky. Na nich jsou připevněny lístečky se jmény a slovy díků, někdy rozmazané od slz. Položí je k vysoké zdi Meninské brány, do níž jsou vytesána jména 56 000 vojáků Commonwealthu, kteří pro Ieper padli.
V osm hodin večer přichází středem mlčícího davu trojice trubačů. Zastaví se, přiloží k ústům trubku a rozezní poslední znělku. Každý den už déle než sedmdesát let. Loučí se tak s těmi, kteří často bezejmenně padli v belgických Flandrech za první světové války.
Jméno malého belgického městečka Ieper (Ypres), jednoho z nejstrategičtějších míst zákopové linie uprostřed zvlněných flanderských polí, se tehdy vyslovovalo s hrůzou v hlase. Dalo světu název chemického bojového plynu yperit, který použila poprvé německá armáda právě při jeho dobývání.
Ospalý maličký Ieper, jehož středověká soukenická sláva už dávno zašla, se na počátku roku 1914 stal britským vojenským předmostím u frontové linie s německou armádou. Když po skončení války poslední z vojáků z Ieperu odešli, zůstalo po nich jenom zničené torzo města, které ve středověku patřilo k největším a nejkrásnějším v širokém okolí.
Ieper se z válečných hrůz sice vzpamatoval, ale nezapomněl. Ospalé městečko jeho obyvatelé vystavěli v poválečných letech znovu do jeho bývalé krásy. Náměstí s měšťanskými domy vypadá přesně tak jako na starých fotografiích. Uprostřed něj se tyčí ohromná dominantní Soukenická hala Lakenhalle. Ta původní byla dokonce největší světskou budovou, jaká vůbec byla postavená ve třináctém století.
Dnes je v ní jedno z největších a zcela jistě nejmodernější muzeum války v Evropě, muzeum Ve Flanderských polích.
Vejděte dovnitř. V ohromných prostorách se tu nachází multimediální expozice, na jejíž shlédnutí budete potřebovat celý den. Ale válku tu neuvidíte pouze na reprodukcích. Válku tu slyšíte, cítíte a prožíváte na frontové linii, v zákopech, týlu i zápolí. Zajímá vás, co jedli vojáci v zákopech, jak žili lidé v okolních vesnicích nebo jaké bojové strategie byly užity? Stačí dotknout se obrazovky a příběh na přání se začne odvíjet před vašima očima, doprovázený zvukovým záznamem v neviditelně instalovaných reproduktorech.
Možná vám přitom ujde z dálky se blížící hvízdavý zvuk. Sílí a sílí, připomíná hřmění nízko letoucího letadla a vtom se ozve ohlušující rána. Někde těsně vedle vás to bouchlo, spadla bomba. A potom ticho, než se rozezní sirény. I to je hra na válku. Než projdete muzeem až do konce, už si na všudypřítomnost náletů trochu zvyknete, ale trhat sebou budete ještě dlouho poté, co z muzea odejdete do normálního světa.
Padající bomby částečně ohlušují i jemné hlasy, předčítající dopisy a poezii vojáků v odlehlém koutku. Ty nejdojemnější z nich jsou napsány na zdech a recitují se v jazycích, v jakých byly napsány - z pera vojáků belgických, francouzských, anglických i německých.
Část expozice prochází krajinou označovanou "zemí nikoho". Před vstupem do této místnosti jsou návštěvníci upozorněni, že pokud mají slabé srdce či nervy, měli by se této místnosti raději vyhnout.
Ocitáte se tu totiž ve válkou zplundrované krajině. Z bahnité půdy pod nohama (pod skleněnou podlahou) trčí kusy drátů, ohořelé kmeny stromů i pozůstatky padlých. Na všech čtyřech stěnách se prolínají projekce válečných scén. Jsou před vámi, za vámi, vedle vás, neuniknete zrychlenému dechu utíkajících vojáků v plné zbroji a jejich vyděšeným pohledům, ani explozím trhajícím zemi na kusy.
Když odcházíte z muzea do normálního světa, není vám moc do smíchu. Pokud jste věnovali pozornost všemu, co muzeum dává příležitost shlédnout, nemůžete z něj vyjít dříve jak večer. Od něj je to potom jen několik minut chůze k Meninské bráně, kde se denodenně scházejí zmlklé davy těch, kteří tuto válku skutečně zažili, nebo těch, kteří o své hrdiny v této válce přišli.
 Hřbitov Tyne Cot u vesnice Paschendale ve Flandrech je největším britským válečným memoriem. |
 Soukenická hala Lakenhalle z 13.století v městě Ieper v sobě ukrývá čerstvě otevřené multimediální muzeum války |
