Malá středoevropská katastrofa
Důvod, proč se téhle Sahaře říká Moravská, není třeba vysvětlovat, spíš proč se jí tu vůbec říká Sahara. Ona to vlastně ani poušť není. Vzrostlými borovicemi, trávou mezi nimi a pískem, který se hrne pod nohama, připomíná háj u moře. Jenže cožpak tu poušť nebyla?
Poctivá, vyprahlá, zabíjející všechno živé? Jistěže. Taková malá středoevropská ekologická katastrofa.
Dokumenty z 13. století o kraji mezi Bzencem, Ratíškovicemi a tokem Moravy ještě mluvily jako o dúbravě čili vlahém místě osázeném duby. Jenže od 14. století se tu začalo kácet, protože lidé z Bzence, i Olšovce potřebovali louky a pastviny i vinice. Počátkem 19. století se tu vyskytovaly už jen ojedinělé stromy, pařezy a lysiny.
Kácení ovšem obnažilo půdu, jaká není v našich krajích běžná. Soudí se, že koncem doby ledové sem větry odkudsi ze severozápadu navály deseti- až dvacetimetrovou vrstvu písku. Dokud ho zadržovala dúbrava, byl v klidu, ale když duby zmizely, dal se do pohybu a překryl i okolní pole.
Mapa z roku 1827 už označila krajinu jako pustinu, kterou místní překřtili na Moravskou Saharu. "O život tu bojují trsy řídce vyrostlé travičky ukrývající před žhavým sluncem malou myšku,“ psal očitý svědek. "Mírný vánek odnáší písek a větrné víry ho vysoko zdvihají do oblak..." Poušť jak z příručky.
Chráněné území Váté písky
Návrat lesů
Les sem vrátil až Jan Bedřich Bechtel, od roku 1825 nadlesní v Bzenci. Vyzkoušel různé druhy dřevin, nejvíc se mu osvědčila borovice, ale vysadil i duby, olše a břízy. Do roku 1849 se podařilo obnovit lesy na více než dvou tisících hektarů, na což spotřeboval 4,5 milionu semenáčků borovice lesní a 116 tisíc bříz. Těch hektarů bylo nakonec pět tisíc a vysázených stromů se ujalo dost na to, aby tu zase vznikl souvislý porost. Vzdušný, přehledný, zelený, ideální pro pěší i cyklisty.
Od bzeneckého náměstí k němu jižním směrem vedou dvě značky, zelená a modrá. Obě se kousek pod nádražím noří mezi borovice, šikovnější je ovšem dát se vlevo se zelenou. Obloukem se stáčí k místu, které mapa hrozivě označuje jako Vojenské cvičiště Bzenec, ale jeho území je dnes jen přírodní památkou, mírným společenstvím rostlin a živočichů, z nichž řada patří do kategorie chráněných. Řekněme, že při jisté dávce štěstí se dá zahlédnout kudlanka nábožná.
Značená cesta vede dál přímo k jihu, zhruba po dvou kilometrech můžeme udělat malou odbočku vlevo k pomníku, který v roce 1906 dal postavit Moravsko-slezský spolek lesníků a dodnes se na něm můžeme dočíst: "Památce velezasloužilého zakladatele těchto lesů, lesního inspektora Jana Bedřicha Bechtela 1823-1852". Poklona dotyčnému pánovi za to, že zastavil poušť.
U pomníku začíná naučná stezka, která se brzy k zelené značce připojuje a pokračuje s ní do nitra lesa. Cesta je to příjemná, nestoupá ani neklesá, šťastný sen pohodlných pěších. Míjí místa bývalého Baťova lignitového dolu Linar, který se dodnes tu a tam rýsuje mělce propadlým povrchem.
Žilkův dub, král stromů
Kousek za ním stojí král zdejších stromů. Těžko hledat, co všechno se tu zachovalo z původní dúbravy, ale tenhle dub určitě. Legenda vypráví, že v kraji řádila loupežnická tlupa vedená jistým Žilkou. Dlouho se nedal chytit, až vrchnost vypsala odměnu pro toho, kdo k němu ukáže cestu, a skutečně se našel pytlák, který Žilku zradil. Do nitra lesa se vypravilo vojsko, jenže lapka bystře vyšplhal do větví stromu a útokům odtud zdatně odolával. Bitka to byla nekonečná, jednomu z vojáků nakonec došly patrony, tak si utrhl knoflík, nabil - a loupežníka sestřelil.
Žilkův dub tu na památku zůstal zachován. A my můžeme obdivovat asi třistaletý strom o průměru 144 centimetrů a obvodu kmene 4,8 metru. Vysoký je 22 metrů a jeho koruna se rozkládá do šířky 34 metrů.
Pouštní klima
Zelená značka pokračuje k jihozápadu, ale tam, kde narazí na úzkou asfaltku, odbočíme silničkou vlevo a po necelém kilometru první pěšinou vpravo. Podjedeme železniční trať a vstoupíme na území zvané Váté písky, do jádra Moravské Sahary. Kousek odtud rozžhavená pískovna člověka ujistí, že tenhle exotický titul tu pořád má ještě nějaká práva.
Tvrdí se, že právě tady se pouštní klima zachovalo se vší parádou. V létě na sluníčku přes padesát, v noci teplota klesá k nule. Navíc tu prý prší dvakrát do roka, a i když všude kolem lije jak z konve, nad Vátými písky je v mracích díra, kterými to dál připaluje. Naštěstí to je už jen kousek k břehům Moravy.
Co k ní říct? Bohatě tu meandruje, volně se vine v mocných zákrutech, proudící voda si s břehy hraje, jak chce. Koryto Moravy se tak údajně posunuje až o několik metrů ročně. Tam, kde se řeka zahryzává do silné vrstvy Vátých písků, se tvoří strmé písečné stěny dosahující výšky až patnácti metrů. V roce 1990 byly zmíněné stěny i s okolím vyhlášeny přírodní památkou Osypané břehy. Sjet z nich po zadku dolů a vykoupat se je radostný zážitek.
Pokud to máme za sebou, přišel čas vyrazit dál, přesněji řečeno zpátky. Podjezdem pod tratí, k zelené turistické značce. Kdo se jí chce držet, dovede ho pohodlně do Rohatce na vlak. Kdo chce zapadnout do lesa a půl dne křižovat cestami, má šanci, že zabloudí.
Lípa v zámeckém parku v Bzenci. Jako památný strom je lípa chráněná od roku 2001.
Je tu ještě jeden tip: vrátit se k Žilkovu dubu a od něj po modré značce do Bzence. V zámeckém parku tam taky roste památný strom. Podle nejsmělejších odhadů mu je 900 let a dal jméno zdejšímu vínu, Bzenecké lipce. Kdysi do něj vstupovalo slunce nedaleké Sahary.
Může se hoditMoravskou Saharu protíná několik turistických tras, záleží na vás, kterou si vyberete. Za výchozí místo si můžete zvolit Bzenec. Všechny varianty trasy jsou do 20 kilometrů. Co je možné vidět |
