Měsíční krajina vypadá nepochybně veseleji a úrodněji než Dvadcatyj učastok, přímořská vesnice kousek za Baku. Vzduch je nasáklý ropou, země je nasáklá ropou a i lidé,jejichž domky jsou jen pár kroků od ropného pole,jsou nasáklí ropou. »Vrty jdou více než dva kilometry do hloubky. To je, co?« říká pyšně Ilgar Mamedov,jenž z verandy svého domku hledí na mírně apokalyptickou scenérii mnoha set rezavých těžních věží, táhnoucích se od obzoru k obzoru. Má ten pohled rád, či spíše, je na něj hrdý. Už jeho otec tu žil a dobýval ropu. Jen pár kroků za zdí domu klopotně rachotí čerpadlo věže, jedno z mála široko daleko, které ještě z písečných sedimentů cucá černavou tekutinu. Pole je mrtvé,zbyly jen tuny rezavého železa na každém kousíčku země. V e strouze, jež snad kdysi byla potokem, šumí černá kaše. Jen zatoulaný pes na mastné pěšině a vytrvalý rybář na dávno rozpadlém molu dokazují, že tady jde život dál. Mezi pohřebištěm věží a vesnicí není žádná hranice, patří k sobě, už dlouho. Ilgar to z verandy,podpírané u křivých černých zdí neforemnou kládou, sleduje s pýchou. »Docela se mi tu líbí,« říká. Pole je mrtvé, ale jakási pokora k zemi, vděčnost za to, že po desetiletí vydává své bohatství, je zakódována v podvědomí lidí. Proto má ta scenérie svou působivou, byť temnou atmosféru. A pak, byl tu Bond. V posledním dílu dobrodružství Jamese Bonda zachraňuje agent 007 v Ázerbájdžánu jménem Jejího V eličenstva svět před zlou ropnou magnátkou Sophií Marceauovou. Právě u vesnice Dvadcatyj učastok svištělo v záběrech jeho BMW mezi kulisami tun starého železa. Ty by v ateliéru postavit nešly. Skoro každý v Baku ten film (Jeden svět nestačí se jmenoval) viděl a bavit se o něm nad pečeným kusem skopového v útulných čajovnách je ochoten i ten, kdo náhodou ne. »Alespoň nyní celý svět ví, kde vlastně leží Ázerbájdžán a jak bude jednou bohatý,« říkají. Ropný sen v Baku, prastarém kamenném městě ve středu majestátního zálivu v Kaspiku, žije dále. Jen hlubokými vrty ze sedimentů moře stále ještě nestoupá tolik černé kapaliny,aby se sny začaly opravdu naplňovat. Jednou to ale přijde,určitě, věří místní. Ropa je historií Baku. Za druhé světové války tu tisíce a tisíce olejem nasáklých postav bojovaly o každičkou kapku, která se dala vycucnout z hloubky. Byla to bitva, bez které se nedala vyhrát válka. Tehdy se v ropných polích kolem Baku dobývaly skoro tři čtvrtiny ropné produkce SSSR. Pro Německo bylo ovládnutí polí v Ázerbájdžánu jedním z nejdůležitějších strategických úkolů. Zachoval se i výmluvný filmový dokument - záběry, na kterých nejvyšší němečtí velitelé dávají Hitlerovi - poněkud předčasně - k narozeninám velkolepý dort s Kaspickým mořem, vyvedeným v cukru. Hitler si z něj s širokým úsměvem vzal ten nejlepší kousek, s Baku. Taktéž se traduje, že Stalin vydal svému zmocněnci v Baku jasný příkaz: P okud nezničíte ropná pole dříve, než se k nim dostane Hitler, zemřete. Pokud zničíte pole jen o minutu dřív než to bude nutné,zemřete. Hitler ovšem Baku nikdy nedobyl a válku prohrál. Historie ropy u Kaspiku jde ovšem mnohem, mnohem hloub, dál do historie, kdy byl Kavkaz bránou civilizací, kterou prošlo nesčíslně mnoho říší, dobyvatelů, učenců. Přicházeli a odcházeli, často ničili, ale většinou po nich něco zůstalo. »Pojďte,« říká Nizami Alijev, asi třicetiletý muž, dobrovolný strážce malé Mohamedovy mešity z jedenáctého století, vklíněné do svahu a uliček starého města. Ze zdí sálá vlhkost, tlusté koberce tlumí kroky. Pod podlahou se skrývá další dutina, památka na neznámé stavitele z neznámé doby. Našli ji teprve nedávno. Dole pod masivní klenbou, vzdorující času, kdosi vyhloubil do dvou kusů kamene dvě jamky velikosti pěsti. Nizami, povoláním historik, si myslí, že to byla svatyně uctívačů ohně, jehož kult byl součástí staroíránských náboženských tradic. »Naše dějiny se vrší na sebe, jako tyhle kameny,« říká zamyšleně Nizami a s úctou se dotýká jamek, v nichž snad kdysi, před érou Krista i Mohameda, plápolala ropa. Mnoho vrstev tlustých kamenných zdí, základů dávno zničených a zapomenutých staveb,se vedle mešity noří do nitra hory, pod novější domy počátku století, kde titěrné balkonky prorůstají vínem a rozviklaná dřevěná schodiště voní zatuchlinou. Nizami se těch starých zdí dotýká s téměř posvátným respektem. Možná již brzy znovu zmizí v hlubině, prostranství těsně před mešitou muselo ustoupit parkovišti norského velvyslanectví. K upci a cestovatelé již před tisícem let s obdivem zaznamenávali svědectví o »temných a světlých olejích«, vystupujících u Baku samovolně a v nebývalém množství na zemský povrch. V ěčné plameny, živené výrony zemního plynu, vyvolávaly děs i obdiv. Baku se stalo významným centrem staroíránského zoroastrismu, ke kterému patřil též kult »uctívačů ohně«. Od šestnáctého století zde jsou doloženy kamenné studny, ze kterých se čerpala ropa. A místní se též chlubí, že právě v okolí Baku byl v roce 1847 vyhlouben ruským inženýrem Semenovem vůbec první ropný vrt na světě. K ousek od mešity, v malém obchůdku s vůní čaje a leštidla, prodává zasmušilý antikvář to, co občas vypadne ze základů starých domů v Baku a okolí: dýky z doby bronzové, římské mince, perské mince, mince s věčně planoucím ohněm. Celý ten příběh o ropě a Ázerbájdžánu by ovšem možná měl začínat ještě jinak: jednoho dne roku 1873 stanul na břehu Kaspického moře mladý m už v pečlivě střiženém obleku. Měl západní vzhled, velký podnikatelský talent a dost peněz. Ke Kaspiku více či méně zabloudil při své obchodní výpravě - sháněl kvalitní dřevo na pažby pušek, které vyráběl v Rusku. Ihned pocítil, že dobývání ropy, které se v té době v Baku pomalu rozjíždělo, m ůže být skvělý byznys. Zamiloval si její vůni. Ten mladík se jmenoval Robert Nobel. Ano, ano, napadla vás správná spojitost. Po půl století psala rodina Nobelů historii dobývání kaspické ropy (a peníze, vyplácené každoročně nositelům Nobelovy ceny, s ní mají dle historiků přímou spojitost). Nebyla to ledasjaká kapitola - v okolí Baku se v té době dobývala více než polovina veškeré světové produkce ropy a světoznámé »město černého zlata« zažívalo obrovský rozmach. Ropní baroni - místní boháči, Nobelové, Rothschildové či firma Shell - si budovali velkorysé rezidence a paláce, jejichž kameny dodnes dělají město městem. Tak třeba palác, kde dnes sídlí Státní ropná společnost, stále ještě nezničila sterilita mramoru či naleštěných klik. Při troše snahy je tam možné nalézt ohmatané zdi, vrzající dřevěné podlahy a okna pokřivená časem. Pamatují dobu, kdy tu před více než sto lety nesnesitelně štěbetaly dámy v bílém, mezi nimi se potloukali navonění chudí dobrodruzi z celého světa a mladí carští důstojníci snili o slávě a bohatství. Jeden z armády prodavačů pestrobarevných koberců v centru starého města ví o tom všem své: »Kupte si koberec pane a nemluvte pořád o té ropě. V iděl jste vůbec někdy nějakou? Já ne, a co jsem neviděl, tomu nevěřím. Ale koberec,ručně tkaný koberec,pane, ten přežije věky. Jenže skoro nikdo už koberce nechce. Žít s ropou, pane, ale bez koberců? To nejde, to se nikam nedostaneme. Tak co, pane, koupíte si koberec?
* * *
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Do Baku se dá doletět přes Rusko, což je možné pořídit za zhruba 14 000 Kč, či přes Londýn, což je o několik tisíc dražší. Pro návštěvu je nejlepší konec jara či podzim - léto dokáže být kruté, byť v Baku horka vždy zmírň uje vítr od moře.
VÍZUM
Vízum je největší komplikace nejbližší velvyslanectví je ve Vídni. Návštěvník by měl mít pozvání osoby či organizace.Teoreticky stačí, bude-li zasláno fa xem. S pozváním v ruce je pak možné získat vízum přímo na letišti v Baku. Stojí 40 USD. Předpisy se často mění a formality je vždy nutné konzultovat s velvyslanectvím těsně před cestou.
* * *
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Do Baku se dá doletět přes Rusko, což je možné pořídit za zhruba 14 000 Kč, či přes Londýn, což je o několik tisíc dražší. Pro návštěvu je nejlepší konec jara či podzim - léto dokáže být kruté, byť v Baku horka vždy zmírň uje vítr od moře.
VÍZUM
Vízum je největší komplikace nejbližší velvyslanectví je ve Vídni. Návštěvník by měl mít pozvání osoby či organizace.Teoreticky stačí, bude-li zasláno fa xem. S pozváním v ruce je pak možné získat vízum přímo na letišti v Baku. Stojí 40 USD. Předpisy se často mění a formality je vždy nutné konzultovat s velvyslanectvím těsně před cestou.
 Ručně tkané koberce se v centru starého města prodávají od nepaměti. |
 Desítky kilometrů od břehu leží přímo v moři umělé městečko, Ropné kameny, kdysi chlouba ropného průmyslu SSSR. |
 Zaměstnanec rafinerie ukazuje, co se stane, když otočí kolem. |
