V Zarazicách krajný dům

-
V polovině loňského srpna jsem s kamarádem vyrazila na prázdninovou cestu na kole směrem na Tokaj a Medzilaborce a pak přes Slovensko zpět domů. Vyjížděli jsme sice z Kroměříže za pěkného počasí, ale hned první den cesty - kousek před Strážnicí v Zarazicích nás překvapil déšť. Asi v sedm hodin večer jsme se schovali v místní restauraci s nadějí, že za pár hodin přestane pršet. V deset se zavíralo a venku pořád lilo. Nezbývalo nám nic jiného, než se dát první odbočkou v dědince na její okraj a najít vhodné místo pro postavení stanu. V takovém dešti představa dost nepříjemná a navíc mne začínal dost intenzívně bolet zub - krásný začátek dovolené. Na konci Zarazic bylo pár opuštěných domků - v tom dešti a tmě vypadaly jako nedostavěné chaty. Ten opravdu poslední měl přečnívající střechu, která nás přímo lákala, abychom se pod ni vmáčkli, přikryli se stanem a přečkali noc. Ráno nás probudil zvuk motorky - blížil se majitel našeho přístřeší (jak jsme za světla poznali - vinného sklípku). Přemýšleli jsme,jestli už volal policii, nebo se na to teprve chystá, ale on jenom zahalekal: »Musíte úhnút, já idu do tech dveří!« Skrčili jsme se,abychom m u udělali místo a on vzápětí vyběhl opět ven s jednou PET lahví a jednou skleněnou litrovkou, oběma samozřejmě plnými vína. Tu litrovku postavil se dvěma pohárky na lavičku a s pozdravem »To máte po ránu na zahřátí, beztak vám byla v noci zima!« zase odjel. Chvíli jsme lapali po dechu a já jsem si uvědomila, že už mne zub nebolí. Nevím ani, komu bychom měli dodatečně poděkovat, ale zároveň bych přála cizincům, které v Praze ošidí taxikáři, aby si zajeli například na Moravu, tam to (někdy) funguje jinak.