V ulicích Nairobi přibývají "děti nikoho"

Kteroukoli noc spí na chodníku u tržiště v centru keňského hlavního města Nairobi schoulených deset nebo dvacet dětí. Když se právě nechystá žádná oficiální návštěva, policie je nechává na pokoji. Za úsvitu přicházejí obchodníci a malá armáda spáčů rychle vstává - hladoví, s kalnýma očima a v roztrhaných šatech. Překupník, který jim prodá lahve toluenu nepřijde dřív než v osm, což pro tyhle děti znamená přežít dvě hodiny pekla.

Nikdo přesně neví, kolik dětí žije na ulicích Nairobi, jisté ale je, že jejich počet se rychle zvyšuje. Před čtyřmi lety odhadovala městská rada, že je jich zhruba 60.000 - dnes sociální pracovníci hovoří o 200.000 dětí bez domova ve věku od jednoho roku do osmnácti let. Většina z nich jsou sirotci, které o otce nebo matku připravila nemoc AIDS, některé ale vyhnali sami rodiče neschopní poskytnout jim alespoň nejnutnější jídlo.
   

Jakmile se ocitnou na ulici, přežívají s pomocí drobné zločinnosti a pomocných prací - jsou z nich kapsáři, žebrají a otravují chodce tak dlouho, dokud jim radši něco nedají, kradou mobilní telefony, hlídají zaparkovaná auta nebo prodávají drogy. "Spoustu jich člověk potká na smetištích," říká Rachel Awalaová, která pracuje pro keňskou nevládní organizaci Child-life. "Žijí v podmínkách, v jakých by se neměla ocitnou žádná lidská bytost."
   

George Kimani to tak dramaticky nevidí. "Člověk si to prostě nesmí tak brát," říká desetiletý kluk s vědoucím odfrknutím. Když se byl naposledy podívat na svou matku, stále ještě byla naživu, ale jeho otec zemřel před dvěma roky a nechal sedmičlennou rodinu bez jakéhokoli výdělku. A tak musel George z domu, starat se sám o sebe.

Toulal se centrem města, hladově nakukoval do restaurací, a nakonec se přidal ke čtyřčlenné skupině patřící k většímu gangu asi třiceti dětí. Krást prý nemusí - hledá lidem volná místa k parkování, což mu vynese průměrně 50 šilinků (asi 23 korun) denně. Za polovinu si koupí porci hranolek, za zbytek lahvičku toluenu. "Bez čichání je ti zima, máš hlad a moc přemejšlíš," vysvětluje.
   

Loni v červenci málem umřel na nějakou infekci dýchacích cest, ale dostal se z ní, ani neví jak. Teď ho trápí pro změnu kožní vyrážky a občasné záchvaty malárie. Ale co nenávidí úplně nejvíc, je místní policie, jejíž příslušníci s železnou pravidelností podnikají na děti ulice zátahy, kopající a ječící je vlečou do antonů a odvezou do věznic, kde se nerozlišuje mezi mladistvými a dospělými. Po pár týdnech je dozorci nechají osprchovat, vyperou jim šaty a pustí je ven.
   

"Je to tragédie, kterou se mozek zdráhá pochopit," říká reverend Angelo D'Agostino, jezuita, který vede sirotčinec pro HIV-pozitivní děti na předměstí Nairobi. "Nikdy v historii lidstva nebylo tolik dětí přinuceno starat se samy o sebe." Odhaduje přitom, že do konce desetiletí zemře 2,5 miliónu Keňanů na AIDS a po nich zbydou milióny dalších sirotků. "Ještě jim není deset a už jsou z nich kriminálníci," říká Nasim Shah, majitel jednoho z nairobských obchodů. "Nechci pomyslet, co z nich bude v osmnácti."