V Tatrách obnovují vyhořelou Zbojnickou chatu

Loni v létě lehla popelem, ale možná již v letošním pozdním podzimu by mohla opět stát. Jedna z nejznámějších vysokohorských chat ve Vysokých Tatrách, ležící ve výšce téměř 2000 metrů nad mořem - Zbojnická chata. V posledních týdnech vstává jako Fénix z popela. »Není to jednoduché, ale jde to,« říká jeden z dělníků stavební firmy Melina z Kežmarku. On a jeho šest kolegů každé pondělí ráno absolvují poměrně náročnou dvou a půlhodinou túru z Hrebienku na staveniště do Velké Studené doliny. Celý týden pracují a v pátek odpoledne jdou zase dolů, domů. »Pomalu začínám věřit tomu, že vánoce a Silvestra už budeme slavit zde ve Zbojnické chatě,« říká unavený, ale šťastný chatař Edo Záhor. Od momentu, kdy loni 14. června těsně před půlnocí polosvlečený a úplně vyčerpaný doběhl k Zamarovského chatě a oznámil, že Zbojnická chata lehla popelem, si až dodnes neoddechl. Peníze na obnovu chaty, která za desítky let své existence poskytla útočiště tisícům turistů a horolezců a sloužila jako nejvýše položená základna záchranářů z Tatranské horské služby, shání úplně všude. Všechny přitom těší, že konto Neinvestičního fondu na obnovu Zbojnické chaty sice »nepřetéká«, ale tisíce drobných příspěvků od horolezců a vysokohorských turistů z celého světa přece jen umožňují pokračovat ve výstavbě. Pomáhají dokonce i slovenští politici. Známí milovníci hor, ministr spravedlnosti Ján Čarnogurský a ministr obrany Pavol Kanis, už přiložili ruku k dílu. »Taková vysokohorská chata je nepostradatelná, protože hory jsou nevyzpytatelné,« říká Kanis, který před několika týdny rozhodl, že v rámci nácviku vysokohorských letů vrtulníků ze základny v Prešově se bude létat právě do Velké Studené doliny a namísto maket nákladů se bude vozit cement, cihly a desky. Armáda tak vynesla nahoru celkem 42 tun materiálu. Záhor, který je podle svých přátel se Zbojnickou chatou srostlý a bez ní by neměl místo na zemi, každý den vymyslí něco nového. Turistu, jenž dnes po dvou a půl hodinové túře dorazí do Velké Studené doliny, například čeká kromě provizorně uvařeného čaje i cedule s nápisem: »Prosíme tě o tvůj příspěvek k obnově Zbojnické chaty formou odnesení odpadu - trosek ze spáleniště na skládku na Hrebienku«. A ti, co si troufají, skutečně nosí. Na horské trase z Hrebienku do Velké Studené doliny tak lze potkat turisty, kteří kromě batohů nesou i pět až sedm kilogramů vážící igelitové pytle plné zbytků ze staré Zbojnické chaty. »Už se těším na příští rok, kdy bude chata hotová, je to strašně fajn, že se znovu staví,« říká jeden z dobrovolných nosičů Peter Blažko z Myjavy. Při pohledu na několik vysypaných nebo jen tak pohozených pytlů, které na několika místech zhruba v polovině cesty mezi chatou a Hrebienkem lemují chodník, jen pokrčí rameny a dodá: »Lidé jsou různí. Někteří to zahazují, protože jsou hloupí, a někteří snad i proto, že už nemají dost síly,« říká Blažko. Chatař Záhor ale nad tím jen mává rukou a říká: »No a co? Ne každý na to má, ale každých sto metrů je dobrých. Tímto způsobem už lidé odnesli téměř čtyři tuny odpadu.«