Po vyplutí z Dakaru, kde se loď Brno zastavila na pár hodin pro doplnění zásob paliva a tropického ovoce,nás očekávala Kuba a její přístav Matanzas, který sousedí se známým letoviskem Varadero. Nakládka surového cukru pro Evropu měla údajně trvat jeden den, a tak někteří členové posádky ani nechtěli respektovat lodní čas s posunem podle časových pásem.
Ignorance "šoupání" hodin se jim však nevyplatila, protože na Kubě jsme díky nepředvídaným okolnostem bránícím budování socialismu (déšť, vítr a chybějící náhradní díly v cukrovaru) zůstali déle než týden. Celkový posun o šest hodin oproti Evropě je připravoval o snídani, protože lodní snídaně pro ně byla obědem, oběd večeří a lodní večeři raději vynechali, aby mohli jít kolem čtvrté odpoledne spát, tedy v deset večer středoevropského času. Oficiální kurs kubánského pesa k dolaru, který musel hospodář použít pro výplatu kapesného posádce, se nikomu nelíbil. Navíc se na Kubě nedalo ve volném prodeji téměř nic koupit, např. v jednom obchodě byly ve vitríně "Venta libre" pouze čtyři věci, z toho akrylový prsten stál 100 pesos. To byla tehdy více než měsíční mzda dělníka v cukrovaru a pro nás by to znamenalo 100 dolarů. Náruživí kuřáci si za tuto částku mohli v lodní kantýně vyzvednout padesát kartonů marlborek a pijáci čtyři kartony červeného Jeníka Chodce, každý s tuctem lahví. Rozvinutý socialismus ve své poslední fázi nás tedy uvrhl do prosté směny, aby bylo aspoň na pohled se známkou a malé občerstvení na břehu. Kartony cigaret a čikles (žvýkaček) se z kantýny přemístily do kabin jako místní měna tvrdší dolaru. Však také po odchodu celníků, kteří byli s oficiálními dárky od kapitána spokojeni a požadovanému uzamčení osobních věcí v lodním skladu již nevěnovali žádnou pozornost, nastala první vlna směny. Skupinky přístavních dělníků zásobily posádku bezcennými bankovkami, které se dokonce před časem tiskly v Praze,a radostně si odnášely domů nebo k překupníkům své úlovky. Naši námořníci vybaveni drobným obnosem, na místní poměry asi měsíční mzdou, za kterou se dal směnit karton cigaret, mohli peníze smysluplně utratit jenom na jednom místě. A to v místní restauraci na náměstí, kde se rozléval kubánský rum, jediný nápoj, který nebyl na lístky. Však se také v liduprázdné restauraci, pamatující určitě časy Hemingwaye, sešla celá posádka, která nepropadla diktátu časového pásma. Byl jsem v první skupince mapující terén a místní zvyklosti. Barman nám ochotně naléval, avšak za skleničku rumu nechtěl šest pesos, ale krabičku amerik. První den bylo k dispozici ještě několik lahví kubakoly připomínající chutí naši kofolu. S ní se dal rum smíchat do známého drinku cubalibre, protože limety byly naštěstí také k mání, a dokonce na účet podniku.Tady sice při objednávce nápoje cubalibre nehrozilo vězení, jako svého času zažili naši námořníci v Argentině, ale brzy došla jeho objemnější složka. Pak se podával pouze čistý rum s kusy ledu. Mimořádným zážitkem byla návštěva místního nočního podniku na náměstí, který pokračoval v rozlévání rumu po setmění, kdy se restaurace zavírala. Vlastně o noční podnik ani nešlo, protože tam žádný program nebyl a ani tam nevařili. Nicméně nabídli nám aspoň slušné prostředí s několika stoly a židlemi a také trochu společenského ruchu s dámskou společností. Byli jsme jedinými hosty a děvčata, která si k nám ochotně přisedla, uměla jenom španělsky. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak nastala tma zvaná egyptská. Nebylo to však následkem přílišného popíjení v restauraci nebo ranou do hlavy. Ani jsme nebyli obětí nějakého koktejlu. I kdyby šlo o místní uspávačky, tak nestačily nic namíchat. Personál podniku nám chtěl připravit překvapení, a tak zhasl všechna světla. Číšníci měli zřejmě netopýří zrak, protože za naprosté tmy se vždy trefili k našemu stolu, kde škrtli zapalovačem a zapsali si objednávku. Původní představa, že budeme sedět při svíčkách po první objednávce vzala zasvé. Na stole totiž žádné svíčky ani petrolejka nebyly. Snad tak chtěli zvýšit naši konzumaci, protože známé rčení "budiž světlo" se splnilo jen při další objednávce rumu. Skleničky se dostaly za naprosté tmy ke všem stolovníkům v pořádku a nazmar nepřišla ani kapka. Zpočátku to bylo docela zábavné. Ale ani po hodině temna jsme si s děvčaty moc nepopovídali a o erotický večer také nešlo, snad jen v kubánském podání. Nějaké důvěrnější doteky při naprosté tmě totiž nepřicházely v úvahu, jak se každý z nás na vlastní kůži přesvědčil. Po zaplacení rumového dýchánku jsme odhalili tajemství temné komory až venku na náměstí. Naše společnice byly strašně ošklivé, což jsme nemohli při bleskové přijímací proceduře ani postřehnout.
Autor je bývalým námořním důstojníkem, který procestoval řadu zemí světa. Je rovněž autorem mnoha odborných a cestovatelských publikací.
Ignorance "šoupání" hodin se jim však nevyplatila, protože na Kubě jsme díky nepředvídaným okolnostem bránícím budování socialismu (déšť, vítr a chybějící náhradní díly v cukrovaru) zůstali déle než týden. Celkový posun o šest hodin oproti Evropě je připravoval o snídani, protože lodní snídaně pro ně byla obědem, oběd večeří a lodní večeři raději vynechali, aby mohli jít kolem čtvrté odpoledne spát, tedy v deset večer středoevropského času. Oficiální kurs kubánského pesa k dolaru, který musel hospodář použít pro výplatu kapesného posádce, se nikomu nelíbil. Navíc se na Kubě nedalo ve volném prodeji téměř nic koupit, např. v jednom obchodě byly ve vitríně "Venta libre" pouze čtyři věci, z toho akrylový prsten stál 100 pesos. To byla tehdy více než měsíční mzda dělníka v cukrovaru a pro nás by to znamenalo 100 dolarů. Náruživí kuřáci si za tuto částku mohli v lodní kantýně vyzvednout padesát kartonů marlborek a pijáci čtyři kartony červeného Jeníka Chodce, každý s tuctem lahví. Rozvinutý socialismus ve své poslední fázi nás tedy uvrhl do prosté směny, aby bylo aspoň na pohled se známkou a malé občerstvení na břehu. Kartony cigaret a čikles (žvýkaček) se z kantýny přemístily do kabin jako místní měna tvrdší dolaru. Však také po odchodu celníků, kteří byli s oficiálními dárky od kapitána spokojeni a požadovanému uzamčení osobních věcí v lodním skladu již nevěnovali žádnou pozornost, nastala první vlna směny. Skupinky přístavních dělníků zásobily posádku bezcennými bankovkami, které se dokonce před časem tiskly v Praze,a radostně si odnášely domů nebo k překupníkům své úlovky. Naši námořníci vybaveni drobným obnosem, na místní poměry asi měsíční mzdou, za kterou se dal směnit karton cigaret, mohli peníze smysluplně utratit jenom na jednom místě. A to v místní restauraci na náměstí, kde se rozléval kubánský rum, jediný nápoj, který nebyl na lístky. Však se také v liduprázdné restauraci, pamatující určitě časy Hemingwaye, sešla celá posádka, která nepropadla diktátu časového pásma. Byl jsem v první skupince mapující terén a místní zvyklosti. Barman nám ochotně naléval, avšak za skleničku rumu nechtěl šest pesos, ale krabičku amerik. První den bylo k dispozici ještě několik lahví kubakoly připomínající chutí naši kofolu. S ní se dal rum smíchat do známého drinku cubalibre, protože limety byly naštěstí také k mání, a dokonce na účet podniku.Tady sice při objednávce nápoje cubalibre nehrozilo vězení, jako svého času zažili naši námořníci v Argentině, ale brzy došla jeho objemnější složka. Pak se podával pouze čistý rum s kusy ledu. Mimořádným zážitkem byla návštěva místního nočního podniku na náměstí, který pokračoval v rozlévání rumu po setmění, kdy se restaurace zavírala. Vlastně o noční podnik ani nešlo, protože tam žádný program nebyl a ani tam nevařili. Nicméně nabídli nám aspoň slušné prostředí s několika stoly a židlemi a také trochu společenského ruchu s dámskou společností. Byli jsme jedinými hosty a děvčata, která si k nám ochotně přisedla, uměla jenom španělsky. Než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, tak nastala tma zvaná egyptská. Nebylo to však následkem přílišného popíjení v restauraci nebo ranou do hlavy. Ani jsme nebyli obětí nějakého koktejlu. I kdyby šlo o místní uspávačky, tak nestačily nic namíchat. Personál podniku nám chtěl připravit překvapení, a tak zhasl všechna světla. Číšníci měli zřejmě netopýří zrak, protože za naprosté tmy se vždy trefili k našemu stolu, kde škrtli zapalovačem a zapsali si objednávku. Původní představa, že budeme sedět při svíčkách po první objednávce vzala zasvé. Na stole totiž žádné svíčky ani petrolejka nebyly. Snad tak chtěli zvýšit naši konzumaci, protože známé rčení "budiž světlo" se splnilo jen při další objednávce rumu. Skleničky se dostaly za naprosté tmy ke všem stolovníkům v pořádku a nazmar nepřišla ani kapka. Zpočátku to bylo docela zábavné. Ale ani po hodině temna jsme si s děvčaty moc nepopovídali a o erotický večer také nešlo, snad jen v kubánském podání. Nějaké důvěrnější doteky při naprosté tmě totiž nepřicházely v úvahu, jak se každý z nás na vlastní kůži přesvědčil. Po zaplacení rumového dýchánku jsme odhalili tajemství temné komory až venku na náměstí. Naše společnice byly strašně ošklivé, což jsme nemohli při bleskové přijímací proceduře ani postřehnout.
Autor je bývalým námořním důstojníkem, který procestoval řadu zemí světa. Je rovněž autorem mnoha odborných a cestovatelských publikací.
