Ledovcové lyžování na dopoledním tvrdém firnu a v odpolední mokré břečce má své kouzlo především pro toho, kdo si chce užívat slunce a nechce platit moc peněz. O pěkném lyžování se totiž dá mluvit málokdy. „Letní nabídka tratí má se zimními plánky a mapkami pramálo společného,“ uvádí na svých internetových stránkách lyžařský odborník Ivan Sosna. „V srpnu a září se lyžování mnohdy ani nevyplatí.“ Podle jeho slov jsou nejlepší orientační pomůckou panoramatické kamery v televizi nebo na internetu, ale jen do té doby, než je provozovatelé středisek přesměrují tak, aby nezabíraly ošklivý špinavý led bez sněhu.
Například na Kaprunu v Rakousku se proto v létě platí za den a půl lyžování jen kolem třinácti set korun, na lanovkách nad francouzským Tignes za dva dni necelých sedmnáct set korun. Zájezdy, ubytování nebo jen permanentky lze koupit i v tuzemských cestovních kancelářích dlouho před plánovanou cestou.
Vedle sjezdařů a snowboardistů si na některých ledovcích užívají i kondiční běžci. Nejznámějším místem jejich tréningové dřiny je zastíněný kout ledovce pod Dachsteinem, ale stopa bývá vyjetá například i nad Stubaiským údolím.
Nejhlubší dojmy ze všech lyžařů v létě zřejmě prožívají skialpinisté. Se svým celým vybavením na zádech totiž vyrážejí až na nejvyšší vrcholky a do nejhlubších údolí. Přitom musejí dávat pozor, aby na ně nespadla lavina, neotevřela se pod nimi sněhová trhlina či je netrefil nějaký zbloudilý kámen z okolních skal. K tomu se přidávají kouzelné večery ve stanu nebo svítání při opouštění chaty.
Podmínkou populárních lyžařských výstupů na nejvyšší rakouský štít Grossglockner, švýcarsko-italský Breithorn či Monte Rosu nebo sjezdu zpod Mont Blancu Bílým údolím je však znalost záchranné techniky, dostatečné horolezecké vybavení a ochota trpět. Ne každý je totiž spokojený, když se může celý den vláčet na lyžích po sluncem rozpáleném ledovci, který působí jako čočka a lyžaře opéká ze všech stran.
 |
 |
 |
 |
 |
