Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


V Evropě už severněji nemůžete. Ve vichřici s polární září na Nordkinnu

aktualizováno 
Zas tu někdo bude psát, jak dojel autem na Nordkapp, usoudí nejspíš z titulku zeměpisně běžně vzdělaný čtenář. Jenže omyl. Označení Nordkappu za nejsevernější cíp Evropy je zavádějící. Nejsevernějším pevninským výběžkem Evropy je méně známý poloostrov Nordkinn přibližně o sto kilometrů západněji.

Výchozí bod putování po Nordkinnu | foto: Martin Mykiskapro iDNES.cz

Zatímco na Nordkapp na ostrově Mageroya můžete dojet pohodlně po silnici, vedoucí mimo jiné podmořským tunelem, Nordkinn je o řád nedostupnější. A to navzdory faktu, že i sem vede silnice. A ve srovnání s Nordkappem, který je hlavně turistickou atrakcí, na konci silnice na Nordkinnu žijí lidé, především rybáři. Ve vnitrozemí poloostrova Nordkinn pak jakákoliv infrastruktura chybí.

Jak se jede autobusododávkou

Autobus, spojující nejsevernější osady Evropy s civilizací, slouží kromě přepravy lidí k zásobování. Zadní část vozu je předělána na krytou korbu, vypadá to jako autobusová dodávka. A řidič je současně závozník.

Na kraji Lakselvu, kde v šest ráno ještě za hluboké tmy cesta začíná, zajíždíme například k letišti, kde řidič překládá balíky z čekajícího poštovního vozu. O kus dál nakládáme v moderní pekárně krabice s čerstvým pečivem.

"Autobusododávka"

Pak jedeme dlouho podél zamrzlého fjordu, přejezd do osady Mehamn na Nordkinnu trvá pět hodin. Dalo by se to zvládnout i rychleji, ale jízdní řád počítá i s neuvěřitelně rychle se měnícími povětrnostními podmínkami.

To jsme pochopili, jakmile se úzká silnička stočila od pobřeží do mírně zvlněné hornaté krajiny, kde je vozovka často vyfrézovaná v metrové vrstvě sněhu. Jakmile začne foukat, silnice rychle mizí a individuální provoz se zastaví. Jediné zapadlé vozidlo by cestu zablokovalo. Jezdí se proto v konvojích, v jejichž čele se plání ženou silné vozy upravené na sněhové frézy. Aby sněhovými závějemi projely snáze, řítí se vpřed značnou rychlostí. Z dálky je z nich často vidět jen mohutný sněhový chvost, jako by před námi  těsně pod obzorem jela parní lokomotiva.

Sněhový chvost za odhrnovačem sněhu

Sněhový chvost za odhrnovačem sněhu

V našem případě jen sněží, i když chvílemi dost hustě, takže se jezdí normálně. Ani absolutní bílá tma, kterou jsme několikrát projížděli, řidiči očividně nedělala na čele nejmenší vrásku.

Při příjezdu do Mehamnu se zdá, že se počasí lepší, mezi protrhávajícími se mraky optimisticky vysvítá slunce. Dobré počasí nám potvrzují i místní, i když, jak se později ukázalo, bohužel mylně. Proto hned vyrážíme na cestu, chceme si užít divočinu Nordkinnu, strávit několik nocí venku pod stanem a v odloučení od lidí. A pokud se poštěstí, budeme pozorovat polární záři.

Je začátek března, noci jsou ještě dlouhé, stmívá se po 17. hodině. Výstroj táhneme na upravených dětských bobech, naše zimní boty zdobí sněžnice.

Mehamn, jedna ze tří nejsevernějších obcí Evropy

Mehamn, jedna ze tří nejsevernějších obcí Evropy

Slunce se střídalo s vánicemi po celý den téměř v pravidelných intervalech.

Slunce se střídalo s vánicemi po celý den téměř v pravidelných intervalech.

Ve stanu uprostřed vichřice

Jak se dalo čekat při naší smůle na počasí, brzy nás pohltila vichřice. První den jsme postupovali do soumraku za sílícího větru a střídavého, ale stále hustějšího sněžení.

Postavit stan na pláni v tom větru byla dobrá zkušenost, první zkouška, ve které jsme obstáli. Bez lopaty bychom se ale neobešli. Pro stan vykopáváme plošinku aspoň trochu pod úrovní okolního sněhu, ze sněhových hroud budujeme malý větrolam.

Další dny se pak seznamujeme se severskou přírodou v její plné zuřivosti a záludnosti. Přestože jsme 500 kilometrů severně od severního polárního kruhu, až sem dosahuje působení teplého Golfského proudu.

Druhý den to vypadalo s počasím podobně, skoro pořád fičelo, ale hlavně padal mokrý sníh a chvílemi vichr přinášel dešťové spršky. Jak sníh kolem slehnul, začaly k večeru z pláně vykukovat skalky a kameny. Celý den trávíme ve stanu.

Na tomto místě jsme strávili dvě noci.

Na tomto místě jsme strávili dvě noci.

Už je to tady!

V noci nám příroda připravila velkolepé odškodnění za nedobrovolné uvěznění. Kolem deváté hodiny se oblačnost roztrhala a nad námi se objevilo slabounké mihotavé nazelenalé světlo, jakýsi pruh průhledného závoje taženého přes tisíce hvězd. Dočkali jsme se: polární záře!

Sice foukal silný vítr, ale bylo pod nulou, takže i sníh pod nohama zase křupal a dotvořil krásnou atmosféru polární noci. Světlo sílilo a sláblo, pak zase sílilo a přelévalo se z jedné části oblohy na druhou. Nazelenalé světlé pruhy se chvíli rozbíhaly a zase sbíhaly, později se pak větší část kosmického jevu přenesla nad západní obzor.

Fotíme, stativy jsou funkční jedině v závětří, jinak s nimi vítr vibruje. Nemůžeme se té úchvatné podívané nabažit, je to přímé setkání s vesmírnými silami, tak intenzivní uprostřed polární pustiny...

Polární záře

Polární záře

Další den nízká oblačnost sice přechází co chvíli v mlhu a naopak, ale vítr není příliš silný, a tak se přemisťujeme hlouběji do vnitrozemí poloostrova, utopeného ve sněhu. Za soumraku vítr opět nepříjemně zesílil a my se rychle utábořili.

Noc byla divoká, stanová plachta se ve větru třepotala. Tím ovšem nepřízeň počasí zdaleka neskončila. Vichřice trvala celý další den, vítr přinášel mraky sněhu, pod kterým pomalu mizel – a deformoval se – náš stan... Venku trávíme jen nezbytně nutné chvíle. Opět celý den proležíme ve stanu.

Náš stan po dvoudenní vichřici

Náš stan po dvoudenní vichřici

Pod tíhou takovýchto podmínek musíme pomýšlet na návrat už další den. Kdybychom šli dál a nová vichřice nás uvěznila na další den či dva, zůstali bychom bez jídla. Ale hlavně bychom mohli mít problém vůbec stihnout odlet domů ze 400 kilometrů vzdálené Alty. Vždyť i trasa Mehamn – Alta je v zimě otevřená v závislosti na počasí.

Příroda v nás výrazně posílila pokoru vůči okolnímu drsnému prostředí. Pokoru, kterou jsme právě tady na samém severu Evropy opakovaně nacházeli i u zdejších obyvatel.

Trénink na severní pól?

"A vy odkud jdete? Trénujete na severní pól?" zastavuje se s námi na kus řeči první člověk, kterého potkáváme na ulici po příchodu do Mehamnu. "Cože, vy jste byli v tomhle počasí venku?" diví se, ale vzápětí při pohledu na naložené boby a polárnické boty dodává: "Podle výstroje vypadáte, že aspoň víte, co děláte. To jiní nevědí. Proto v Norsku každý rok přes zimu umrzne několik cizinců, co si vyjedou na běžky jako někde ve střední Evropě. Během poslední vichřice dokonce zmrzli i tři naši mladí lidé. Podcenili to, vyjeli si nalehko, a když se rozpoutala vichřice, neměli šanci se vrátit."

"Jinak je ale sever fascinující místo pro život, tady zažiješ, co nikde jinde. Jednou tu byla taková vichřice, že jsem neviděl nataženou ruku, když jsem ji vystrčil ze dveří," líčí dál zdejší poměry učitel Mario. Původně pochází z Mehamnu, ale od studií až donedávna žil v Oslu běžným životem velkoměsta.

Dlouhé roky tam básnil o dalekém severu, až si z něj kamarádi  začali utahovat, proč tam neodjede. Tak se jednou sbalil a odjel. "Uvidíme za pár let, ale teď jsem nadšený. Co je tu nejhorší? Když při vichřici vypnou elektřinu. Ve tmě zabloudíte deset metrů od svého domu. A umrznete."

Pustá krajina vnitrozemí na samém severu Evropy

Pustá krajina vnitrozemí na samém severu Evropy

Nikdy se nevzdávat, to je krédo místních

Další seveřan, s kterým se později seznámíme, vypráví, že každý si tady musí poradit sám. Kdysi prý býval rybářem, ale teď se živí opravami včetně elektroniky. Všechno se musel naučit sám, a když si s něčím neví rady, poprosí zákazníka, aby mu dal víc času. Nakonec na to prostě přijde, jinak by to bral jako osobní prohru.

"Ano, tohle je velmi typické pro místní lidi," potvrzuje mi známá z Alty, největšího města norského Finnmarku, filozofii neznámého opraváře elektroniky. "Oni jsou naučeni nevzdávat se, protože mají zafixováno, že když se vzdáš v přírodě, zahyneš," říká.

"Tady  v Altě žiju pohodlným městským životem se všemi výhodami civilizace, ale zahrabat se do sněhu nebo co si vzít s sebou do přírody, to jsou pro mě pořád automatické znalosti."

Další nový kamarád Runa z Mehamnu nám pak vyjmenovává, co je podle něho nezbytné pro přežití na severu Evropy, bez čeho by v zimě nikdy nevyšel z domu. Vlněné oblečení nejlépe přímo na tělo, pak lopata, vrták do ledu (jezera jsou v zimě zamrzlá), vlasec a háček na ryby.

Zatím ještě svítí slunce.

Zatím ještě svítí slunce.

Procházíme pod velkou převějí.

Procházíme pod velkou převějí.

Závěrečné sněhové deja-vu

Naše cesta z Mehamnu zpět do Alty probíhala trochu zdlouhavěji než cesta na sever. Celou noc hustě sněžilo. I přes den se co chvíli spustila krátká, ale hustá chumelenice. Před vjezdem do hornatého vnitrozemí autobus zastavil před zavřenou závorou. Asi hodinu čekáme, než přijde povolení pro další konvoj v našem směru.

Jako poslední v konvoji jedou osobní auta, jejichž řidiči předtím čekali na povolení jízdy. Před nimi jede náš autobus a jako první se plání žene silný vůz upravený na sněhovou frézu. Aby snáze odhrnul vrstvy nového sněhu, řítí se vpřed značnou rychlostí. Z dálky je z něj vidět jenom mohutný sněhový chvost, jakoby se sněhovou plání před námi, ale těsně pod obzorem, řítila parní lokomotiva...

Nordkynn

Nordkynn

Autoři:




Nejčtenější

Čeští turisté se koupou na Makarské. K moři do Chorvatska jich ročně míří skoro...
A zase to Chorvatsko. I letos bude pro Čechy nejoblíbenější destinací

Chorvatsko bude letos podle Asociace cestovních kanceláří opět nejoblíbenější destinací českých turistů - stejně jako loni a spoustu předchozích let. Asociace...  celý článek

Hydroelektrárna Spálov v detailu. Po předešlé domluvě si ji můžete prohlédnout...
Putování krajinou skla. Na kole za největším podzemním jezerem Česka

Železný Brod bývá označován za ideální turistické rozcestí Českého ráje, Jizerských hor a Krkonoš. Byla by ovšem škoda vyrážet za tak dalekými cíli a...  celý článek

Dlouhý vlak do Rumunska
VIDEO: Půlkilometrový vlak RegioJetu se vydal na cestu do Rumunska

Soukromý dopravce RegioJet vypravil v úterý v podvečer svůj nejdelší vlak v historii. Souprava míří do rumunského Eibentálu, kam veze více než tisíc hudebních...  celý článek

Estonský hrad Kuressaare (Arensburg)
100 POHLEDŮ: Důstojníci na procházce u hradu v Kuressaare - Arensburgu

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Antropolog Martin Soukup
My máme hodinky, oni mají čas. Jak vědec zkoumá Papuánce s mobilem

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Další z rubriky

Antropolog Martin Soukup
My máme hodinky, oni mají čas. Jak vědec zkoumá Papuánce s mobilem

Martin Soukup letos dostal cenu Neuron, udělovanou nejlepším vědcům. Mimo jiné za to, že sleduje, jak žije asi patnáct set lidí v odlehlém údolí ostrova...  celý článek

Výhled na pobřeží ostrova Gran Canaria
U Kanárských ostrovů je hnědé moře, zamořují jej sinice

Návštěvníky Kanárských ostrovů může v těchto dnech na vyhlášených plážích překvapit odpudivá barva moře. Kvůli vysokým teplotám vody se zde rozbujely sinice,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Jak létají Češi. Letenka za 300 tisíc a cesty kolem světa

Kolik jste ochotni zaplatit za letenku na vysněnou dovolenou či pracovní cestu? Český rekord za poslední půlrok drží letenka za bezmála tři sta tisíc korun....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.