Patří do sbírky Gertrudy Pürrové, Švýcarky, která si v městečku Bubikon u Curychu otevřela soukromé muzeum zajíčků. Ve své sbírce má na pět tisíc plyšáků, figurek a dalších věcí se "zaječím" emblémem.
"Symbol zajíčka pro mě neznamená jen období Velikonoc," říká asi padesátiletá paní, když mě vítá u vchodu do muzea. Sbírka - to je celý její život, napadá mě později.
Ale to už jsem vtažena do víru zaječího království, její nadšení se rychle přenáší na mě a já se seznamuji se "zakladateli" muzea. Jsou to malé miniaturky - "Adam a Eva celé sbírky," pyšně mi ukazuje Gertrudin muž René. V roce 1977 je své ženě koupil jako dárek. "Stáli dvacet centů," směje se, když rozevírá dlaň s dvěma minikrálíčky. A tehdy začala zaječí mánie. Gertruda nakupovala další a další věci - plyšáky, miniaturky ze skla, keramiky i umělé hmoty, z gumy, cínu, čokolády.
Bábušky, které mají zaječí ouška..., vázanky, prostírání, karty, puzzle, odznáčky, magnety, tiskátka, ubrousky s jejich emblémem, vína s etiketou zajíce. A vyjmenovávat rekvizity muzea bych mohla ještě dlouho. Bylo toho tolik, že zaplnily celý pokoj v jejich domě, bylo jich tak moc, že rodinný přítel prohlásil: "Tak, a teď byste si měli otevřít muzeum!"
A tak si Pürrovi v roce 1991 otevřeli "výstavní síň zajíčků". A exponáty se to v dvoupatrové budově "jen hemží" - zajíci jedou dřevěnou tramvají, sedí ve třídě nebo za bohatě prostřeným stolem, malují zaječí obrázky na plátno, spí v postýlkách, kočárku, hrají na piano. Skoro každý z nich má svůj příběh. Některé jsou smutné, jiné vyvolají na tváři úsměv.
Tak třeba rodinka dřevěných zajíců-muzikantů umístěná v jedné z přeplněných vitrín. Gertrudě přišli poštou a z dopisu se dozvěděla jejich historii: během druhé světové války utekla jedna německá rodina před Hitlerem do Švýcarska. Střechu nad hlavou jim nabídl švýcarský pár. Všichni ve zdraví přečkali válku, a když se v roce 1945 vraceli domů do Německa, věnovali svým hostitelům malé figurky zajíců-muzikantů, jediné hračky jejich dětí.
Anebo třeba Urs a Ursula, ten spokojený zaječí páreček sedící u své kávy za stolem, i o nich vám Gertruda ráda povypráví. Jednoho dne si muzeum prohlížel mladý manželský pár, moc se jim líbilo, a tak majitelku poprosili, aby jim zapózovala na fotografii. "Dobrá tedy, stoupnu si tady k Ursovi a Ursule," oznámila jim. Pár propukl v hlasitý smích. "To jsme my. Já se jmenuji Urs a moje žena Ursula," sdělili jí, když se konečně uklidnili.
Gertruda je ve svém živlu, vypráví, ukazuje, natahuje plyšáky, kteří pak spustí břesknou muziku, tlučou do bubnů, "válí" na kytaru rokenrol.
To už ale majitelka muzea ukazuje dalšího králíčka, který mi předvede brilantní salto. "Tohle představení mám připravené pro děti, často sem chodí celé třídy, hlavně před Velikonocemi se nezastavíme," říká. "Děti jsou nadšené, ani nedutají. Stane se mi, že tady zůstanou i hodinu, nezazlobí, jen chodí od vitríny k vitríně a jako u vytržení si prohlížejí obrázky na stěnách."
Nejstarším exponátem muzea je mince s emblémem zajíce, pochází ze Sicílie z období 450-470 let před naším letopočtem. Ale to nejsou jediné vzácné exponáty. Mýdlová figurka vznikla v roce 1912, a třeba půlmetrový červený králík Joseph má už leccos za sebou, lze vyčíst z jeho odrbaného plyše. Pochází z dvacátých let minulého století a patří mezi osmnáct nejoblíbenějších Gertrudiných exponátů. Ty jediné mají jména - Jonathan (vážený profesor v kostkovaných kalhotách s brýlemi odloženými na židli), Nicole a Monique (Pařížanky s harmonikou a činely), Alexander (přísný profesor opírající se o piano) právě peskuje Benjamina (neposlušného mladého klavíristu, který opět nenatrénoval zadanou etudu).
|
MŮŽE SE HODIT Muzeum zajíců se nachází v Bubikonu, 25 minut jízdy vlakem z Curychu. |
Pak je tu také Tommy, 1,70 metru vysoký bílomodrý zajíc hlídkující u vchodu, ale hlavně Rabbi v modrém svetru, zajíček číslo jedna, Gertrudin oblíbenec.
Takový je svět zajíčků v Bubikonu. Je zde na pět tisíc vystavených kousků, mnoho z nich jsou starožitnosti pocházející ze začátku století. Další dva tisíce kousků, dědictví po Gertrudině přítelkyni Erice, která nedávno zemřela, zůstává v krabicích ve sklepě.
"Dnes už konečně dokážu jít v obchodě kolem plyšového zajíce, aniž si ho koupím," říká Gertruda. "Ano, prohlédnu si je, ale pak jdu dál." Do nákupního varu ji dnes dostávají jen staré kousky, nejčastěji po nich pátrá v internetových aukcích. Je to drahý koníček, říká; kolik peněz však do své sbírky investovala, si vyčíslit netroufá. "Opravdu hodně, radši nevědět," směje se.
Ale to už se musím rozloučit. Na cestu mi mávají Rabbi s Tommym, pak se zavlní záclona a zpoza okna mi od své kávy pokynou Ursula s Ursem.
 Na koncertě Skupina zajíčků spustila břesknou muziku, mlátí do bubínků, kývají se v rytmu a malé návštěvníky muzea přivádějí v úžas |
 Decentní manželský pár Urs a Ursula si právě dopřávají svou odpolední kávu. Tito zajíčci patří mezi velké oblíbence majitelky muzea. |
 Muzeum plyšových zajíců ve švýcarském Bubikonu |
