V Arequipě zaujme nejvíce klášter svaté Cataliny

Centrem jižní části Peruánské republiky je město Arequipa. Narozdíl od mnoha jiných měst této oblasti se nejedná o slepenec z moderních budov a zbídačených slamů. Ačkoliv ani Arequipě se tyto vymoženosti nové doby nevyhnuly, její ráz je určován především historickou zástavbou. Koloniální ráz celého města dává cestovateli na chvíli zapomenout, že se nachází tisíce kilometrů od matičky Evropy. Právě pro tento historický ráz města byla Arequipa v roce 2000 zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO.

V okolí města se rozprostírá vyprahlá polopoušť plná ostnatých kaktusů. Za ní se tyčí zasněžené vrcholky šestitisícových sopek. Jejich vrcholy jsou častým cílem turistů. O průvodce není ve městě nouze. Arequipa je vůbec dobrým východiskem pro různé výlety do okolí. Populárním se v poslední době stává zvláště kaňon Colca.

V centru města se nachází koloniální domy z 18. století a několik pozoruhodných kostelů, co mne ale v Arequipě zaujalo nejvíce byl klášter svaté Cataliny. Klášter zabírá celý jeden blok v ulicích. Z venku si ničeho nápadného nevšimnete, snad jen vysoká zeď bez oken může vzbudit podezření něčeho zvláštního. Když ale vejdete dovnitř, ocitnete se v městě uprostřed  města. Nízké maximálně jednopatrové  baráčky v pestrých barvách tvoří skutečný labyrint. Ještě, že vstupenka je zároveň mapou kláštera. Zabloudit zde by jinak nebylo nijak těžké.
 

Klášter byl založen roku 1580 bohatou vdovou Máriou de Guzmán, podle ženské verze řehole sv. Dominika. Byli sem přijímány pouze jeptišky z nejlepších španělských rodin. Zpravidla druhorozené dcery z vyšší společnosti odcházeli do tohoto kláštera. Přestože řeholní sestry slibovali žít v chudobě, každá jeptiška měla jednoho až čtyři většinou černé sluhy a pořádali se zde velkolepé slavnosti, na které byli zváni muzikanti a jiní umělci. Konvent připomínal spíše exklusivní klub než  klášter. Několikrát byl rozšířen, ale i zemětřeseními poničen.

Roku 1871 přijela do kláštera sestra Josefa Cadena a z pověření papeže provedla zásadní reformu kláštera. Všichni služebníci si mohli vybrat, buď se stanou mnichy, nebo mohou svobodně odejít.  Poslala všechna nadání zpět do Evropy a napravila život v klášteře. Do dnešních dnů v severní části konventu žije asi dvacítka mnichů, kteří z turistického ruchu opravují svůj klášter.

Klášter byl po 400 let naprosto uzavřenou jednotkou uvnitř města. To samozřejmě vzbuzovalo nejrůznější dohady. V době jeho největšího rozmachu za jeho zdmi žilo okolo 450 lidí.V roce 1970 byl klášter donucen otevřít se veřejnosti. Byla do něj zavedena elektrika a voda z veřejného vodovodu.
 

Při procházce kláštera si kromě mnoha podivuhodných zákoutí, kde jako by se zastavil čas, můžete prohlídnout i zbytky původního vybavení a výzdoby. Jeho žalostný stav dává tušit, že nynější klášter rozhodně neoplývá tolika prostředky jako v minulosti. Kromě toho, je zde k vidění několik pozoruhodně zachovaných černých kuchyní. Z kostelní kopule, což je vlastně jediná vyšší stavba celého komplexu můžete přehlídnout podstatnou část kláštera spolu se zasněženými horami za městem.  

Uvnitř kláštera naleznete tiché a stinné místo vhodné k zastavení se uprostřed shonu jihoamerického velkoměsta. Podle mne křivolaké uličky a tichá náměstíčka kláštera sv. Cataliny patří mezi nejpozoruhodnější stavby v koloniálním stylu v Peru.