Můj fotoaparát putuje od jednoho vojáka k druhému a nakonec dostávám strohý příkaz - "Film ven, fotili jste zakázané pásmo." V transportéru sedí drsně vypadající plukovník, který neustále konzultuje cosi v srbochorvatštině se čtveřicí, která nás drží v šachu. Jeden z mladších vojáků dostává pokyn, překládat do angličtiny. Hned při první větě vypadá jak u maturitní zkoušky, pod helmou mu teče pot a celý se klepe. Snažím se jeho i kolegy uklidnit cigaretami. Všichni s úsměvem děkují, ale po příchodu plukovníka znovu nasazují kamenné výrazy a "kamelky" schovávají do kapes.
Okolo projíždí starý osobní vůz Zastava s černohorskou rodinou, která nepokrytě dává na tvářích znát úžas, co že se to s námi děje. Na podobné situace jsou přitom zvyklí. Nedaleko od jejich obydlí se totiž nachází vojenská posádka. V plné permanenci jsou turistická zařízení, v současnosti však uzpůsobená potřebám armády. Na zahrádce se na poledním slunci opaluje a pivem posiluje snad celý pluk. V bunkrech rozmístěných ve výšce tisíc metrů nad mořem v poklidu pospávají netopýři a na první pohled se zdá, že vše je v klidu. Až po šťastném návratu do Prahy se dočítám, že právě na tomto území se údajně skrývá Karadžič...
Útrapy s armádou končí až výhrůžkou s významným poklepáním na samopal: "Nikdy se sem již nevracejte a zmizte co nejrychleji z území jugoslávské republiky,.."
 Černá Hora - zapomenutý kout svazové Jugoslávie. |
