Už jste někdy jedli hlemýždě?

Já ano a vůbec jsem o tom nevěděla. Bylo to v Alsasku ve městě Thionville blízko města Metz. Byli jsme v rodině s dvojčaty do první třídy, tatínek železničář, maminka nezaměstnaná. Vlastně to byla návštěva na oplátku. Dobře jsme se již znali. Paní domu předložila předkrm. Něco tmavšího, tužšího v lískovém těstě, něco jako vánoční pečivo, ale sladké to nebylo, celkem nic moc. A pak že hlemýždi musí být vybraná delikatesa. Ale to, co následovalo, byla pochoutka: nadýchaná bramborová kaše s uvnitř s lahodným vepřovým masem, zapečená se zlatavou kůrčičkou na povrchu. K tomu bylo pampeliškové a sedmikráskové listí v nadměrném množství se speciální zálivkou z octa, hořčice a oleje. T rochu nezvyklé, ale v obchodě jsme viděli takové různé listí již připravené v igelitových sáčcích, ve velkém výběru. Pokračovalo se lotrinským koláčem a opět, nebyl sladký. V záplavě vajec probleskovala šunka. Drželo to pohromadě linecké těsto. K jídlu se pilo růžové víno a další a další láhve byly tmavší a tmavší barvy. Pokračoval sýr, ale ne jeden druh, byl to takový rozličný výběr. Od tyčkového chleba jsme již měli poraněné patro z minulého dne a proto jsme jako oni pokorně namáčeli chléb i bagety, máčeli je a drobili jako oni. Nikdy jsem neviděla, že by Francouzi u jídla spěchali. I dělníci na stavbě »stolovali«. K ončilo se kávou nebo zmrzlinou. A povídalo se a povídalo. S největší pravděpodobností působí takový způsob jídla dobré trávení, potažmo dobrou náladu a to je zřejmě i základ příjemné francouzské povahy.