Soňa Vomáčková na fixech

Soňa Vomáčková na fixech - Soňa Vomačková na fixech kousek od výškového tábora C1 | foto: Jan Rýdl

Už jsou všichni ve svahu

  • 3
Počasí skvělé, jasno, prakticky bezvětří, teploty v normálu. Rozhodující nápor na Qgir je v plném proudu. Už jsou totiž ve stěně K2, v tzv. Česenově cestě všichni čeští horolezci. Po celkem klidné noci v C2 si dali se startem do dnešního stoupání Hrubý, jaroš, Mašek a Caban dost načas. Věděli, že je čeká maximálně čtyřhodinová cesta a nějakých 400 metrů převýšení, a tak v klidu ráno uvařili, najedli se a v 11.30 vyrazili. Z BC byly dalekohledem skvěle vidět jejich rozvážné kroky.

Ve 14.00 hodin se ozval vysílačkou Zdeněk Hrubý s tím, že část cesty je dost nepříjemná, protože předcházející uragán nahrnul místy sníh do zmrzlých hrud, blbě se tato místa překonávají, a navíc je prakticky úplně zamrzlé v ledu fixní lano. Jinak že podmínky jsou dobré. C3 v 7200m měli v tu chvíli nadosah.

Hodinu po relaci s první skupinou vyrazil Josef Šimůnek a Soňa Vomáčková. Vyráží takhle odpoledne proto, že do C1, kam míří, jim stačí stoupat beze spěchu 4, možná 4,5 hodiny. Zítra se chystají rovnou do C3, takže se dostanou předchozímu týmu těsně za záda a začnou plnit domluvenou funkci druhé vlny.

Šimonův start ovšem byl z rodu roztržitých, protože do poslední chvíle se snažil najít ztracený software na počítači, potom si rychle zabalil, oblékl se, nalil do termosky čaj, přidal cukr a citronovou šťávu, hodil batoh na záda, termosku nechal stát na stole a s "Ahoj" odešel. Kuchař za ním s termoskou pelášil po ledovci dobrých 200 metrů.

Plán postupu je stále beze změny: v pátek první skupina do C4 a v sobotu jejich pokus o vrchol. Předpověď zatím nic nenamítá. Druhý sled přesně o den později.
Všichni jsou v pořádku.

Chcete vedět něco konkrétnějšího o expedici Himalaya 8000, o lezení, o K2, popřípadně se přímo zeptat na pocity horolezců? Pošlete své dotazy na adresu iglobe@idnes.cz a my Vám zprostředkujeme odpovědi.

Středeční večer dost silně vzrušila obrovská, skutečně gigantická lavina někde v oblasti Abruzziho pilíře K2. Její tlaková vlna byla tak silná, že přehnala prachový oblak bez potíží přes sedlo protější sedmitisícové hory. Padl názor, že takovou lavinu mohl strhnout odpadlý sérak, který ční nad "bottleneckem". To je velice nepříjemná, ale hlavně nebezpečná část finální cesty na vrchol, kdy horolezec nemá jiného výběru, než nějakých 5-8 hodin stoupat přímo pod sedmdesátimetrový sněho-ledový převis.

Ten padá jednou za 6-11 let a letos se kvůli jeho fantasticky hrozivému naklonění vrátili z pokusu o vrchol dva lezci. Jestli ale finální sérak skutečně včera padl nebo ne, uvidí naši až teprve z C4. Takže zítra.

Slovo lékaře

Šimon při mluvení o tom, že v BC je polovina kyslíku než někde kolem Prahy a na vrcholu dokonce jen 30%, vzpomínal na jednu z předchozích expedic, kde si - už výborně aklimatizovný - vzal v BC láhev s kyslíkem, nasadil masku a bez jakéhokoliv zadýchání vyběhl svižně nějakých 50 výškových metrů po moréně.

Doktor výpravy MUDr. Lukáš Svoboda na to reagoval projevem: "S nedostatkem kyslíku se tělo poměrně obtížně vyrovnává. Já tady v základním táboře mám pulsní oxymetr a měřím saturaci kyslíku každému. To je česky množství kyslíku v krvi. Doma jsou správné zdravé hodnoty 98-99% a tady jsou na tom skvěle ti, kterým naměřím kolem 85%. Kdybych tuhle hodnotu zjistil u pacienta v Praze, okamžitě nasadím kyslík a začnu ho zachraňovat...

Kromě nedostatku kyslíku je velkým rizikem v takto vysokých horách taky nízký tlak. Ten má za důsledek akutní horskou nemoc (AHN), což vlastně není nic jiného než neschopnost organismu dostatečně rychlé adaptace na podstatně nižší tlak. Můžou se přidat smrtící komplikace - edém mozku a edém plic. Ale pozor, horská nemoc postihne do určité míry úplně každého lidského jedince.

Když se připravuje exedice na vyskoký kopec, všichni mluví jenom o AHN. Jenomže při horolezení je těch rizik neskutečně víc! Například na každé výpravě se objeví těžší průjem a zažívací potíže. To znamená výraznou ztrátu tekutin a minerálů, která i tak je ve výšce obvyklá. Jsou tu i podstatně častější a problematičtější potíže s dýcháním. Mráz vysušuje sliznice. Je třeba se připravit na záněty plic, průdušek. Kvůli zvýšené hustotě krve a vyššímu počtu červených krvinek existuje hrozba trombóz a embolie.

Pak jsou tu oči. Riziko sněžné slepoty je bez opatrnosti každého fakt velké.  No a to jsme se ještě nedostali k úrazům. Všechny klouby - hlavně tedy na končetinách - jsou ohroženy. Vůbec je tu ještě jedno velmi specifické riziko: že se dostanu ke zraněnému po dlouhé době od nehody, po transportu do základního tábora. Musím být připraven zvládnout šok zraněného. Takže silná analgetika a infůze proti dehydrataci a jako protišoková prevence. Mám tu i soupravu na intubaci, léčbu proraženého hrudníku, trhání zubů, šití ran...

Ještě jsem řešil trochu etickou tázku: Jít za zraněným někam do výškového kempu na kopec nebo čekat na něj v BC? Tady platí jediné: poskytnout první pomoc a bleskově dopravit zraněného dolů. Stejně i v BC jsem jenom kvůli záchraně života, abych udržel pacienta do příletu záchraného vrtulníku. Jenomže mezi námi, nemám moc iluze o pákistánském zdravotnictví, o nemocnicích, takže bych s pacientemasi musel letět a dohlédnout na péči..."

Kuchař je otcem

Fída, zvaný Peter je popáté otcem. Už když odcházel na expedici, věděl, že než přijde zase zpátky domů, bude mít dětí víc. Jenomže jaké? První zprávu přinesl jakýsi nosič, který ani není z Fídovy vesnice, jen to po něm někdo vzkazoval. Ten, kdo vzkaz pod Qgir posílal, je také nosič, ale nesl jen pro skupinu trekkařů a ti zůstali "o patro níž" v BC Broad Peaku. A tak Fída nazul boty a mazal za ním.

Za čtyři hodiny byl zpátky, že ho nestihl a neví tudíž, jestli má syna nebo dceru, ale zato přinesl cukr. Dva nebo tři dny nato přišli do BC K2 jiní nosiči a s nimi další informace. Fída pouze vzrušeně s nimi rozmlouval a poté zasmušile, na naši otázku, k čemu mu můžeme teda gratulovat, odpověděl: Asi pipi... Vyrozuměli jsme, že tím "pipi" dost možná myslel dcerku.

Jistota ale nebyla. Za týden nato přišel - pochopitelně zase po nějakém nosiči - dopis od Fídova bratra. Psal písmem "rozsypaný čaj", že Fída má syna a že ve vesnici vše při starém. Na závěr ještě zopakoval, kolik jakých dětí náš kuchař nyní má.  Jenomže pozor, bratrův aktuální souhrn neseděl s tím, jak si ho Fída pamatoval, když odcházel. Buď bratr napsal blbost, nebo špatně počítal, nebo...

Zase tedy Fída seděl v kuchyňském stanu nad rozhučeným kerosinovým vařičem a kroutil hlavou. Už čtyřikrát totiž mu právě narozené dítě zemřelo. Takže možnost poslední: telefon. Třikrát přišel po večeři s nějakým číslem na papírku a že telefonovat. V upřímné snaze pomoci jsme vytáčeli nejnesmyslnější čísla a nikam jsme se nedovolali. Až jednou, Fída přes satelit s někým čtyři minuty na sebe křičel a pak se stejně nejistým výrazem jako předtím sluchátko zavěsil. Tak kluk nebo holka, Fído? Zase nevím, Sir. Snad syn, snad dítě...